Vladimír10

Výkony Veroniky Gajerová a Aleše Procházky jsou nezaměnitelné. Stávají se při vzájemné souhře důvěrnými kopiemi autorových představ.

Židovský holocaust nenechává lidské city chladné ani 70 let po smrti Hitlera. V příběhu je evropské válečné dění sledováno dvěma povahově rozdílnými ženami, které však žijí až za velkou louží. Úctyhodně se figur ujaly nejen Zuzana Bydžovská a Hana Maciuchová, ale překvapivě i jejich mladičká kolegyňka S. Rojková. Přestože v jiných inscenacích se mi zdála dosti nevýrazná, zde byla vskutku nepřehlédnutelná. Spolupráce s takovými divadelními osobnostmi jí jistě napomohla k vypilování jejího herectví. Text si pohrává s myšlením diváka a promlouvá k němu svými veselými, ale také vážnými tóny.

Vidět takového P. Kostku alespoň chvíli rapovat nebo svádět ženu rozličnými způsoby je skutečně u tohoto noblesního umělce sám o sobě nezapomenutelný zážitek. Hry Joe DiPietra se vyznačují pečlivým přemýšlením o povahách postav všech věkových kategorií, jejichž životní peripetie jsou i zde vystavěny na silném dějovém základu. Pro aktéry je jistě radostí s takovýmto textem pracovat. Hudba operních árií s texty a zároveň znovu zpívaná J. Bochňákem vyzněla do ztracena. Opravdu dechberoucí a nejvíce procítěné výkony předvedla sehraná manželská dvojice P. Kostka a C. Mayerová.

Ruské dílo je zdramatizováno na úrovni, za kterou by se nemuselo stydět žádné z větších kamenných divadel. Tam však nejsou hluboké studnice lidských povah obvykle inscenovány. Přestože nebylo hlediště naplněno tak, jak jsem u Violy zvyklý, myslím si, že ve výpravnější scénografii by novela měla srovnatelný úspěch. Pro mě dosud neznámý R. Valenta mě svým šarmem a přesnou prací s jednotlivými replikami přesvědčil o cítění své postavy přeci jen o něco více než jeho jevištní partnerka. Tereza Kostková sice zahrála zjevnou úzkost Nastěnky, ale v mnoha plačtivých chvílích působila až nepřirozeně.

Upravený, ale též velmi nepřesný název inscenace vystihuje snad pouze její druhou polovinu. V první je dosti nezáživnou formou předčítána vzájemná korespondence A. de Saint Exupéryho a jeho matky. Celková struktura je navíc nesmyslně obohacena o přesná data napsání dopisů, což se stává, nejen pro děti 2. stupně, ale i pro starší diváky, nepřekousnutelným problémem. Při poslechu jsem si připadal, jak na nějaké odborné literární přednášce. Značně proškrtané texty z Malého prince vnesly do replik bezpochyby svěží vítr. Svým duchovním přesahem stále nutí k zamyšlení.

Astronomické rozměry nebesky hulvátské představivosti režiséra se opět projevily v plném rozsahu. Moliérův Tartuffe je doslova masakrován motorovou pilou. Záměr je jasný, provrtat několik děr do textu, aby sdělení i myšlenkové hodnoty šly do háje. Původní překlad je stmelen několika rádoby směšnými výstupy, které obohacují hru mj. o náznaky homosexuálního análního i normálního sexu. Písně napsané speciálně pro zdejší zpracování mají dobrou hudbu, ale to je asi tak jediné, co se na nich dá pochválit. Herectví a zpěv je u všech zúčastněných, snad kromě V. Postráneckého, na hranici šmíráctví.

Hlavním lákadlem zdejší inscenace je nejspíše osobnost H. Maciuchové. Ta ovšem, přestože má ke konci hry jeden opravdu strhující moment, působí povětšinou až příliš afektovaně. Proto zde hraje prim Jaromír Meduna. Antický spisovatel Eurípidés je v jeho podání skvěle manipulovatelnou loutkou s rozpolcenou osobností, ale také se sklonem k mnoha slastným neřestem. Děj graduje v Daňkově textu pozvolna a diváka udržuje v neustálém napětí. Přechází od odlehčenějších, humorných, situací k těm, které jsou náročnější na pochopení, ale zároveň bych je označil za myšlenkově hluboké a dojemné.

