Vladimír10

Činoherní předloha hudební verze Hello, Dolly! má daleko barvitější obsah než onen slavný muzikál. Postavy, které v jiných zpracováních slouží pouze jako komparz, ve hře T. Wildera dostávají svůj zasloužený prostor. Za zmínku však stojí výkony hlavních akterů, E. Balzerové a Z. Maryšky. Jiné figury jsou bohužel stále tak nepodstatné, že by jejich vykšrtnutí děj výrazně zpřehlednilo. Na Fidlovačce vznikla i v tomto případě klasická inscenace, která se přesně drží autorových myšlenek, dramaturgie do struktury replik téměř nezasahuje a herci se nesnaží o zbytečné šaškování na úkor textu.

Samotné téma hry asi napovědělo představiteli Sira a režisérovi v jedné osobě, K. Heřmánkovi, že své stupidní vtípky bude muset tentokrát odsunout na druhou kolej. Jeho podbízivé herectví je kromě toho přijatelně umírněné a to až do té podoby, že dokáže obsáhnout i složitější psychologické scény z Harwoodovy hry. Přestože se přisprostlé narážky v textu občas objeví, rozhodně nezkazí celkový dojem. Možná by též stálo za úvahu, vyškrtnout tři epizodní postavy, které nemají pro děj zásadnější význam. Pro tamější zpracování je rovněž obohacením přizvání skvělých hereček, D. Syslové a B. Kodetové.

Surový pohled na to, jak dnešní společnost uvažuje o smrti, je jedním z mála výjimečných počinů, který se na scéně DNz mezi všemi novými inscenacemi objevil. Rozdílné obrazy přecházejí od zdánlivě nesmyslného hereckého monologu přes všemožné absurdity až k morbidnímu závěru. V tomto okamžiku se stávají všichni "požitkáři" pouhými loutkami v rukou jediné přeživší ženy. Režisér tentokrát díkybohu omezil zbytečné využívání vulgarismů a soustředil se výhradně na vytvoření pocitu absolutního znechucení. Nejsolidnější výkony pak předvádějí nové posily souboru, tj. J. Žáček a J. Plodková.

Všichni přítomní vytvořili na jevišti typicky podbízivou bulvární trapnokomedii o tom, jak se jedna nerozhodná manželka rozhodla odejít od svého manžílka a následně se k němu znovu vrátit. Z toho vyplývá, že veškeré proběhlé rádoby komické situace vyšuměly ve výsledku do prázdna. Netuším, jak představení vypadalo, když mu dominovala ještě I. Chýlková, nicméně D. Morávková byla ve své roli koukatelná. Co bych však označil za propadák je absolutní neukočírovanost K. Heřmánka, který zvládá zlikvidovat vše, co se jeho jevištní kolega, Z. Žák, pokusil z průměrného divadelního textu vytvořit.

V kontextu ostatní tvorby D. Špinara je tato inscenace vskutku v něčem odlišná. Režisér se totiž překvapivě nezaměřuje výhradně na co nejmodernější scénickou ambaláž, přestože se jedná v mnoha chvílích o kabaret, ale spíše na vytvoření zvrácených charakterů jednotlivých postav. Ty jsou součástí rozpadající se lidské společnosti, jež se neodvratně přibližuje ke svému konci. Depresivní druhá polovina, která se odehrává na prázdném "bílém" jevišti, pak zcela vybočuje ze standardního uvažování výše jmenovaného inscenátora. K solidnímu vyznění hry přispělo i obsazení V. Beneše a J. Pidrmanové.

Každá z částí představení je diametrálně odlišná od té druhé. Pakliže jsme v té první sledovali svižný komediální příběh z Prahy na počátku 20. století, tak po pauze se odehrála na jevišti spíše hudební revue s minimálním dějovým obloukem. Většina písní byla navíc převzata z téměř totožné hry Na poříčí dítě křičí, která měla premiéru v 80. letech. Jiří Suchý se zde však ukázal jako herec v mnohem lepším světle než jako režisér. Role pana Půlpána je tedy vtipná hlavně díky jeho stařecké naivitě. Důstojně si rovněž vedli M. Sovová a L. Černíková. Slečna M. Mrázková by ovšem raději zpívat neměla.

Text T. Williamse byl dramaturgií DpP značně proškrtán a inscenován v klasičtějším duchu než v Činoherním klubu, přestože byla do titulní role obsazena herečka podstatně vyspělejší, než by asi samotná Blanche měla být. Ostatně většina herců spadala výhradně mezi populaci, která prochází krizí středního věku. Zuzana Slavíková však předvádí bravurní výkon, jenž v mnohém předčí schopnosti její kolegyně, Lucie Žáčkové, v inscenaci L. Smočka. Nepřehlédnutelní byli na jevišti rovněž M. Stránský a K. Issová. Celkově depresivní náladu navíc dotvářela povedená scénická hudba z pera P. Mankoveckého.

Dechberoucí herecký duel J. Bouškové a J. Štěpničky o rozpadu jednoho skomírajícího manželství vnesl na Novou scénu skutečné divadlo. První jmenovaná navíc předvádí výkon, který převyšuje její obvyklý komediální standard a ukazuje i jiné polohy jejího činoherního rejstříku. Kdyby byla lépe vybrána hudba, která iritovala svým provedením a doprovodnými slovy snad každého, kdo seděl v hledišti, mohl být zážitek ještě o něco intenzivnější. Upřímně též nepovažuji za nutné vyvyšovat hrací prostor nad samotné jeviště do jakési krychle a ubírat tak titulu zbytečně na jeho komorním charakteru.

Pokud se nějaký titul pravidelně uvádí po dobu více jak 25 let, je na snadě otázka, jestli může být nyní kvalita jednotlivých repríz tak vysoká jako pár dní po premiéře. Domnívám se, že ne. Problém tkví již v samotném textu, který staví na prvoplánové fraškoidní zápletce o uťápňuté dcerce, staré panně, a její ještě natvrdlejší matince, jež vyhodí kvůli svatbě svého dítěte rodinného přítele z podnájmu. V první půlce střídá jeden podbízivější fór druhý na pozadí relativně primitivního děje. Po pauze však přijde zvrat a do nudného textu se konečně opře přirozený komediální talent Bolka Polívky.

Po dvou letech strmého poklesu úrovně jednotlivých inscenací se na scéně StD z čista jasna objevil titul, který díky scénografii velmi dobře koresponduje se samotným prostorem, kde je uváděn. Královna Alžběta II. se ve zřetelně odlišených časových rovinách setkává s mnoha svými premiéry, mezi nimiž herecky září I. Bareš, V. Postránecký a T. Medvecká. Iva Janžurová se pod vedením hostující režisérky vrátila na svoji obvyklou úroveň herectví, pro níž je typický precizně naučený text a upuštění od hlasových manýr. Patrně se bude však jednat na delší dobu o poslední činoherní klenot zde vzniklý.

Rozhodně se nejedná o přelomovou událost české činohry, ale spíše o tuctovou inscenaci s rozvláčným průběhem, kterou svým výkonem zpestřil snad jen J. Vyorálek. Typově jsou však oba aktéři vybráni dobře. Nutné je pochopitelně poznamenat, že mé představy o skutečném umění se značně rozcházejí s vizemi nového vedení DnZ. Na jevišti se odehrála jakási scénická koláž, která poodhaluje téměř výhradně soukromý život V + W po roce 1948. Jejich tvorba, která je mnohem důležitější, je odsunuta bohužel až na druhou kolej. Všemožné moderní symboly rovněž s jejich korepondencí nijak nekorespondují.

Každý z nás zřejmě nepochybuje o tom, že láska kvete v každém věku. Tato věta patrně nejlépe charakterizuje vše, co se na jevišti vůbec událo. Neprávem opomíjenou hru F. Šrámka se vinohradskému ansámblu podařilo se ctí oprášit a vzniklo tak představení, které je skutečným činoherním koncertem. Mezi aktéry ovšem přece jen vynikají J. Šťastný a P. Kostka. Obsazení A. Linhartové však považuji za fatální omyl. Tato mladá slečna bohužel nejenže neumí pořádně vyslovovat, ale její herecké schopnosti jsou přinejmenším pochybné. Z Ančky totiž vytvořila místo dívky opojené láskou potrhlou puberťačku.

Po zhlédnutí tohoto titulu mi vyvstala na mysli otázka, jestli D. Špinar, když ho nebude nikdo omezovat, hodlá vytvářet tyto rádoby moderní počiny i v Národním divadle. Opět se ve svém režijním výkladu zaměřuje na posunutí příběhu do období, které rozhodně není slučitelné se samotným obsahem Tolstého románu. Vulgární napodobeniny postav z 19. století se plácají v nástrahách naší doby jako ryby na suchu. Jejich citová vzplanutí vyznívají trapně a celý příběh, včetně notoricky známé závěrečné scény, ztrácí jakýkoliv smysl. Nezvládnuté herecké kreace A. Kubátové a I. Luptáka nemá cenu komentovat.

Mohu pouze konstatovat, že se jedná o příjemný klasicky zpracovaný muzikál, jehož tvůrci se zaměřili bohužel spíše na komické situace, než na celkové poselství příběhu. Ondřej Sokol má bezpochyby nadání pro vytvoření neobvyklých humorných situací či poměrně netradiční choreografie, ale jeho práce s některými herci má v tomto případě své mezery. Znát je to obzvláště na rutinním herectví I. Chýlkové, které při zpěvu není téměř rozumět, jelikož velmi špatně artikuluje. Její jevištní protihráč, J. Dulava, proto na sebe strhává pomocí zcela přirozeného projevu veškerou pozornost publika.

Naprosto nereálnému obsahu hraničícímu spíše s pokleslejším absurdním dramatem bulvární režijní rukopis K. Heřmánka výrazně uškodil. Ten obsazením silně přehrávající D. Morávkové, které v oblbování diváckých mozků zdatně sekundoval J. Carda, s přehledem zabil vše, na co by se ještě dalo s ironickým úsměvem na tváři koukat. Tím však nechci nijak obhajovat hru samotnou, jež rozhodně nepatří mezi jevištní veledíla. Kýčovitě zcela jednoznačně vyzněl závěrečný "taneček" pod září točící se diskokoule. Snad jen Z. Žák a J. Tesařová napomohli tomu, aby hlediště po pauze neprořídlo mnohem víc.

Činoherní klub se díky této inscenaci srazil na úroveň podniků, jichž je Ve Smečkách víc než dost. Po naturalistickém striptýzu N. Puklušové či scéně s pokaděným J. Kukurou se mi chtělo křičet, jestli je takováto degradace díla F. M. Dostojevského vůbec možná. Režisér M. Čičvák vytváří postupně na prázdné scéně patetický bordel, který dle mého názoru ani pořádně nereflektuje chování společnosti ve 21. století. Této paralely chtěli patrně inscenátoři prostřednictvím řady metafor dosáhnout. Výsledkem je bohužel, alespoň pro mě, urážlivý a vulgární titul s nevyrovnanými hereckými výkony.

Pravděpodobně se nikdy nestanu dost dobrým konzumentem režijních výplodů tohoto typu. Herci se na jevišti pokoušeli zahrát to, co by se dalo nazvat perverzními orgiemi. Skrze několik výstupů, které ležely daleko za hranicí vkusu, ve mně všichni přítomní "umělci" vyvolali pocit absolutního zhnusení. Možná to byl záměr, jak zapůsobit na pubertální mladáž v publiku, ale pojídání výkalů či vyřvávání stovek vulgarismů během několika vteřin jsem v žádném divadle dosud nezažil. O to více se bohužel divím, jak česká kultura poklesla, když takto úchylné představení má více jak nadprůměrné hodnocení.

