Eyolfek

Ač musím ocenit výkon Jana Vondráčka, zajímavou scénu i kostýmy, dokonce i smyčku z Antikrista, ale celkově mi představení nevyznělo. Nejvíce mi vadila postava Rity, její charakter mi přišel nepravděpodobný a ani Lucie Trmíková na tom nic nezměnila, možná spíš naopak. Avizovaný horor ani ironie nepřišly. Škoda.

Mé první setkání s Nebeského režií. Zajímavé, aktualizované(jen ten Trierův Antikrist mě na začátku trochu vyrušoval), ovšem s rozptylujícími kostýmy. Skvělé herecké výkony v čele s Lucií Trmíkovou. Odbourala mě scénka se skládáním stolečku, ta byla bezvadná.
75% za naprosto nejlepšího psího herce:-)

Eyolfek nepatří mezi divadly vyhledávané tituly. Škoda, J. Nebeský se svým týmem totiž dokázal, že se i tento Ibsenův dramatický počin dá velmi působivě inscenovat. Navíc skýtá několik zajímavých hereckých příležitostí, které v tomto případě plně využili J. Vondráček a L. Trmíková. Kéž by se Nebeského režie ubíraly podobným směrem i nadále. I v této sice zůstává jeho nezaměnitelný rukopis, nicméně je přitom relativně rozklíčovatelná. O to víc jsou pak působivé nejrůznější scénické symboly a odkazy. Zajímavě řešená scéna zasahující do hlediště. Snad jen ten závěr mohl být pojat "efektněji".

S poetikou Jana Nebeského se bohužel poněkud míjím. Opět je to pastva pro oči a to díky originálně řešené scéně a barevným kostýmům Jany Prekové. Jenže Nebeského režie přináší spíše znejasnění než výklad Ibsenovy hry z dramatikova symbolistického období. Nachází se tu spousta scén, které mají šanci diváka zasáhnout (třeba scéna s Krysařkou), ale také mnoho těch, jejichž smysl mi unikal. Líbil se mi odkaz na Trierova Antikrista, který má s Eyolfkem leccos společného. Výrazná expresivita ale byla po čase už dost unavující. (více v článku na blogu)

Inscenace "tak trochu pro každého", Jan Nebeský tentokrát nabízí širokou paletu obrazů, od těch "jeho", tedy prakticky nedešifrovatelných, přes ty, jež vám dojdou po odchodu z divadla, až po vyloženě "dřevácky přímočaré", doslovné.

Pozdní tvorba H. Ibsena je charakteristická rozebíráním problematiky z odstupu, což představuje na jednu stranu myšlenkovou bohatost, ale zároveň méně „akčnosti“, vedoucí k menší divácké atraktivitě. Režisér J. Nebeský se s Ibsenem, pro něhož má zvláštní cit, setkal již poněkolikáté. Text s nejedním úskalím svým osobitým pohledem zdařile inscenoval a oživil, vnesl do něho řadu zajímavých asociací. Nápaditě řešená scéna. Dobré herecké výkony respektující režijní pohled, zazářila zejména hlavní dvojice J. Vondráček a L. Trmíková. Souhlasím s H. Grégrovou, že konec mohl být dotaženější.

65%. Pro mě jednoznačně jedna z nejčitelnějších režií Jana Nebeského. Atmosféra příběhu byla poměrně zdařile scénograficky dokreslována – vše působilo odtažitě a „seversky“ chladně, přesto mi přišlo líto, že celek nakonec přece jen nevyzněl o poznání mrazivěji. Místy jsem také měla problém s motivací jednání některých postav, což ovšem jde spíše na vrub hře samotné. Herecky velice vyrovnané.

Tak tohle se opravdu povedlo. Hra velmi dobrým způsobem reflektuje otázku odpovědnosti, její přijmutí, vyhnutí se, útěk před ní či jak s ní žít. Není jednoduché se s tím vypořádat a vždy je to určitým způsobem vlastní vnitřní boj. Něco takového se odehrává i na jevišti, kde výborné herecké výkony předvádí jak J. Vondráček tak L. Trmíková. Stejně zdatně jim sekunduje i K. Sedláčková-Oltová. Tempo hry dobře graduje a závěr je výtečný. K tomu všemu musím přičíst i velmi dobře udělanou scénu a povedené kostýmy. Celkově tedy rozhodně spokojenost a doporučení všem k návštěvě.

Mám-li srovnat s předchozí Divokou kachnou, tady zážitek zřetelně oslabuje fakt, že Eyolfek opravdu nepatří mezi klenoty velkého Nora. Přesto se tvůrčímu týmu podařilo ze hry vykřesat téměř nemožné a největší jejich trefou - vedle temných i vtipných symbolickch asociací - je, že Eyolfka čtou jako krutě ironickou hru. Sobce přece nezměníš, citovou retardaci rovněž... Z hereckých výkonů dominuje ten Jana Vondráčka.

Explozi emocí, které je divák svědkem, drží režisér pevně v rukou. Atypická scéna doplněná videoprojekcí je vkusnou podmalbou sdělení a symboliky příběhu. Herecké obsazení je skvostné, především nutno vyzdvihnout výkon Jana Vondráčka v roli Alfréda Allmerse. Hra neustále graduje a divák s úžasem vnímá úzkost a sevření děje. Právě úzkost pak ale ke škodě hry v závěru mizí a nahé pozadí, růžová pouta sílu závěru zbytečně degradují.