Zastávám názor, že do divadla nechodíme kvůli tomu, abychom si prohlédli zcela nahé herce. K tomu jsou určeny jiné instituce. Naturální exhibice O. Rychlého, je bezpochyby pro ženy, ale i některé muže, ozvláštněním náročného textu. Patří však do malého pochybného podniku, kterým DnV rozhodně není. Přestože se prý inscenační tým pokusil převulgarizovaný text zmírnit, tak jsem žádnou razantní změnu nezaregistroval. Nebýt kvalitních výkonů O. Brouska, D. Kolářové a S. Skopala, úroveň titulu by byla přinejmenším povážlivá. Mladá Sabina Rojková by měla ubrat na sebevědomí. Ještě se má co učit.

Když se chce, tak to jde! Zdánlivě nesourodá dvojice dostala konečně k dispozici kvalitně vystavěný dějový rámec, se kterým mohla bezchybně pracovat a využít k jeho předání publiku všech možností svých hereckých rejstříků. Místo téměř patnáctiletého pitvoření s Albeeho Hrou o manželství, která snad ani samotné herce nebaví, by měl být dán prostor tomuto skvostnému titulu. Skvěle vystupňované tragické momenty se v něm mísí s těmi radostnějšími, v nichž se ukazuje důvěrná známost Ch. Poullain a J. Schmitzera. Ten občasným zasahováním do textu přivádí svoji kolegyni do jazykových rozpaků.

Kdyby oba účinkující projevili snahu a celou hru se naučili nazpaměť, nemusela by působit ve výsledku roztříštěně. Protagonisté stále pobíhají od jednoho portálu ke druhému, protože právě tam stojí židle, na nichž jsou položeny texty. Dramatické momenty ze života slavného spisovatele následně nemají tu správnou šťávu a jsou zbytečně statické. Zabíhání do přílišných podrobností je v tomto žánru též poněkud nepatřičné. Konec představení je hodně strmý a neočekávaný. Taťjana Medvecká si však představení zjevně užívá a vkládá do role celé své já. U jejího partnera tomu tak bohužel není.

Pokud bych měl zpracování L. Engelové porovnávat s někdejší inscenací Kabaret Prévert Bulis Divadla v Dlouhé, která se nesla v podobném duchu, tak se Viola jednoznačně řadí až na druhé místo. Příjemný poetický večer byl ozvláštněn pouze jedním kabaretním výstupem, což se mi zdá poněkud málo. Četbou jednotlivých textů opět oslnil Josef Somr, přestože se ho v mnoha případech pokoušel dohonit i D. Novotný. B. Poláková ukázala, že umí obstojně hrát na klavír. Občas se mi zdálo, že jednotliví aktéři mezi sebou dětinsky soupeří o to, kdo získá za jedno představení nejvíce potlesků.

Všem dětem z mateřských školek, které evidentně nevěděly, jak se má v takovém divadle chovat, dal obsah představení i jisté mravní poučení. Dramatizace však pobaví i mnohé rodiče. Velmi neotřele jsou zpracováni i zahráni synové, ale také dcery učitelových. V ostatních případech si komunikaci s publikem, které bylo plné malých ratolestí, dokázali udržet hlavně V. Fridrich a J. Hána. Úlohu Barky rozhodně nezávidím H. Doulové, která byla v průběhu druhé poloviny vláčena v pytli po jevišti téměř celým osazenstvem inscenace. Její odrzlé kreace jsou ovšem nezapomenutelné.

