Studený Čumáček

Vstát z postele, vytírat podlahu, mýt nádobí. Převléknout postel, oloupat brambory, vynést smetí, doběhnout tramvaj. To všechno dělají, tak jako my, co je pozorujeme. A když denní rutina popraská, objeví se. Vždycky se objeví, ty škvíry, a něco je jinak. Před rohožkou je náhle díra, ve které mizí lidé i věci, slupky od brambor uklidí bagřík, pedikúra je destrukce přírody a pramálo dává smysl, že právě ona svou tramvaj doběhla, protože nemá jízdenku.

Věra (Hana Mathauserová), Michal (Michal Kraus), atypický "Vaněk" zvaný Bedřich (Samuel Neduha) a byt, co má ksicht. Nový ksicht. Takový ten ksicht s krbem, kinžálem, barokní zpovědnicí, madonou ve výklenku a grumbles, vždycky tam jsou nějaké grumbles. Ještě ho nikdo cizí neviděl. Až Bedřich, chudák Bedřich. Mají ho tak rádi, je to jejich nejlepší přítel, tak by si přáli, aby se mu to konečně rozmotalo.
V tomto divadle již tradičně mírně punkové, velmi překvapivě šťavnaté, až svatokrádežně sexy a vůbec...je to jízda. A návleky vrátit!

Jeden z těsně poválečných příběhů ze Sudet. Tento možná více obecně známý kvůli filmovému zpracování. Osobně...trochu moc sklouzl k detektivce, ačkoliv se dnes na zabití Hanse Habermanna tak pohlíží. Je tu přece stále zákon 115/1946 Sb. o činech jinak kriminálních, v místě, kde všichni měli máslo na hlavě a kdo ne, tomu už kapalo za límec...
Cením velmi chytře "ošizenou" scénografii, nádherné kostýmy (hlavně dámské, včetně obuvi, prádla, doplňků a šperků), sladění hereckého obsazení a až neuvěřitelný dramatický twist na úplném konci...

Víceméně bulvárek, ale v několika okamžicích téměř sladký. Vladimír Čapka (Ludvík XV.) rozkošně umřel s liškou na pupíku, Kamila Jankovičová jako paní De La Motte trpěla před soudem, až jí tekla řasenka, Tomáš Jirman (Stefan Zweig) vše odborně autorsky komentoval, až člověk zapomínal, že tohle vlastně má být tragédie. Dobře, druhá půle to mírně napravila, ale to zas nebylo až tak zábavné. Ach jo...

75%
Divadlo je...divadlo je jako...Brecht říkal...hele, já ti to povím potom. Ale potom nebude potom, musí se hrát, i když na scéně je nic. Támhleten vzdoruje, že prostě nebude hrát všecky hlavní role, tluče do piána a pije. Tenhle má hlad a je mrzutý, a kolega mu předhazuje délku jeho pauzy. Té zas oškubával kolega kožešinovou čapku. Tamta neví, co se hraje, jestli v té hře hraje taky a koho vlastně. Tahle se jako inspice zcela hroutí z přemíry odpovědnosti. A tamten, vystresovaný přemírou rad a pokynů, promeškal svůj nástup a chce být potrestán...Zábradlí zcela ve svém stylu.

65%
Tři heteráni a Jindřiška. Jak to ta holka s nima vydrží, svatozář by měla mít, jít večer domů z práce se šlincem na stehně, no skoro až tam, tohle prostě slušná holka doma vysvětlovat nechce. Ke slovu jí skoro nepustěj, vážně jí neberou, a navíc, letos titul divadlo roku vyhrála X10!
Nekorektní, hmm...tak asi jo. Ovšem taky zacyklené "stavěním" a vycpáváním skulin v ději popkulturou.

Inspirativní koláž tří představitelů české moderny, dvou malířů a básníka. Vězňů, v různých smyslech tohoto slova. Na malé scéně a stejné vlně, vedle sebe a bez obav, že by se stínili. Dobře použité jemné odkazy na známé fotografie a Anežka Šťastná, Jacob Erftemeijer a Mark Kristián Hochman. Je to jejich hřiště, koupelna s vanou a malým oknem, garsonka na Žižkově, a přesto v ní zvládnou vytvořit iluzi světa, v kufru, v předčítaných knihách a dlouhých promluvách.

