Tři sestry

Groteskní stylizace mi nijak nevadila, téma lidské sebestřednosti a neschopnosti se změnit se Špinarovi do inscenace podařilo dostat a herecky se jednalo rovněž o velmi slušnou záležitost (hlavně v případě ústředního trojlístku Vilišová, Stryková, Lazorčáková). Přesto mě inscenace nijak výrazněji nezasáhla, místy docela postrádala tempo. Navíc mám dojem, že Špinar už se s některými nápady opakuje (sedačky z kinosálu) a nadšený jsem nebyl ani ze závěru, který tvořil zvukový záznam Rajmontovy slavné inscenace Tří sester.

Jestli měl režijní výklad ukázat, jak se jednotlivé postavy míjejí, přestože jsou k sobě přitahovány, pak lze nejspíš mluvit o úspěchu. Z mého pohledu ovšem tento způsob provedení (spolu s groteskní stylizací a záměrným přehráváním) z inscenace zcela odstranil emoce.
Herecké výkony naprosto bez připomínek, nejvíce se mi líbil Solený v podání I. Orozoviče.

O jednotlivých charakterech tvůrci přemýšleli, jejich vnější projevy vycházely z podstaty a dávaly smysl. Herci role precizně vystavěli. Omylem však bylo rezignovat na specifickou Čechovovu jemnost a nejednoznačnost a založit inscenaci na nadsazeném hereckém projevu. Stalo se tak, že jednotlivé postavy ve výsledku splývaly. Navíc rozsah textu, byť byl upraven a zkrácen, se v případě tohoto expresionistického pojetí ukázal nevhodným a měl za následek nezáživnost dění a nudu. Na výsledku se jistě podepsalo, že režisér D. Špinar v průběhu příprav vystřídal Š. Pácla a nazkoušel inscenaci narychlo.

45% Ne na všechny texty se hodí Špinarova inscenační šablona pracující s přeexponovanými hereckými výrazy, silným bílým líčením, groteskností apod. Tři sestry se tomuto postupu, dle mého soudu, bránily, seč mohly. S Čechovem měla tato inscenace společného velmi málo (snad jen to závěrečné dějství). Spousta postav zůstala bez výkladu - nikdy by mě nenapadlo, že mi budou na jevišti splývat takoví herci jako K. Dobrý, R. Mácha, I. Orozovič v jednoho - podobně tak V. Lazorčáková s T. Vilišovou. Trochu lépe dopadli V. Postránecký. J. Stryková či F. Rajmont. Celé mě to ale hlavně vůbec nebavilo.

Čechovovská inscenace bez rozměru ztotožnění s tím nastaveným zrcadlem. Vjem první: skvělé herecké postihnutí čechovovských hořkosměšných figur, k tomu jejich přesný dramaturgický výklad směrem k divákovi. Vjem druhý: groteskní stylizace, která s Čechovem samozřejmě souzní. Vjem třetí: přesto všechno indiferentní dopad. Příčinu osobně vidím v té přehlídce hyperbolizovaných ilustrací, které někdy až zbavují postavu jakékoli civilnosti, uvěřitelnosti, celek ne že by ztrácel smysl, ale pro ty některé manýry buduje si odtažitost. Tohle všechno funkčně složit uměl Petr Lébl...

Rovnou přiznávám, že zvolený způsob zpracování, tedy forma určité grotesky, u mě nepadl zrovna na úrodnou půdu. Chápu zvýraznění tragikomičnosti jednotlivých postav a jejich činů, nicméně nemohu říct, že by mě to strhlo k většímu zaujetí pro tuto hru. Naopak v některých místech, zvláště v první části, jsem měl spíše problém s udržením pozornosti. Na druhou stranu ale oceňuji záměr přijít s něčím novým a neotřelým. Také se mi líbila zvolená scéna, veškeré kostýmy i hudební doprovod. A rozhodně pochvala za herecké výkony pro ústřední trojici, tedy T. Vilišovou, J. Strykovou a V. Lazorčákovou.

Sympatická, groteskní stylizace, plný respekt k textu (kromě Andrejova hubnutí místo tloustnutí) a vynikající výkony všech. Výborně se s rolí Iriny popasovala hlavně Veronika Lazorčáková, skvělá byla i Tereza Vilišová. Ale upřímně, na to, že Dan Špinar označil inscenaci za svojí "best of" jsem od toho přece jen čekala více nápadů a wow momentů.