Bezpochyby se jedná o skvělý dramaturgický tah, kterým M. Hein opět obohatil repertoár Ungeltu o kvalitní komorní tragikomický titul. V jímavém příběhu staršího barového hudebníka a jeho dvou osudových žen, které jsou zároveň matka s dcerou, exceluje především Lucie Štěpánková. Tuto expresivní polohu však jistě zvládá i její alternantka Jana Stryková. Nezklame ani Zlata Adamovská. Předstíraná hra na klavír v podání P. Štěpánka je tak autentická, že pokud bych neseděl v první řadě, tak bych si ani nevšiml reproduktoru, z něhož se ve skutečnosti libozvučné tóny nesly. Klobouk dolů!

Byť je na všech plakátech a propagačních materiálech vyobrazena pouze Lucie Bílá, která ztvárňuje dosti nepodstatnou vedlejší úlohu, nesahá Dashe, představitelce titulní role, ani po kotníky. Její Aida je zazpívána na vysoké úrovni, ale ani činoherní pasáže pro ni nehrají druhořadou roli. L. Bílá, přestože dobře zpívá, odehrát tu nejprimitivnější roli prostě nedokáže. Část s jakousi módní přehlídkou byla proto stručně řečeno příšerná. Od zahraničního režiséra bych dále očekával, že se nebude uchylovat k laciným projekcím a přizve scénografa, který vymyslí pro českého diváka něco dosud neznámé.

Příběh byl zasazen do rámce, v němž se stal J. Štěpnička v mnoha mužských rolích zároveň průvodcem dějem. Jeho výkon, především v roli chiromanta, patří bezpochyby k perlám na scéně Divadla Viola. Herecký projev J. Hány v hauptce tohoto titulu je příjemný, avšak neustále stejný. Nepřináší žádný nový pohled na komediální typ postav. Zcela opačně vyznělo umění D. Syslové, která role všemožných drben odehrála na výbornou. Dramatizace díla využívá brilantních citátů O. Wildea, původního děje a také pasáží posunující děj výrazně kupředu, jež jsou předčítány přímo z knihy.

Je jasné, že když se představení velmi dlouho nereprízuje a pak se najednou nasadí po třech měsících bez oprašovací zkoušky, jsou jednotliví aktéři poněkud mimo. Jeden si nepamatuje text a druhý vstoupí na scénu ve špatný okamžik. Kvalita inscenace je tak značně zkreslena. Takové okno, jaké měla D. Batulková při mé repríze, jsem vskutku ještě nezažil. Svým šarmem a precizně naučenými slovními obraty oslnily pouze E. Pacoláková a C. Mayerová. Hra samotná stojí na takových dvou rozdílných pólech, extrémně vulgárním a citově silném. Travestie V. Marka je ovšem na hranici vkusu.

Dialogy mezi Boženou a Josefem skutečně jiskřily a postupně krystalizovaly až do dojemného závěru. Nejlepším výkonem se může pyšnit T. Vilhelmová. Na první pohled se mi zdálo, že se do role typově nehodí. Opak je pravdou. Citově rozpolcenou postavu J. Němce excelentně odehrál A. Procházka. Poslednímu z účinkujících, T. Pavelkovi, šly přechody mezi jeho mnoha rozdílnými postavami někdy lépe a někdy hůře. Neobvyklým nápadem je ovšem jeho procházení přes doslova narvané hlediště Violy. Text M. Horanského citlivým způsobem zachycuje nelehký život slavné spisovatelky a dodává mu i veselejší podtón.

Mnou zhlédnutá repríza byla bezpochyby atypická díky zranění Nadi Konvalinkové. Herečka celé představení odehrála na invalidním vozíku s nečekaně velkým nasazením pro všechny jí přidělené role. Občas však vypadala zmateně a nevěděla, co má zrovna hrát. To vše ale přičítám na vrub neobvyklosti situace. Její kolegové se snažili daným okolnostem maximálně přizpůsobit. Ve výsledku tak působili jako mimořádně sehraný trojlístek. Svým umírněným herectvím v hlavní roli mě mile překvapila Lilian Malkina. V takovéto vážnější poloze jsem ji dosud neviděl. Dostalo se mi tak opravdu nevšedního zážitku.

