Zítřek se nekoná

Zajímavé téma. Děkuji za zpracování /
Viděno na derniéře(2.10.2023).

Inscenace s velmi dusivou až hororovou atmosférou, při které mi obzvlášť ke konci nebylo úplně příjemně. Od veselí a rozjařenosti se inscenace posouvá do roviny strachu, hysterie a čehosi nejasného, co postavy na jevišti jakoby tušily. Režijně velmi precizně odvedená práce, kdy inscenace využívá motivy jako z němého filmu, dobově velmi dobře ukotvené, herecky bohužel ne vždy bezchybné (občasné zadrhávání či skákání si herců do řeči) a v jednu chvíli poněkud zdlouhavé. Ale ve výsledku velmi silné. Chválím především bezchybného a věrohodného Jana Sklenáře a rovněž Samuela Tomana, který vše odehraje jen svým výrazem. Nezapomenutelné! /22.5.2023/

65%
Zajímavá sonda do života lidí, které čeká následující den historicky jedna z největších přírodních katastrof v dějinách Evropy. Přitom si ale každá z postav prožívá i svoji vlastní malou a soukromou katastrofu. Všichni zoufale hledají své místo v životě i ve společnosti. Každý z nich touží nepromarnit život, ale téměř nikomu z nich se to nedaří. I když mají často pocit, že už je to na dosah.
Tento psychosociální horor je zajímavý zejména svojí atmosférou a věřím, že pro inscenační tým nebylo snadné k němu najít klíč, ale povedlo se...

Zítřek se nekoná je jedním z mála představení, u kterého bych bez jakékoli úpravy podepsal jeho anotaci. Naprosto výtečné atmosférické drama, které ze zdánlivých banálních rodinných situací a veselých anekdot buduje hmatatelnou atmosféru úzkostné stísněnosti směřující k nevyhnutelnému kataklyzmatu.

65% za herecké výkony, ale mít to přestávku a nebýt tam deklamující Zuzana Stavná má to 70%

Inscenace nabízí silný divácký zážitek postavený na přesných hereckých výkonech, práci s důmyslným stupňováním napětí a iluzivní scénografií (funkčně narušovanou prostředky němého filmu). Inscenační styl je možné přirovnat k dřívějším režiím L. Smočka v ČK. H. Burešové se podařilo snad všechno, včetně překonání hluchých míst v textu dramatu. Herecké výkony představují vysoký činoherní standard (což nebývá v Dlouhé vždy pravidlem), příjemně překvapuje J. Sklenář vyzrálým jevištním hlasovým projevem (což u herců střední a mladší generace je dnes spíš už vzácnost).

Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem stále tvoří v Dlouhé skvělá představení, každé další je skutečnou událostí. Zítřek se nekoná je dramaturgický objev, který silně rezonuje ve společnosti rozdělené přístupem ke covidové pandemii. Paralela života v Messině těsně před zničujícím zemětřesením o Vánocích 1908 a současným stavem naší nárokové a zpovykané společnosti nám nastavuje nelichotivé zrcadlo. Znamenitá scéna, hudba a režie jen podtrhují skvělé herce. (Vedle zkušenějších kolegů se prosadily i Zuzana Stavná a Berenika Anna Mikeschová alternující v rolích Liny a Celestiny.)

Další výborná režie H. Burešové, která, jak je u ní pravidlem, vytvořila výrazově precisní inscenaci, tentokráte ve formě retro výjevů odkazujících na němý film. Obraz dekadentní patricijské rodiny s komplikovanými vztahy v předvečer fatálního zemětřesení. Dobře je navozena a Acherovou hudbou umocněna, postupně stále tíživější až horrorová atmosféra se znaky blížíci se katastrofy. Před koncem napadá paralela se scénami z Bunuelova Anděla zkázy. Vyrovnané herecké výkony, největší prostor je dán nové posile hereckého ensemblu J. Sklenářovi v roli Marca. Dlouhá stále drží vysoký standard.

Bylo úžasné pozorovat jak skupina skvělých herců vytvořila obraz nesnesitelné společnosti. Ale pak nepřišla ve hře žádná katarze. Jen zemětřesení, které všechny včetně diváků osvobodilo.

