Původní Brechtovo drama se odehrává v letech 1624 až 1636, tj. v době, kdy na evropském kontinentě zuřila třicetiletá válka. Jedná se tedy o smyšlený příběh zasazený do reálných historických událostí, které jsou důležité i pro naše národní dějiny. Z tohoto konceptu ovšem nezůstalo ve zdejší inscenaci v podstatě vůbec nic.

Režisér Hába děj zasadil do divného bezčasí a doplnil jej zcela nepochopitelně kulisami připomínajícími americký western. Do středu scény autorka výpravy postavila růžový vůz, který byl po určitou dobu obklopen několika obřími vykuchanými kaktusy. Do jednoho z nich se v průběhu děje dokonce dvakrát „ukryla“ jedna z účinkujících hereček, Z. Onufráková. Celé jeviště pak bylo obklopeno stříbrnými třásněmi, bez nichž si zjevně mnoho tvůrců nedokáže "moderní" inscenaci vůbec představit.

Text jako takový režisér obohatil přemírou bezúčelných vulgarismů. Za vrchol divadelního hnoje pak považuji neustálé a ničím neopodstatněné opakování oslovení „vole“ z úst T. Milostného i dalších aktérů. Fekálů však z hrdel všech zúčastněných herců vyletělo v průběhu tříhodinového představení podstatně více. Člověk by je jen těžko spočítal na prstech jedné ruky.

Večer se snažili tvůrci divákům okořenit i několika stupidními odrhovačkami, které byly v mnoha případech zpívány v němčině. Tyto písně však povětšinou nikterak nereflektovaly děj Brechtova díla a staly se tak pouze jakousi výplní zbytného času. Někteří aktéři, zejména pak M. Pechlát a T. Milostný, zároveň nejsou zrovna nejlépe pěvecky vybaveni, a proto jejich falešný zpěv působil přinejmenším trapně.  

Tímto však přehled režijních pokusů o aktualizaci hry nekončí. Součástí tohoto divadelního kusu je totiž i obraz, při němž se veškeré dění na jevišti zastaví, rozsvítí se světla a z útrob zákulisí vejde na scénu nápovědka spolu s kulisáky, kteří začnou přestavovat dekoraci přímo před zraky diváků. Po vzoru dalších pražských divadel nemohla být tato rádoby moderní inscenace ochuzena ani o živé projekce, které byly tentokrát promítány přímo na plachtu vozu Matky Kuráže, nebo o vystoupení herců z rolí a jejich nemístné komentování Brechtovu textu pod vlivem alkoholu.

Na závěr pak nechyběl ani pokus o zapojení publika pod taktovkou M. Pechláta. Diváci sice hercův „zpěv“ doprovodili rytmickým tleskáním, zároveň však v této fázi odkráčeli z orchestřiště členové kapely, jež vytvářela hudební doprovod po zbytek inscenace. Jednalo se tedy o zcela zbytný výstup, jehož vyškrtnutí, resp. nenazkoušení, by bylo jedině ku prospěchu. Takto lze pozitivně hodnotit snad jen obsazení E. Salzmannové, která se do titulní role opravdu hodí, přestože i její výkon byl značnou měrou poznamenán tupým režijním výkladem.