65%
Kdyby nebylo té věštby, Filoktétes by na tom kusu půdy prosáklém rozkládajícími se mršinami dřepěl do smrti. Neocitl se tam dobrovolně, to lstivý Odyseus ho tam vyklopil z lodi. Proč? Vojákům bylo blivno a nemohli spát, protože řval a smrděl. A vojáci musí spát, potřebují dobýt Tróju, vždyť jim říkali, že to bude trvat tak čtrnáct dní, pak pojedou s nákladem "nákupů" domů a jejich trestní rejstřík bude vymazán. Ale ono se to dlouho nějak nedělo a věštba zmínila šílence Filoktéta a jeho zbraň...
Slušné, ale vadí mi ty zcizující momenty posílající tragédii spíš do komedie, jako by síla příběhu nestačila. A teď si jdu zas přečíst Petišku.

Autorská činaná ptákovina. Pádlování, prožívání, bromance a banánů plná. Přátelství, to je prostě někdy víc než láska.

67%
Hotel, ve kterém překvapí už check-in. Chcete se prostě jen ubytovat, a ptají se na barvu pokoje. Pak vás nechají čekat, aby vám pak vysvětlili, že vlastně žádné volné pokoje nemají a snaží se to maskovat "prohlídkou". Poslíček krade, pokojská čenichá jako policejní pes, recepční snídá, obědvá a večeří šťovík, nový majitel je zmatený jak lesní včela a ti ostatní hosté jsou takoví divní...

65%
Inscenace rozhodně ctižádostivá časovým rozsahem, výpravou a kostýmy, v tomto směru je až exkluzivní. Bohužel, rozsah také stojí proti ní. To mi rozhodně nevadí, já vždy spořádaně vyčkám, až Anna skočí, ale...našli se i spáči a odcházeči.
Líbí se mi nasazení Anežky Šťastné (Kitty), Marka Kristiána Hochmana (Vronský) a Jana Grundmana (Nikolaj Levin). Právě jeho až bolestné podání člověka, který neumí žít jinak než v extrémech a nyní je jeho život u konce, je výjimečné.
Bohužel, jinak je inscenace spíše průměrná a šturmuje před přestávkou jen proto, aby se pak táhla jako sirup, tu a tam přerušený akcičkou. Ale to je spíš k režii...

75%
Na začátku byl pochopitelný omyl nezkušené mořské víly. A na konci...tedy na tom opravdovém konci byla i maličko smutná pěna, ale vlastně to bylo opravdu hezké.
Skvělá scénografie a hudba. Ryby, medúza a bubliny, spousta bublin. Zpívající mořské panny, také jeden všeznalý a přitom pomýlený potápěč a rozkošné komické duo utopenců/podvodních plastických chirurgů/holičů.

Růžena Zátková. Dívka z lepší českobudějovické rodiny, budoucí manželka, matka. Nic víc po ní doma snad ani nechtěli, možná malovat, hrát na to piano, trochu, no... A ona se jim takhle zvrhne. Ona se dala na futurismus!
Překvapivě kontaktní představení vyžadující zapojení diváka, několikero zábavných večírkových výstupů, óda na dieselový agregát...co víc si přát?

77%
Vodka v pětilitru, osamělost, všudypřítomná špína, duševní i reálná bída. Možná tohle psychicky křehkého Rodiona odbrzdilo. A možná v sobě nikdy vnitřní limity neměl...
Velmi chytře uchopená předloha a výběr herců.

Rychlejší, zbavené nánosu pseudoromantiky a sentimentu. Špinavé a zároveň přitažlivé. Zdejší Šuhaj není prvoplánový "juchej-hrdina", ale chladnokrevný a pragmatický vlk-samotář, formovaný spíše nedobrými zkušenostmi, pracující ve smečce jen z absolutní nutnosti. Takže sláva, konečně něco jiného, a v tomto smyslu lze vnímat i další postavy. Zajímavé mírně barové ladění hudby.
Inscenace měla premiéru 2014, už je to trochu znát, ale přesto stojí za to ji vidět.

generálka
Sladce horrorový vizuální bizár hvězdné pěchoty zpěvu a hudby, herecké výkony nevyjímaje. Jiří Vyorálek jako strejcovský napodobitel Elvise, Vojtěch Vondráček coby dramatický kardiak i androgynní hvízdající dáma, Dita Kaplanová jako madam s akordeonem i zkřísnutá maminka, i slečny z prapodivné domácím násilím vytvořené kapely, kterou obdivoval Zappa.
Scénografie a kostýmy (Marek Cpin)jedna epická báseň. Ale je to vážně divný...a svítí tam houby.

67%
Jakub Burýšek se uvedl nadmíru dobře, z jeviště nesleze a postavě dává vlastní real, potěšila Anežka Rusevová a Václav Šanda.
Bohužel, příběh je na mě až příliš dlouhý, dávka sentimentu přesahuje mou osobní denní tak o 20 gramů, "babička" mi moc nezapadá do konceptu hry a konec je dramaticky divnej.
Divákům se to ale bude fakt líbit, nebojte, i slzičky byly vidět...