75 %
Původně jsem chtěl dát o pár procent méně, ale to bych se musel tvářit, že po zdlouhavém začátku mi přibližně od půlky večera nezačal hojně běhat mráz po zádech... Herecky samozřejmě skvostné, u mne bodovali především E. Hacurová, S. Toman a M. Zimová. A stylizace do starého němého filmu byl moc dobrý nápad.

Jsem v mírných rozpacích, nemůžu říci, že bych byla zklamaná z výkonů na jevišti. Vlastně je zajímavé pozorovat ten vnitřní boj, kdy toužíme po změně a zároveň se jí bojíme. Jen na konci zůstalo jakési prázdno.
Rozhodně si zapamatuji Jana Sklenáře, Evu Hacurovou, Samuela Tomana a samozřejmě M. Zimovou.
No ještě se na to budu muset vyspat.

Drama jako od Čechova. Jednota místa, času a děje, postavy, které mluví především o sobě, zlá předtucha, Messina jako past, z níž není úniku. Scéně vládne charisma Jana Sklenáře, ale skvělí (a nesnesitelní) jsou kompletně všichni. Celá ta pokrytecká společnost, která je hysterická a zpovykaná jako ta naše. A k níž funguje kontrastně hluchoněmý světec Stefano - soustředěný výkon Samuela Tomana zaslouží obdiv.
Filmové dotáčky nás přenášejí do roku 1908 a rozdělení na kapitoly je skvělý nápad - věta, na kterou čekáme, je jen další předtuchou, dalším znamením neodvratné katastrofy. Parádní kus.

Zajímavé téma. Děkuji za zpracování /
Viděno na derniéře(2.10.2023).

Inscenace s velmi dusivou až hororovou atmosférou, při které mi obzvlášť ke konci nebylo úplně příjemně. Od veselí a rozjařenosti se inscenace posouvá do roviny strachu, hysterie a čehosi nejasného, co postavy na jevišti jakoby tušily. Režijně velmi precizně odvedená práce, kdy inscenace využívá motivy jako z němého filmu, dobově velmi dobře ukotvené, herecky bohužel ne vždy bezchybné (občasné zadrhávání či skákání si herců do řeči) a v jednu chvíli poněkud zdlouhavé. Ale ve výsledku velmi silné. Chválím především bezchybného a věrohodného Jana Sklenáře a rovněž Samuela Tomana, který vše odehraje jen svým výrazem. Nezapomenutelné! /22.5.2023/

65%
Zajímavá sonda do života lidí, které čeká následující den historicky jedna z největších přírodních katastrof v dějinách Evropy. Přitom si ale každá z postav prožívá i svoji vlastní malou a soukromou katastrofu. Všichni zoufale hledají své místo v životě i ve společnosti. Každý z nich touží nepromarnit život, ale téměř nikomu z nich se to nedaří. I když mají často pocit, že už je to na dosah.
Tento psychosociální horor je zajímavý zejména svojí atmosférou a věřím, že pro inscenační tým nebylo snadné k němu najít klíč, ale povedlo se...

Zítřek se nekoná je jedním z mála představení, u kterého bych bez jakékoli úpravy podepsal jeho anotaci. Naprosto výtečné atmosférické drama, které ze zdánlivých banálních rodinných situací a veselých anekdot buduje hmatatelnou atmosféru úzkostné stísněnosti směřující k nevyhnutelnému kataklyzmatu.

65% za herecké výkony, ale mít to přestávku a nebýt tam deklamující Zuzana Stavná má to 70%

Inscenace nabízí silný divácký zážitek postavený na přesných hereckých výkonech, práci s důmyslným stupňováním napětí a iluzivní scénografií (funkčně narušovanou prostředky němého filmu). Inscenační styl je možné přirovnat k dřívějším režiím L. Smočka v ČK. H. Burešové se podařilo snad všechno, včetně překonání hluchých míst v textu dramatu. Herecké výkony představují vysoký činoherní standard (což nebývá v Dlouhé vždy pravidlem), příjemně překvapuje J. Sklenář vyzrálým jevištním hlasovým projevem (což u herců střední a mladší generace je dnes spíš už vzácnost).

Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem stále tvoří v Dlouhé skvělá představení, každé další je skutečnou událostí. Zítřek se nekoná je dramaturgický objev, který silně rezonuje ve společnosti rozdělené přístupem ke covidové pandemii. Paralela života v Messině těsně před zničujícím zemětřesením o Vánocích 1908 a současným stavem naší nárokové a zpovykané společnosti nám nastavuje nelichotivé zrcadlo. Znamenitá scéna, hudba a režie jen podtrhují skvělé herce. (Vedle zkušenějších kolegů se prosadily i Zuzana Stavná a Berenika Anna Mikeschová alternující v rolích Liny a Celestiny.)

Další výborná režie H. Burešové, která, jak je u ní pravidlem, vytvořila výrazově precisní inscenaci, tentokráte ve formě retro výjevů odkazujících na němý film. Obraz dekadentní patricijské rodiny s komplikovanými vztahy v předvečer fatálního zemětřesení. Dobře je navozena a Acherovou hudbou umocněna, postupně stále tíživější až horrorová atmosféra se znaky blížíci se katastrofy. Před koncem napadá paralela se scénami z Bunuelova Anděla zkázy. Vyrovnané herecké výkony, největší prostor je dán nové posile hereckého ensemblu J. Sklenářovi v roli Marca. Dlouhá stále drží vysoký standard.

Bylo úžasné pozorovat jak skupina skvělých herců vytvořila obraz nesnesitelné společnosti. Ale pak nepřišla ve hře žádná katarze. Jen zemětřesení, které všechny včetně diváků osvobodilo.

75 %
Původně jsem chtěl dát o pár procent méně, ale to bych se musel tvářit, že po zdlouhavém začátku mi přibližně od půlky večera nezačal hojně běhat mráz po zádech... Herecky samozřejmě skvostné, u mne bodovali především E. Hacurová, S. Toman a M. Zimová. A stylizace do starého němého filmu byl moc dobrý nápad.

Jsem v mírných rozpacích, nemůžu říci, že bych byla zklamaná z výkonů na jevišti. Vlastně je zajímavé pozorovat ten vnitřní boj, kdy toužíme po změně a zároveň se jí bojíme. Jen na konci zůstalo jakési prázdno.
Rozhodně si zapamatuji Jana Sklenáře, Evu Hacurovou, Samuela Tomana a samozřejmě M. Zimovou.
No ještě se na to budu muset vyspat.

Drama jako od Čechova. Jednota místa, času a děje, postavy, které mluví především o sobě, zlá předtucha, Messina jako past, z níž není úniku. Scéně vládne charisma Jana Sklenáře, ale skvělí (a nesnesitelní) jsou kompletně všichni. Celá ta pokrytecká společnost, která je hysterická a zpovykaná jako ta naše. A k níž funguje kontrastně hluchoněmý světec Stefano - soustředěný výkon Samuela Tomana zaslouží obdiv.
Filmové dotáčky nás přenášejí do roku 1908 a rozdělení na kapitoly je skvělý nápad - věta, na kterou čekáme, je jen další předtuchou, dalším znamením neodvratné katastrofy. Parádní kus.

65%
Zajímavá sonda do života lidí, které čeká následující den historicky jedna z největších přírodních katastrof v dějinách Evropy. Přitom si ale každá z postav prožívá i svoji vlastní malou a soukromou katastrofu. Všichni zoufale hledají své místo v životě i ve společnosti. Každý z nich touží nepromarnit život, ale téměř nikomu z nich se to nedaří. I když mají často pocit, že už je to na dosah.
Tento psychosociální horor je zajímavý zejména svojí atmosférou a věřím, že pro inscenační tým nebylo snadné k němu najít klíč, ale povedlo se...

Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem stále tvoří v Dlouhé skvělá představení, každé další je skutečnou událostí. Zítřek se nekoná je dramaturgický objev, který silně rezonuje ve společnosti rozdělené přístupem ke covidové pandemii. Paralela života v Messině těsně před zničujícím zemětřesením o Vánocích 1908 a současným stavem naší nárokové a zpovykané společnosti nám nastavuje nelichotivé zrcadlo. Znamenitá scéna, hudba a režie jen podtrhují skvělé herce. (Vedle zkušenějších kolegů se prosadily i Zuzana Stavná a Berenika Anna Mikeschová alternující v rolích Liny a Celestiny.)

Zajímavé téma. Děkuji za zpracování /
Viděno na derniéře(2.10.2023).

