Obecně nejsem příznivcem jakékoliv samoúčelné aktualizace klasických textů. Dokáži však přijmout smysluplnou modernizaci jakékoliv hry, pakliže dokáží tvůrci svůj umělecký přístup obhájit a poselství hry i myšlenky autora zůstávají nezměněny. Takto mě dokázal svým režijním přístupem uchvátit kupříkladu Robert Wilson díky moderní adaptaci Čapkovy Věci Makropulos, která byla uvedena před deseti lety na stejném jevišti.

Jan Frič však nezachovává z původního textu ani myšlenku, ani poselství. V jeho pojetí se naopak z Goethovy tragédie vytrácí vše, co lze považovat za hodnotné, a to včetně samotného příběhu. Jednotlivé obrazy totiž vedle stupidních scénických prvků, o nichž se zmíním později, obsahují i množství výrazně upraveného textu, který se snaží obsáhnout oba díly incenované hry. Prokrácení a samotné přenesení děje do současných kulis má pak za vinu občasnou nesrozumitelnost probíhajícího dění.

Již samotný počátek inscence, kdy na scénu vjede Hospodin v podání P. Štorkové na elektrickém vozíku, působí nemístně. Jako by měli tvůrci nutkavou potřebu vystřelit si z lidí, kteří jsou fyzicky hendikepováni. Další dění včetně podpisu smlouvy s Mefistofelem je poté již o něco koukatelnější, neb se odehrává v dekoraci jakési novogotické knihovny, na níž shlíží z výšin hlediště vycpaný krokodýl.

Prává pohroma však přichází ve chvíli, kdy se rozhrne opona a na jevišti se objeví obří kamion. Ten je po zbytek celé první poloviny otáčen díky zdejším jevištním technologiím a veškeré dění probíhá okolo něj, na něm či v něm. Ve stínu tohoto kolosu je posléze odehrán jak příběh Markétky, tak mladého císaře. V prvním případě ovšem považuji režijní výklad za podstatně méně iritující, a to díky kvalitní herecké práci V. Lazorčákové, za jejímž výkonem jdou všechna udělená procenta pro tento titul.

Naopak druhý příběh se po otevření kamionu a zjevení diskokoule stal již tradiční přehlídkou stupidity v podání J. Friče, který se zjevně neštítí vůbec ničeho. Jedno z nejstarších českých jevišť tak bylo tentokrát svědkem přetvoření většiny Goethových figur v dělníky, kamioňáky nebo německé policisty. Při vyvolávání trojské Heleny z podsvětí bylo zas na kamion promítáno předtočené video z jeho interiéru, které zobrazovalo nahé komparzistky a ve svém závěru pak samu Helenu se zveličelým poprsím.

Vrcholem tvůrčí omezenosti se ovšem stala druhá polovina představení. V prvé řadě totiž došlo v průběhu pauzy k otočení kamionu koly vzhůru a k zaneřádění jeviště různým harampádím. Toto vše pak bylo okořeněno navlečením Mefista do latexového overalu, ale i téměř úplným vysvlečením Jiřího Suchého z Tábora, který se následně promenádoval po scéně na červeném vodítku. Několikaminutové promítání faustovského sitcomu pak negativní dojmy jedině umocnilo. Závěrečná scéna s katolickým pěveckým sborem tedy již nemohla nic změnit na tom, že předešlé dění lze označit jedině za přisprostlý divadelní odpad.