Vladimír10

Předvídatelný dějový oblouk a originalitu postrádající zápletka je u této hry nejpalčivějším problémem, se kterým si každý tvůrce musí poradit po svém. Zde si s úskalími textu poradili spíše než režisér někteří bravurní herci v čele se S. Stašovou, B. Polívkou a J. Dulavou. Mezi dalšími figurami, které mají šanci publikum zaujmout, jsou francouzský doktor a velšský pastor, u nichž jsou zádrhelem jejich nedostatky v našem jazyce. Zatímco C. Götz napodobuje přízvuk Francouzů více než přesvědčivě, tak příkladná česká artikulace zabraňuje J. Satoranskému, aby se jeho role stala komickou.

Hra Večer tříkrálový je moje srdeční záležitost a proto nesnáším, když z ní někdo udělá takový paskvil jako právě maďarská režisérka E. Eszenyi. Připravila totiž nedotaženou modernizaci textu, který má svoji sílu jen v klasickém zpracování. Herci se potácí v nevzhledných kostýmech po uboze vyhlížející scéně s přihlouplými vtípky na jazyku a úmornou snahou zaujmout diváka alespoň svými trenýrkami a písněmi, které zcela postrádají melodii. Za vrchol ubožáctví pak považuji zprznění jedné z nejlépe napsaných shakespearovských postav, Malvolia, jenž snad měl být parodií na A. Hitlera a V. Klause.

Psychologická dramata potřebují v první řadě silné obsazení. Proto nechápu, z jakého důvodu M. Hein pokrytecky tvrdí, že objevil ideální představitele pro všechny role v této hře. Dokázal bych si zde představit i zvučnější jména. Nutno však podotknout, že jak M. Hofmann, tak J. Čvančarová předvedli výkony, které značně převyšují jejich umělecký standard. Problém jsem měl pouze s herectvím O. Nováka, jež mi svojí kvalitou nesouznělo s tím, co předvedli výše jmenovaní. K režii výhrady nemám, přestože jsem měl pod širým nebem kvůli ruchům často pocit, že prší, ačkoliv nespadla ani kapka.

Estetická modernizace, která má hlavu a patu, může notoricky známé hře někdy i značně prospět. Zdejší inscenace je právě onou zářnou výjimkou. Neokázalé scénické proměny doplněné propracovanou choreografií vytvářejí transcendentní atmosféru temného lesa, kde jsou všechna kouzla dovolena. Celkový obraz rovněž vylepšují herecké výkony D. Prachaře a C. Kassaie. Výstupy, v nichž se objevují potulní herci, jsou již pojaté trochu povrchněji, protože si kladou za cíl pouze publikum pobavit a nepřináší žádné hlubší sdělení. Jak M. Daniel, tak J. Polášek by proto mohli upustit od svých "improvizací".

Síla této inscenace je především v jejím scénickém aranžmá a dobře stylizovaných choreografiích. Dvojice režisérů si však vylámala zuby na tom, že obsadila proti typu většinu rolí kromě ústřední dvojice veronských milenců. Asi proto vyznívá výkon T. Voříškové a J. Sklenáře nejpřirozeněji. Dalším zádrhelem je nevyrovnanost obou částí představení. Zatímco v té první se inscenátoři snaží o přílišnou aktualizaci a z mladých kavalírů vytváří soudobé feťáky, tak po přestávce přijde zvrat a veškeré dění je bráno mnohem vážněji. Právě díky druhé polovině se tento titul nestal jedním velkým propadákem.

Jako v jedné z mála inscenací se zde ukazuje, co mohou kvalitní herecké výkony učinit ze čtyř nepříliš záživně napsaných a navíc nijak nepropojených monologů o E. Destinnové. Přestože by se mělo jednat, jak se na webu píše, o nesmírně vtipnou hru, tak o komediální zpestření se postarala snad jen J. Synková s pomocí svého jadrného jevištního projevu. Role D. Černé a D. Kolářové jsou naopak koncipovány spíše do polohy kultivované, jež je prosta jakéhokoliv odlehčení. Nevím, jestli autorka čerpala z reálií dané doby, ale výsledná podoba textu působí rozpačitě včetně dobových záznamů zpěvu.

Ačkoliv přistupuje J. Mikulášek k textu jako obvykle velmi nekompromisně, tak výsledek není zdaleka tak rozpačitý jako u inscenací v jeho domovském Divadle Na zábradlí. Zcela bílá dekorace v kombinaci s křiklavě barevnými kostýmy vytváří totiž pomyslný rámec, do něhož může být zakomponován téměř nereálný příběh. S pomocí mnoha současných symbolů a narážek je ze surrealistické hry vytvořen nelítostný "preudokabaret", v němž děti bez skrupulí likvidují své rodiče. U J. Meduny a V. Lazorčákové navíc jejich ztvárnění dětské nevinnosti i zlotřilosti bezchybně dotváří změny hlasových poloh.

Celkové scénické pojetí i režijní koncepce zcela vybočuje ze stylu, na nějž jsem byl po léta u H. Burešové zvyklý. Snaží se snad více experimentovat? Ne vždy to však přináší své ovoce. Jelikož má titul spíše komorní charakter, tak je zde opětovné rozšíření hracího prostoru na úkor hlediště zcela neopodstatněné. Stejně tak výklad postavy M. Němce jako prapodivně nalíčeného ducha zabaleného do igelitu asi nenapomůže divákovi, aby se s jeho myšlením ztotožnil. Zcela jinak však vyznívají bravurní výkony J. Vondráčka a V. Lazorčákové, ale také odvážné kostýmy, kvůli kterým musí mít titul dvě pauzy.