85%
Na betonu (a červeném baletizolu), který znamená svět, poskakuje fragment, jednorozměrný člověk Vojcek (Mark Kristián Hochman). Ochotně, beze smyslu, s jazykem venku, s elánem a inteligencí zlatého retrívra. Hauptfigur, která ochotně a kdykoli poslechne Doktora i Hejtmana. Takže, jaká on je hauptka, řeknou, Vojcek! Nechaj si hubu vopatlat a volízaj mi boty, Vojcek! Když ji miluješ, není co řešit!
Bravo, bravissimo! Nejenže mi pečlivě vysvětlili, že tomu (nejen divadlu) nerozumim, ale vymáchali mi i čumák v blbých slovních hříčkách (třikrát!), a mně se to líbilo! Se mi chtělo plácat a hejkat jak lachtan a pořádně něčím praštit...

75%
Inscenování korespondence mívá trable. Zvlášť, jde-li o zahraniční autory, sice známé a přeložené do češtiny, ale přece jen...filosofy francouzské myšlenkové levice a pravice.
Mikuláškova inscenace se s tím vypořádala po svém a sesadila své dva hrdiny (M. König, V. Vašák) do společného prostoru a času. V něm jsou po počátečním intelektuálním okopávání schopni sdílet i velmi intimní obavy a myšlenky.
Herecky zvládnuto na vysoké úrovni, skvělá scéna, využití tří hloubek jeviště a ještě si zahraje i maličký scénografický model a dva maníci z kartonu...

Šlo se na Dianišku. Jako se chodí na herce, jo. Nezklamal.
Hana Krupková mohla být 295 statečnou. Nestala se jí, chtěla žít. Zaplatila za to, a pak zas a ještě jednou...
I když je příběh Hany Krupkové spíš na okraji Anthropoidu, tvoří svým "hradeckým" podáním jeho černohumorný a rebelský doplněk. Líbí, fakt se líbí...

Krátký, ještě studentský film Jana Svěráka koncem osmdesátek prolomil ledy. Ekologie byla in a sexy. A pak usnula na vavřínech, tedy zdánlivě. V skrytu temných uhelných lagun bez dna zatím přežíval nový živočišný druh. A parta čtyř "mosteckých superhrdinů" byla stvořena k tomu, aby to živé páchnoucí tajemství vynesla na světlo dne...
Ano, vlastně je mi 13+. Takže to fakt bylo pro mě, a bylo to dynamické, herecky a choreograficky skvělé, vyvážené a příběhem srozumitelné pro děti i ty, co už děti nejsou. Respekt...

Koncert. Herecký a Bert & Friends. Vyhnaný do výšin kostýmy, herci, kteří zvládají zpěv na téměř profesionální úrovni a takovým velmi pěkným růžovým sborečkem dam až operního formátu. Nehledě k tomu, že jde o drama o pomstě boha Dionýsa za pohanu, které vyústí až do roztrhání syna jeho vlastní matkou...
Eurípidés Bakchantky nedopsal. Oni je ale dohráli až do krutého a lesklého konce, a ke vší té hrůze se mi to ještě celé líbilo. Děs...

Nebývá vidět, maximálně někde z dálky, na hřišti. Občas bývá slyšet, to když někoho brutálně seřve, že se nepřezul, kopal míčem o zeď, rozbil dveře, přišel pro klíč od skříně na balóny...
Ale teď promlouvá, tváří v tvář a zcela nablízko. Je mentorem, filosofem, hybatelem, tvůrcem nového, čistého světa a zcela nového biotopu a milovníkem Misantropa. Je zvláštní, trochu temnou esencí člověka, přesto přináší neobvyklou a mírně pokřivenou naději...a navíc ví, kde je historická klubová vlajka.
Až neuvěřitelně přesvědčivý výkon Jakuba Špalka i pro absolutní fotbalové neznalce.

Zábavné a svým způsobem velmi osvěžující, i když docela černé. Dostali jsme sestavu Pavlína Mourková, Petr Florián, Natálie Řehořová a Václav Werner Kraus a byla to pikantní oliva s ančovičkou na závěr divadelního roku.

55%
Rozpaky. Boží kostýmy a zcela nesouvisející scénografie, ke které nemám inscenační klíč (od cyklu ženy k cyklu vztahů, svět je pouť, či co měl znamenat ten kolotoč?). Opakování již viděných hereckých šablon (a ano, skutečně byl očekáván nový výklad, asi jsem naivní jak chudák Cecilka, takže mě to štve o to víc). Potěšil recyklovaný tygr na kolečkách z Othella...a koníky prosím dobře zabalte, až je budete ukládat do fundusu, třeba se budou ještě hodit v nové inscenaci Louskáčka.