Drama jako od Čechova. Jednota místa, času a děje, postavy, které mluví především o sobě, zlá předtucha, Messina jako past, z níž není úniku. Scéně vládne charisma Jana Sklenáře, ale skvělí (a nesnesitelní) jsou kompletně všichni. Celá ta pokrytecká společnost, která je hysterická a zpovykaná jako ta naše. A k níž funguje kontrastně hluchoněmý světec Stefano - soustředěný výkon Samuela Tomana zaslouží obdiv.
Filmové dotáčky nás přenášejí do roku 1908 a rozdělení na kapitoly je skvělý nápad - věta, na kterou čekáme, je jen další předtuchou, dalším znamením neodvratné katastrofy. Parádní kus.

Inscenace s velmi dusivou až hororovou atmosférou, při které mi obzvlášť ke konci nebylo úplně příjemně. Od veselí a rozjařenosti se inscenace posouvá do roviny strachu, hysterie a čehosi nejasného, co postavy na jevišti jakoby tušily. Režijně velmi precizně odvedená práce, kdy inscenace využívá motivy jako z němého filmu, dobově velmi dobře ukotvené, herecky bohužel ne vždy bezchybné (občasné zadrhávání či skákání si herců do řeči) a v jednu chvíli poněkud zdlouhavé. Ale ve výsledku velmi silné. Chválím především bezchybného a věrohodného Jana Sklenáře a rovněž Samuela Tomana, který vše odehraje jen svým výrazem. Nezapomenutelné! /22.5.2023/

65% za herecké výkony, ale mít to přestávku a nebýt tam deklamující Zuzana Stavná má to 70%

75 %
Původně jsem chtěl dát o pár procent méně, ale to bych se musel tvářit, že po zdlouhavém začátku mi přibližně od půlky večera nezačal hojně běhat mráz po zádech... Herecky samozřejmě skvostné, u mne bodovali především E. Hacurová, S. Toman a M. Zimová. A stylizace do starého němého filmu byl moc dobrý nápad.

Jsem v mírných rozpacích, nemůžu říci, že bych byla zklamaná z výkonů na jevišti. Vlastně je zajímavé pozorovat ten vnitřní boj, kdy toužíme po změně a zároveň se jí bojíme. Jen na konci zůstalo jakési prázdno.
Rozhodně si zapamatuji Jana Sklenáře, Evu Hacurovou, Samuela Tomana a samozřejmě M. Zimovou.
No ještě se na to budu muset vyspat.

Inscenace nabízí silný divácký zážitek postavený na přesných hereckých výkonech, práci s důmyslným stupňováním napětí a iluzivní scénografií (funkčně narušovanou prostředky němého filmu). Inscenační styl je možné přirovnat k dřívějším režiím L. Smočka v ČK. H. Burešové se podařilo snad všechno, včetně překonání hluchých míst v textu dramatu. Herecké výkony představují vysoký činoherní standard (což nebývá v Dlouhé vždy pravidlem), příjemně překvapuje J. Sklenář vyzrálým jevištním hlasovým projevem (což u herců střední a mladší generace je dnes spíš už vzácnost).

Další výborná režie H. Burešové, která, jak je u ní pravidlem, vytvořila výrazově precisní inscenaci, tentokráte ve formě retro výjevů odkazujících na němý film. Obraz dekadentní patricijské rodiny s komplikovanými vztahy v předvečer fatálního zemětřesení. Dobře je navozena a Acherovou hudbou umocněna, postupně stále tíživější až horrorová atmosféra se znaky blížíci se katastrofy. Před koncem napadá paralela se scénami z Bunuelova Anděla zkázy. Vyrovnané herecké výkony, největší prostor je dán nové posile hereckého ensemblu J. Sklenářovi v roli Marca. Dlouhá stále drží vysoký standard.

Bylo úžasné pozorovat jak skupina skvělých herců vytvořila obraz nesnesitelné společnosti. Ale pak nepřišla ve hře žádná katarze. Jen zemětřesení, které všechny včetně diváků osvobodilo.

Zítřek se nekoná je jedním z mála představení, u kterého bych bez jakékoli úpravy podepsal jeho anotaci. Naprosto výtečné atmosférické drama, které ze zdánlivých banálních rodinných situací a veselých anekdot buduje hmatatelnou atmosféru úzkostné stísněnosti směřující k nevyhnutelnému kataklyzmatu.