Vladimír10

Málokterá hra má tak výstižný název jako právě "Ptákovina". Její dramatický oblouk je totiž tak naivně nepravděpodobný, že kdyby se něco podobného stalo, nemělo by to patrně v dějinách školství obdoby. Mistrně napsaná zápletka však kvůli záhadnému kosočtverci nenalezne své diváky nikde jinde než v Čechách či na Slovensku, což je samo o sobě její unikum. Jelikož jsem v roli Ředitele viděl jak O. Vetchého, tak M. Fingera, musím prohlásit, že první jmenovaný si s poetikou L. Smočka rozumí daleko lépe. Jeho alternant je již pouze slabou náhražkou. Mimo něj stojí za zmínku J. Dulava a P. Kikinčuk.

Po usilovných snahách jiných divadel uvádět klasiku v rádoby moderním pojetí se alespoň T. Töpfer rozhodl vytvořit inscenaci, která vnáší na vinohradské jeviště Čapkův text ve zpracování, jež by potěšilo i samotného autora. Jelikož se soubor po mnoha personálních obměnách již vzpamatoval, je zde k vidění precizní herecká práce, v níž není malých rolí. Na hereckém žebříčku se ovšem umístila nejvýše symbolicky obsazená dvojice v podání H. Maciuchové a J. Satoranského, kteří s přehledem převálcovali i představitele větších rolí. Létající ptactvo nad jevištěm může však na někoho působit kýčovitě.

Emocionálně pustý výcuc ze Strindbergova díla mě již po pár minutách úmorného pitvoření J. Schwarze a R. Fidlerové dovedl k názoru, že režisérka absolutně nepochopila charaktery hlavních postav. Civilně vyznělo jen herectví O. Víznera. Dramaturgyně z Alice a Edgara navíc vytvořila ploché figury, které po sobě neustále ječí, přestože v originálním textu jsou oba mistrně napsanými tichými intrikány. Do dvouhodinové stopáže byly vměstnány oba díly dramatu, což mělo za následek nepromyšlené škrty, kvůli kterým bylo dění po pauze, ještě k tomu v "originálním" jevištním uspořádání, zcela zmatečné.

Hlavní role v mistrovsky zpracované dramatizaci románu K. Manna se stala neokázalou příležitostí pro J. Langmajera, v níž může ukázat i tragickou stránku svého hereckého rejstříku. Musím přiznat, že tak přesvědčivý výkon jsem v jeho případě nečekal. Vedle něj jsou též nepřehlédnutelní R. Přibil, K. Issová a J. Skopeček. Mrzí mě však, že herci, jež byli obsazeni do menších rolí, nepočkali v divadle ani na derniéře až do bouřlivé děkovačky. Obsah samotný, jež popisuje dobu, kdy se Hitler dostával k moci, by měl donutit diváka k zamyšlení, jestli se něco podobného nemůže stát i dnes.

Vytvořit představení plné laciného humoru jen proto, abych do něj mohl zakomponovat jednu opravdu pěknou skladbu, tj. Kdykoliv kdekoliv známou ze seriálu České televize Život je p(l)es, je krokem vskutku neuváženým. Tato píseň bohužel vůbec nesouvisí s tím, co se na jevišti děje ve zbytku času. Životem otrávené blanické rytíře totiž navštíví nejen Felix Holzmann, jenž je nevěrohodně imitován D. Šírem, ale také dealer Gripenů či "moderní" česká děvčata. Hlavní zápletka, která se točí převážně kolem milostného vzplanutí sedmdesátiletého rytíře ke dvacetileté studentce, vyznívá rovněž trapně.

Ve srovnání s ostatními inscenacemi tamější scény je toto dílo skutečným unikátem. Není totiž založeno pouze na tvorbě Suchého a Šlitra, ale na jeviště se dostávají rovněž neméně melodické skladby Voskovce a Wericha. Za vrchol večera pak považuji scénku v lázních a píseň Blázen a dítě v podání hostujícího M. Malátného. Vedle něj mezi všemi vyčnívají Z. Říhová a J. Molavcová. Sám J. Suchý občas zapomene text, je však takový formát, že tento neúprosný fakt, který je poplatný věku, dokáže před diváky s humorem přiznat. Jeho dlouholetá jevištní partnerka mu tak občas slouží i jako nápovědka.

Střípky osudů hrabalovských postav se před zraky diváků skládají do smysluplné mozaiky, pro níž je spojovacím bodem stará sběrna papíru. Miroslav Hanuš se v inscenaci neukazuje pouze jako obratný herec a režisér, ale i jako skvělý dramatik, který je schopný přenést na jeviště i ty nejsložitější povídky. Některé z nich by však mohly být o něco méně popisné. Vedle Hanti ovšem předvádějí mistrovské herectví i M. Táborský a J. Pokorná. Netradiční jevištní uspořádání, kdy aktéři hrají také mezi publikem a za ním, bylo využito daleko efektivněji než v případě inscenace 1789 v Národním divadle.

Pochroumaný stav nejen české kultury je v představení vyobrazen bez jakéhokoliv obalu. Nejenom hercům, ale i publiku je tak nastaveno neúprosné zrcadlo, které pokrývá též zadní část scény. Juraj Kukura v jeho blízkosti pronáší skvostný monolog, ve kterém se ostře vymezuje vůči umění "nekonečných" seriálů. Nevinným svědkem tohoto lamentování, jež nikdy nebude vyslyšeno, je sám režisér inscenace ztvárněný J. Hájkem. Díky bližšímu propojení hlediště a jeviště skrze nápovědku či postavy sedící mezi diváky vyznívá hra značně komorně. Tento pocit umocňuje naturalistická loutka hlavního aktéra.

Předvádět divákům jeden týden v jednom příliš povrchním hudebním baru je sama o sobě zápletka, která by nejen u mě nevzbudila příliš veliký divácký zájem. Zpracování Semaforu tento problém však dorazilo! Autor do inscenace totiž vměstnal vše, co může muže napadnout výhradně po několika panácích tvrdého alkoholu, tj. western, Adama a Evu, travestii, Casanovu i mnoho dalších nesmyslů. Kdyby se držel pouze linie kabaretu či hudebního pásma s vtipnými výstupy J. Molavcové a jeho samého, tak by nemusely některé momenty vyznívat tak trapně. Plusové body nalézám patrně jen díky melodickým písním.

Pakliže je jakýkoliv titul založen pouze na příběhu, u něhož je každému divákovi předem jasné, jak dopadne, jsou zbylé scény a mnoho povídání okolo naprosto k ničemu. Je bez debat, že L. Smoček vytvořil mnoho pozoruhodných inscenací, ale tato mezi ně rozhodně nepatří. Zdlouhavé a neopodstatněně protahované prodlevy mezi všemi dějstvími, tragické neherectví hostujícího P. