Vladimír10

Řekl bych, že je tato inscenace Gogolovy grotesky v něčem zajímavější, ale také v mnohém trapnější než perfektní zpracování Divadla v Dlouhé. Někteří z účinkujících se již po mnoha reprízách uchylují k přílišné uřvanosti a přehrávání. Výklad Ichareva jako psychicky narušeného ruského inteligenta mi přišel poměrně neotřelý. Stejně jako ztvárnění této postavy Michalem Dlouhým. Ale i M. Písařík a J. Szymik dokáží pobavit. Mnohé režijní vtípky Petra Svojtky jsou ovšem nevkusné a do klasického příběhu se nehodí. Za všechny bych jmenoval pokreslení portrétu rodiny Glovových vulgárními obrázky.

Vytvořit z příběhu bez dějové linky nabité drama je opravdové umění. Právě to se povedlo Radovanu Lipusovi. První polovina byla přesto v mnoha ohledech zřetelně slabší než druhá především kvůli odborným monologům, kterým by prospělo razantní zkrácení. Scénografie využívá pro složitý děj všech dostupných jevištních možností. Nejlepší výkon podal Jan Šťastný. Sebejistě působí i S. Postlerová a S. Skopal. Dětští rádoby herci by si měli ovšem uvědomit, že základem divadelního umění je s pocity odříkat přirozená slova, ale ne se jen naučit text, který na jevišti následně jen mechanicky oddrmolí.

Poklidnou neuspěchanou atmosféru první republiky přijímá divák v této hře plnými doušky. Spojením několik povídek Karla Čapka se podařilo A. Goldflamovi vytvořit fungující a celistvý příběh. Rozhodně se nejedná o svéráznou adaptaci, nýbrž o klasické zpracování, které je však ozvláštněno o výjevy z posmrtného života hlavních hrdinů. Tradiční písňová a taneční čísla zpestřují průběh představení. Z herců si zaslouží pochvalu v první řadě Jiří Hána, který postavu dr. Klapky zvládl bravurně, i když měl k nazkoušení své role výrazně méně času. Výborní jsou i J. Vlasák, D. Batulková a H. Doulová.

Emotivní příběh Babičky je v této inscenaci zpracován trochu jiným způsobem, než jak je znám z televizních adaptací. Režisér J. Jirků a dramaturgyně A. Šotolová příběh zřetelně zkrátili, ale představení naopak obohatili o výjevy z nelehkého života Boženy Němcové. Komickými články představení jsou především všechny děti, které dostávají poměrně velký prostor, ale také sluhové kněžny Zaháňské. Zpracování vedlejších dějových linií je též zajímavé. Mimořádný výkon podává Barbora Mošnová. Zahanbit se však nedali ani E. Balzerová, P. Nečas, D. Rous a N. Horáková.

Nikdy neuvěřím, že bych mohl dát po zhlédnutí Krále Leara v Národním divadle nadprůměrné hodnocení některé z inscenací Jana Nebeského. Ale stalo se! Hlavní zásluhu na tom má Jan Vondráček, který předvádí v roli Alfréda Allmerse mimořádný výkon. Jeho nasazení však bylo narušeno těžkým zraněním, a proto jsem neviděl představení napoprvé až do konce. Skvěle hrála též Lucie Trmíková. Pominu-li nevkusné sexistické kostýmy Jany Prekové, která se na hercích opět vyřádila, je Eyolfek pěkný i po vizuální stránce. Závěr s nahou zadnicí a růžovoučkými želízky si ovšem režisér mohl odpustit.

Symbióza příběhu světoznámého romanopisce s výjevy z pavlačového domu a písněmi Beatles, vytvořila z tohoto představení jednotný celek. Inscenačnímu týmu se podařilo z obsáhlého románu, který je rozvětven mnoha dějovými liniemi, vytvořit srozumitelnou jevištní verzi. Nasazení všech členů hereckého souboru je obdivuhodné! Excelentními výkony nadchnou především Jan Vondráček a Helena Dvořáková, která se do role vypočítavé Mylady de Winter téměř převtělila. Mezi dalšími vyčnívají M. Hanuš, P. Tesař a M. Táborský. Jen jsem nepochopil, proč bylo nutné prodlužovat jeviště až k sedadlům první řady?