Pro novou inscenaci nenáročné anglické konverzační komedie byla jistě předobrazem veleúspěšná Julie. Jejích kvalit v mnohém dosahuje. Slovní obraty N. Cowarda ovšem nejsou zdaleka tak vybroušené jako ty od pánů G. Boltona a W. S. Maughama. Tento problém je znát především v první polovině, ale po přestávce se děj již naplno rozeběhne. Jelikož J. Kališová nastupovala do již rozezkoušeného titulu dodatečně po L. Engelové, tak se některé její nápady bijí s těmi původními. Nové posily Fidlovačky hrají na svůj věk velmi dobře. Svými výkony je však překonali L. Molínová a L. Županič.

Tři nominace na prestižní cenu Thálie pro všechny tři účinkující v jedné inscenaci bezpochyby svědčí o tom, že kvalita představení se pohybuje skutečně vysoko. Ve hře se mísí drsný anglický humor s nejjemnějšími lidskými city, které jsou umocněny poklidnou atmosférou. Přestože je cenami v této inscenaci nejvíce ověnčen záletný sukničkář Cecil Františka Němce, je mi povahově i lidsky bližší postava sluhy, která je zahrána na pomezí tragiky a komiky Petrem Kostkou. Režisér textové obraty připomínající frašku bez milosti vyškrtal a vkusně je nahradil rozpohybovanými komickými scénami.

Nejen prostitutky, orientální bordel, velkoměsto, socialistickou hospodu, komunistický byt, rockový koncert, polonahého Švandu a obří zlatou kouli jsem musel sledovat na tomto stupidním zpracování Tylova textu, které ho zcela zdegradovalo. Herectví všech aktérů bylo povětšinou neukočírované a u některých jedinců dokonce pod jejich obvyklým standardem. Pasáže zpívané vskutku originálně P. Motlochem a M. Borovou musí obtěžovat každý ušní bubínek, který alespoň trochu vnímá. V malých rolích vynikají pouze J. Hartl a V. Beneš. Nejvíce lituji rodiče, kteří na představení vezmou své malé ratolesti.

Rozhodně nezavrhuji všechny nové pokusy o napsání kvalitní tragikomedie. Zde ovšem, jako u mnohých jiných, musím prohlásit, že autor nacpal do textu všechno, co ho napadlo. Když vzletné slovní obraty družiček z nejspodnějších vrstev společnosti přestávaly mít šťávu, byla představitelka Meredith povinna při zhasnutém světle odhalit své poprsí. Nová posila Fidlovačky Aneta Krejčíková s tím neměla zjevně jakýkoliv problém. Ke konci hry již autor houbu svých nevkusných nápadů vyždímal úplně. Na scéně se tedy objevila jediná mužská postava, která byla uměle naroubována na dosud probíhající děj.

V období premiéry této činoherní inscenace jsem se musel koukat na mnoho propagačních a komerčně vyzývavých plakátů, které vyvolaly můj úděs na první pohled. Mnou byla tedy očekávána třeskutá bulvární podívaná pro široké masy diváků nekonečných seriálů. Proto mě hra celkově, až na rozpačitý úvodní výstup, velmi mile překvapila. Humor byl ve spoustě případů na poměrně vysoké úrovni a textové obraty nutily diváka alespoň trochu nad obsahem textu přemýšlet. U tohoto kusu záleží dost na tom, jaké chytíte alternace. Mezi vyrovnanými komediálními výkony byl nejvýraznější Václav Vydra.

Pokud chtěl M. Holý vzdát hold hereckému umění M. Kopeckého, mohl být úvod celého představení odehrán poněkud důstojněji. M. Vajdička kvalit legendární inscenace nedosáhl ani náhodou. Především čtveřice rádců zrádců by se měla podívat na záznam výjimečných výkonů svých předchůdců Haničince, Skládala, Schánilce a Hanzlíka. Závěrečné ovace ve stoje si plně zasloužil pouze bezchybný Jiří Dvořák. Inscenace samotná k nim má poměrně daleko. Přeobsazení role Giovanniho na poslední chvíli vypovídá o tom, že původní soubor již nechce hrát samé čurdy. Roli tedy ochotně převzal inspicient L. Zacharník.