Dle plakátu i některých fotografií se Manon Lescaut tváří jako poměrně klasická inscenace známého textu. Tento dojem ve mně přetrval alespoň v průběhu prvních minut představení, kdy režisér nijak výrazněji neprovokoval.

Po zdvižení opony sice stále zněly prostorem divadla Nezvalovy verše, avšak dějově byl příběh zasazen do jakési galerie, dle Špinarových slov patrně do pařížského muzea umění, kde je na okraji dekorace vystaven značně kontroverzní obraz od Gustava Courbeta zobrazující nahé ženské mezinoží, který byl v době svého vzniku označován za pornografii a nutno říct, že podobné emoce, alespoň u mě, vyvolal i dnes. Tato, možná nenápadná, součást dekorace ale měla být patrně jakousi předzvěstí vyvrcholení celého obrazu, kdy z jeviště najednou začnou odbíhat polonazí muži i ženy.

Děj se po této šílenosti ale překvapivě přesunul do "nebeského" pokoje či před zlatou oponu první scény. Naivně jsem tedy předpokládal, že v tomto tónu by mohlo představení pokračovat až do konce. Nebylo tomu ale tak. Pravý zlom nastal ve chvíli, kdy opona opět začala směřovat vzhůru a divák se ocitl v Duvalově domě. Ten ovšem přípomínal spíše novodobý bordel, v němž se pod září diskokoule a mezi plastovými židlemi svíjeli muži i ženy v erotickém prádelku. Nutno doplnit, že i muži se zde opět promenádovali např. v ženské sukni či korzetu. Do toho všeho zněla hudba, která účinkující přímo vybízela k trsání.

Příběh posléze doběhl až do svého konce v tomto scénickém uspořádání, přičemž V. Polívka několikrát mrštil přes půlku jeviště právě oněmi plastovými židlemi, které takovou sílu logicky nevydržely a jejich kousky odlétaly směrem k portálům. Vedle toho ale mohl divák spatřit i jednoho z herců v sevření černé izolepy či četníky, kteří připomínali ty z francouzských funésovek.

Všechny ty zbytečné aktualizace a posuny mi ale nějak podezřele připomínaly jiné, již derniérované, Špinarovo dílo. Je jím Schillerova Marie Stuartovna hraná ještě před osmi lety v Divadle na Vinohradech. I v ní byly důležitou součástí dekorace třpytivé třásně či ony všudypřítomné plastové židle, což značí, že pan režisér již pomalu začíná vykrádat své předchozí nápady. Na Vinohradech však mohl D. Špinar alespoň stavět na kvalitním herectví všech zúčastněných, což se o Manon rozhodně říci nedá. Mimo J. Pidrmanové, která se do titulní role typově hodí, a V. Beneše hrají všichni aktéři svěřené figury bez většího nasazení.

Abych ale nebyl jen negativní, chtěl bych pochválit alespoň velmi pěknou hudbu či některé kostýmy, které částečně evokovaly dobu, v níž se původní román odehrával. Osobně se mi však zdá, že tato pozitiva nestačí k tomu, aby se jakákoliv inscenace stala skutečným divadelním zážitkem.

alternace 03. 10. 2021 19:00 - Jana Pidrmanová, Vladimír Polívka, Petr Šmíd