Příběh jednoho starodávného domu, ve kterém se proplétají osudy hrdinů z 19. století s těmi ze současnosti. Hra poukazuje na chování lidí, které se za 150 let vlastně vůbec nezměnilo a využívá při tom různorodé vyjadřovací prostředky. Režijně i scénograficky je inscenace na velmi vysoké úrovni. Působivá je také tajemná hudba Pavla Helebranda, která dotváří surreálnou atmosféru představení. Herecky vyčnívají Evellyn Pacoláková a Henrieta Hornáčková, které jsou ve svých světech vzájemnými protiklady. Zaujmou ale i A. Procházka a L. Veselý, také D. Syslová a D. Batulková.

V mnohém zajímavé představení, které vyniká poměrně odvážným textem, ale zároveň je oslabováno zcela nevýrazným inscenačním zpracováním. Nejhorším prvkem představení je především scéna Tomáše Moravce. Vybraná hudba, ale i kostýmy se do představení hodí. Všechny tyto nedostatky překonala většina hereckých výkonů. Některé role byly sice obsazeny režisérem proti typu, ale i tak působily starší herečky jako celek kompaktně. Z účinkujících bych vydvihl V. Gajerovou, D. Batulkovou a J. Smutnou. Zajímavým zpestřením jsou i velmi krátké výstupy L. Skořepové a J. Drbohlavové.

Erdmanovu politickou hru z dvacátých let minulého století se v Rokoku podařilo pojmout velice dobře. Hlavní zásluhu na tom má dokonalý Jiří Hána, který podává mimořádný herecký, ale i fyzický výkon. Ve většině případů se hercům podařilo překonat mdlou režii O. Zajíce a vykřesat z textu hry vtipnou satirickou komedii. Mezi herci vyčnívají vedle Jiřího Hány J. Vlasák, P. Juřica a M. Málková. Příjemným zpestřením je i furiantské skákání se židlí v podání Stanislava Lehkého. Pouze jsem nepochopil, co chtěli inscenátoři vyjádřit odhalením opěrné kovové konstrukce při konečné přestavbě scény.

Režijním vedením se podařilo vytvořit představení, které je na hranici mezi náznakovým a klasickým činoherním divadlem. K tomuto příspívá především zajímavě zpracovaná scéna, jejíž strop z trámů slouží v každém obraze jako jiná část dekorace. Mile mě překvapilo, že hudba M. Štědroně byla nahrána v poutavějším stylu, než je známa z filmové verze. Taneční kreace byly skromné, ale přesto úchvatné. Z herců podal nejlepší výkon Pavel Nečas, jelikož jeho styl herectví je pro záporné hrdiny přímo stvořený. Dále zaujme L. Županič, ale také M. Badinková a L. Malkina. Výkon Marka Holého je podprůměrný.

Stručně řečeno excelentní divadelní zážitek! Pouze mě mrzelo, že se obecenstvo rozdělilo na dvě poloviny. První část publika byla připravena na dojemné psychologické drama a snažení herců ocenila na konci představení potleskem ve stoje. Ovšem větší druhá polovina si snad myslela, že jde na komedii a pouze na jeviště nevěřícně koukala. Všichni účinkující předvedli strhující výkony. Vyzdvihl bych ale především Danielu Kolářovou a Luboše Veselého. Po scénické stránce je inscenace perfektně propracována. Temnou atmosféru jí dodávají projekce polární záře a pochmurně dramatická hudba.

S údivem sleduji, jak může být trapně vulgární nezáživný text okořeněný o podbízivé režijní vtípky O. Zajíce zajímavě zpracován po scénické, kostýmní i hudební stránce. Inscenace však nabízí především řadu ztřeštěných hereckých výplodů bez jakékoliv špetky vkusu. Chvíle trapna propukaly zejména v momentech, kdy se na jevišti objevil rasistický Connover Davida Vejražky a uchichtaná nanynka Andrea Anny Kulované. Z herců se snažili vtisknout svým postavám charakter snad jen D. Batulková a J. Vlasák. Nejlepší výkon však podal Hanuš Bor v roli Goldova otce, který byl jako jediný bezchybný.