Důvodů, proč ocenit tuto inscenaci, je hned několik. Je totiž více než obdivuhodné, jaká energie vychází z herců, přestože vědí, že se titul dočká jen omezeného počtu repríz. Příběhy zkarikovaných figur celosvětového mezinárodního dění té doby byly navíc vhodně doplněny písněmi, jejichž doprovod vytvářeli sami účinkující. Králem hudebních nástrojů a celého večera se však bezpochyby stal J. Vondráček, který mistrně ovládá hru na housle, kytaru či banjo. Za zmínku ještě stojí, že tvůrci vykreslili skvěle atmosféru roku 1913 pomocí rekvizit, o jejichž existenci nemohli mít tehdy lidé ani potuchy.

Přehršel scén, které za sebou následují v rychlém sledu, způsobuje, že představení vypadá nepřehledně a roztříštěně. Marek Epstein se stal možná solidním autorem filmových scénářů, ale musí si předně uvědomit, že divadelní text má zcela jiné zákonitosti. Dalším problémem inscenace je nesourodé obsazení. Ačkoliv mnoho akterů hraje výborně, např. E. Pacoláková nebo J. Vlasák, tak jiní v čele s O. Víznerem a M. Kačmarčíkem jim jejich snažení s přehledem hatí. Hlavní hrdina v podání T. Novotného na mě jednoznačně nepůsobil dojmem drsňáka, a jeho agresivní chování proto vzbuzovalo spíše rozpaky.

Na tvorbu V + W je zde nahlíženo s přijatelnou režijní invencí, díky níž jsou některé písně obecenstvu představeny ve zcela novém hábitu. Herci zvládají složitější choreografii spojenou se hrou na všemožné hudební nástroje úctyhodně. Jako divák však považuji za nejobtížnější společnou hru čtyř účinkujících na dva klavíry a vytvoření melodie pomocí předmětů denní potřeby. Autor těchto výstupů, J. Janouch, má zkrátka vkus pro vytvoření opravdových hudebních specialit. Co se činoherní stránky týče, tak na výši stojí především poloimprovizované forbíny V. Fridricha, R. Kalvody a Z. Kaliny.

Pokračování této komedie je mnohem přirozenější především z toho důvodu, že postavy hry dospěly do stádia, kdy jsou jejich představitelé stejně staří jako ony samy. Je vidět, že i samotní herci mají již s některými problémy pokročilého věku své zkušenosti, a proto se dokázali se scénkami lépe ztotožnit. Jestliže v titulu Každý rok ve stejnou dobu hrála prim V. Freimanová, tak zde ji s přehledem trumfnul Z. Žák, který umí "stárnout" přeci jen trochu rychleji. Stejně jako u prvního dílu rovněž oceňuji výběr hudby, která smysluplně navozuje atmosféru doby, v níž se milostné schůzky odehrávají.

Udivilo mě, že bylo hlediště zaplněné jen z poloviny, přestože obsazení umělci jsou bezpochyby legendami české činohry. Problém však není v nich, ale spíše v textu samotném. Především S. Zindulka musel ze své figury vytvořit něco více než jen živoucí mrtvolu, jejíž obličej se díky perfektní práci maskérů ocitá v pokročilé fázi rokladu. Režisér herce nejdříve staví do polohy obhroublého vesnického dědka jen proto, aby se mohl až v závěru představení znenadání proměnit ve člověka nanejvýš citlivého. Z těchto důvodů je herecký výkon B. Bohdanové v méně obtížné roli daleko přesvědčivější.

Již pouhý fakt, že L. Skořepová dokáže ve svém úctyhodném věku strávit na jevišti sama bez opory jediného svého kolegy bezmála hodinu a půl, je více než mimořádný. Toto monodrama však, co se obsahu týče, rozhodně není žádným převratným dílem. Svoji duši, která je pro něj více než důležitá, dostává až skrze osobnost a cítění toho či onoho dramatického umělce. Herečka si ve skromném prostoru Malé scény ABC pohrává s každým slovem tak obezřetně, že ani "trapnější" repliky z jejích úst nevyznívají komicky, ba spíše naopak. Její spolupráce s publikem též pozitivně ovlivňuje atmosféru představení.