Milé posezení se dvěma rozvernými herečkami, jakými J. Boušková a B. Hrzánová bezpochyby jsou, je již samo o sobě zárukou kvality. Když je navíc k dispozici vynalézavý inscenátor, který dokáže sestavit program z mnoha romských povídek a písniček tak, aby se publikum ani na okamžik nenudilo, je patrně zaručen i úspěch. Pokud je ovšem hudba ke všem skladbám hrána živě M. Bihárym, který ji i přes svůj zrakový handicap dokáže interpretovat bez jediné chyby, tak si představení zaslouží, alespoň ode mě, vřelý divácký obdiv. Tím spíše mě udivilo, jak málo bylo hlediště Violy na mé repríze zaplněné.

Když jsem se dozvěděl, že bude v Rokoku uvedena hra, která se zabývá problematikou léčby rakoviny, byl jsem rád, že toto téma chce někdo umělecky zpracovat. O to více mě titul zklamal. Trapné kabaretní výstupy, které jsou do textu na mnoha místech zakomponovány, sráží vše, co se hercům podařilo vytvořit. Chápu, že A. Goldflam bývá většinou podepsán pod trochu jiným typem inscenací, ale už vzhledem k tématu se mohl držet zpátky. To ale nemění nic na tom, že herectví D. Batulkové a E. Pacolákové bylo jako vždy vynikající. Hostující Z. Velen by se však nad svým výkonem měl zamyslet.

Autor servíruje divákovi svoji přesně vystavěnou představu o tom, jak by asi politika vypadala, kdyby se dokázali státníci dohodnout. Každá z postav hry zastupuje jiný temperament. Mezi všemi však stojí na výši flegmatický císař A. Procházky, který skvěle využívá celý svůj činoherní rejstřík, aby dokázal vystihnout nejenom nerozhodnost, ale též dětinskou naivitu své figury. Stále solidní herecký um předvádějí rovněž Z. Dolanský a J. Vlasák. Inscenační tým v čele s O. Zajícem se naštěstí nedopustil téměř žádných přehmatů a hra byla nazkoušena v klasickém duchu, tj. přesně tak, jak byla napsána.

Hry, v nichž je divák vrhán z jedné časové roviny do druhé, jsou samy o sobě velmi náročné na pochopení, a právě proto je ještě větším oříškem to, aby byly srozumitelně zinscenovány. Končící šéf činohry M. Dočekal se však nesnadného úkolu ujal se ctí. Na honosné prostorné scéně pro něj nebylo vůbec žádným problémem přenést diváka pomocí světelného designu a měnících se výrazových prostředků herců z 2. světové války až na přelom tisíciletí i zpět. Ze všech akterů mě nejvíce zaujala K. Winterová, která musela svým různorodým výkonem vystihnout doslova celý život jedné obyčejné německé ženy.

Kdokoliv mi sice může oponovat tím, že většina dlaždičů mluví tak, jak jim zobák narost, ale pokud se za každou větou objeví slovo "vole", je něco již špatně. Aby byl totiž rádoby vtipný humor hry založen na omezenosti všech postav a jejich vulgárním slovníku, je přinejmenším šokující. Publikum na příval sprosťárniček navíc reaguje rozpolceně. Jedni se smějí tak hlasitě, až se za břicho popadají. Druzí zas tiše mlčí a myslí si své. Bohužel, ti třetí, hlavně z řad seniorů, nahlas protestují proti úpadku českého divadelnictví přímo v průběhu představení, čímž porušují pravidla slušného chování.

Předně musím konstatovat, že tato hra se pro mě stala žánrově téměř nezařaditelnou. Nejedná se totiž ani o komedii, dokonce ani o vypjaté drama. Postavy se na jevišti sice potácejí ve svých svízelných životních situacích, ale nedokáží své pocity kvůli rutinním hereckým výkonům adekvátně přenést na diváky. Zásadní problém spatřuji v tom, že se zde objevili jen dva členové z původního souboru, což vede ke zřetelné nesehranosti většiny účinkujících. To vše navíc přiživují zdlouhavé pasáže bez zásadnějších dramaturgických škrtů a nápovědka, která byla na mé repríze stále slyšet z portálu.

Netuším, proč je právě tato česká parodie na historii 20. století zvána na mezinárodní festivaly a opěvována kritiky. Jan Mikulášek nevytvořil inscenaci zdaleka tak objevnou, jak je všemi deklarováno. Několik poddajných aktérů staví totiž do hereckých poloh, k jejichž provedení by umělec na úrovni měl přinejmenším výhrady. Jsme poté svědky bláznivého třeštění na téma Evropa a její politické i sexuální nešvary. V určitém smyslu byly některé okamžiky vskutku komické, ale to jen proto, že jsem si v duchu říkal, co všechno se na jevišti asi odehraje, aby byla naplněna představa pana režiséra.

Komponovaný večer se rozhodně nedá hodnotit jako regulérní inscenace. Na jevišti se během dobře strukturovaných dvou hodin příjemné zábavy odehraje jakési vyznání J. Suchého a J. Molavcové z lásky k hudbě a divadlu. Je též zajímavé, že jejich samostatné výstupy nejsou nikdy tak perfektní, jako když nějakou píseň zazpívají společně. V rámci skladeb dostali velký prostor i přítomní hudebníci, z nichž si každý zahrál alespoň jedno sólo. Toto nesmyslné natahování výstupů bylo dle mého názoru zcela bezúčelné a po dvacáté již značně nudné. Tím však nechci nijak zpochybnit kvality zdejších muzikantů.