Nepochopil jsem, proč si DNF vybralo jednu z nejhorších Simonových komedií, ve které bych dobrý humor hledal jako jehlu v kupce sena. Celkový dojem z představení nakonec vytáhlo režijní vedení P. Šimáka, který se pokusil o zpestření nudného textu. První půlka představení se mi tedy poměrně líbila a chvílemi jsem se i pobavil. Ve druhé polovině se na mě začalo hrnout nedůstojné a přehrávané herectví M. Kužela, ale především trapné R. Krninské. Ale policisté byli na scéně naštěstí jen chvilku! Z herců mě zaujali O. Brousek, D. Rous a P. Nečas. Nejzajímavější byly ale výstupy Milana Kačmarčíka.

Klasicky zpracovaná tragédie z ruského prostředí, ve které jsou herecké výkony výborně sladěny s vizuální stránkou. Jednoduché scénické řešení inscenaci pouze přidalo. Plátno s promítajícími se oblaky bylo dobře sladěno jak s osvícením scény, tak s dobovými kostýmy. Hudba, kterou vytvářeli členové jakéhosi vojenského mužského pěveckého sboru, byla složena z různorodých ruských písní. Excelentní herecký výkon podává opět Veronika Kubařová, ale i její partneři Martin Písařík a Tomáš Novotný. Z herců v menších rolích zaujmou J. Klem a J. Schwarz, ale i E. Pacoláková.

Procítěná inscenace Shakespearova dramatu, která je výjimečná díky přiměřené modernizaci, ale i jevištní formě. Zaujala mě především dětská alter ega Learových dcer pronikající do příběhu královými vzpomínkami. Nejdramatičtějšími okamžiky představení bylo oslepení Glostra a oběšení Cordelie. Tato inscenace nabízí též několik mimořádných hereckých výkonů. Vedle Jana Vlasáka píši hlavně o Aleši Procházkovi, pro kterého je role Hraběte z Glostru, ve které zaskakuje za V. Čecha, významnou hereckou příležitostí. Z dalších herců zaujmou J. Schwarz a Z. Vencl, také V. Kubařová a V. Gajerová.

Inscenační úpravu textu L. Havlíkové a M. Porubjaka nepovažuji za příliš zdařilou. Krásný Simonův příběh byl osekán do nejasných tvarů a v mnoha případech byl zbaven i komediálnosti. Nejhoršího zpracování se dočkal doktorský skeč, který byl scénicky nevýrazný a režijně trapný. Ostatní části inscenace se staly nadprůměrnými především díky výstupům Viktora Preisse, který opět využil svůj nesmrtelný komediální talent. Dobrý výkon předvedl ale i Tomáš Töpfer. Trapný herecký projev Ivany Uhlířové v roli blonďaté ušišlané zdravotní sestřičky radši nebudu komentovat.

Nikdy bych neuvěřil tomu, že se dá takto citlivým způsobem inscenovat novodobé psychologické drama o matematice a mezilidských vztazích. Scéna nebyla nijak bohatá ani zajímavá, ale probleskující výboje světla za skleněnými tabulkami jí dodávaly zvláštní kouzlo. Hudební doprovod na bicí v provedení M. Písaříka se k představení moc nehodil. Kostýmy byly až na výjimky vystihující. Excelentní výkon předvedla zejména Veronika Kubařová a dokázala tak, že je herečkou velkých rolí. V jejím podání jsem Catherine věřil téměř každé slovo. Zdatně jí sekundovali i O. Vízner a M. Písařík.

Inscenace vymykající se z běžného dramaturgického standardu Divadla Rokoko posledních několika let. Dramatizace obsahovala všechny strhující okamžiky, ale i vtipné momenty z obsáhlého románu Květy Legátové. Scéna zůstává po celou dobu hry téměř nezměněna. Probíhají na ní jen drobné úpravy v souvislosti s výstavbou nové podlahy a jejím závěrečným zničením. Vybraná hudba, která se skládala jak z lidových, tak dramatických skladeb, byla působivá. Závěr byl však na můj vkus až příliš rychlý a nesrozumitelný. Celému představení dominují výkony E. Pacolákové, V. Fridricha a O. Víznera.

Představení, která ukázalo způsob, jak dnes monodramatický text tří žen rozhodně neinscenovat. Ze všech hereček zaujme svým výkonem pouze Eliška Balzerová, která dokáže text správně podat a patřičně se do něj vcítit. Tato postava je bohužel na jevišti pouze jednu třetinu délky hry. Další dvě účinkující dámy svým hereckým projevem neřekly vůbec nic. Odrzlé pubertální děvče Marie Doležalové a nevýrazná Iva Pazderková tak promrhaly zbylé dvě třetiny délky inscenace. Scéna P. Kodedy, kterou tvoří prázdný rám obrazu a za ním světelné bílé pozadí, je naopak svojí jednoduchostí úchvatná.

Opět se jedná o typ komedie, na který jsem si v Divadle Na Fidlovačce již zvykl, a proto jsem se velmi přijemně pobavil. Velikou zásluhu na tom mají především nadprůměrné herecké výkony obou dam, ale i P. Rychlého a V. Svobody. Naopak nepřesvědčivý a místy i trapný herecký projev D. Háka kladný dojem o něco zhoršil. Režijně není představení nijak výrazné, ani aktualizované. Scénické zpracování je zajímavě barevně sladěno, ale i správně výškově koncipováno. Díky tomu je dobře vidět do všech částí dekorace. Moje kladné hodnocení však nedoporučuji číst divákům, kteří nemají rádi moderní frašky.

Vtipná a svižná komedie, u které není žádným překvapením, že je na repertoáru již pět let. Z herců bych vyzdvihl především Petra Štěpánka, který roli nahluchlého vojáka ve výslužbě a příležitostného šachisty zahrál nepřekonatelně. Velmi dobré výkony podali i J. Smutná a J. Vlasák. Za těmito herci poněkud zaostával L. Jurek, který v některých momentech přehrával. Scénické řešení je velmi skromné. Líbilo se mi též, jak se během krátké chvíle stalo z neútulného a špinavého bytu rázem místo k blahodárnému životu. Hudba, ve které se míchá tleskání a mechanické zvuky s nástroji, je příjemná.

Inscenaci jsem viděl z TV záznamu, ale asi bych už nenašel odvahu na ni zajít. První polovina představení je poměrně svižnou komedií, ale druhá půlka se pro mě stala ukázkou toho, jak se divadlo rozhodně nemá dělat. Tomáš Tőpfer zahrál svoji roli sice obstojně, ale dramaturgie si nedokázala poradit s úpravou replik této figury, které o její povaze a drsném slovníku hodně vypovídají. Nejlepší herecký výkon podala nakonec Eliška Balzerová. Scénické řešení domu Ragnara a Anneli není též nijak reprezentativní. Rozum mi zůstává stát především nad tím, že inscenace vydržela na repertoáru pět let.

Tato novodobá anglická hra má podobný problém jako inscenace Srpen v zemi indiánů ve Stavovském divadle. Do textu se totiž za účelem zpestření dějové linky přidávají nestravitelné vulgarismy, které jsou na hranici vkusu a dobrých mravů. Hra se tak stává nechutně sprostou slátaninou bez jakéhokoliv děje. Z herců bych mohl vyzdvihnout jen báječného L. Veselého. Pouze díky němu dávám inscenaci toto smířlivé ohodnocení, jelikož jeho vyučovací hodina českého jazyka byla prostě úžasná. Scénická stránka představení, která stála divadlo určitě jen pár šlupek, je nechutně primitivní.

Nevím přesně, co si mám pod tímto typem textu představit. Chtěli snad inscenátoři vytvořit trapně nudnou besedu nebo svižný kabaret? Tento dojem ve mně vzbuzovalo především rychlé střídání pěveckých, vypravěčských a činoherních výstupů, které do sebe v některých případech moc nezapadly. Květa Fialová, byť je hlavním aktérem inscenace, mě příliš nezaujala a její výstupy působily v mnoha případech trapně. Herecky mě přesvědčily jen dámy Batulková a Pacoláková, které měly na rozdíl od hlavní představitelky osvojený text a dokázaly ho reprodukovat. K. Fialová totiž celé představení improvizovala.

Představení, které stojí za zhlédnutí pouze v případě, že se chcete královsky pobavit a vychutnat si herectví Miroslava Donutila. Určitý typ inscenací, mezi které patří i tento titul, se však nedá hrát skoro dvacet let! Ale přesto obdivuji Truffaldina, že ho toto představení i po 500. repríze stále ještě baví. Některé vtipy se již tak ohrály, že se je inscenátoři snaží zpestřit vulgárními posunky a narážkami, což ve většině případů neprospívá celku. Charisma si dokázali udržet především M. Donutil, F. Rajmont a P. Pelzer. Až na některé drobnosti, se mi tak inscenace líbila i v roce 2012.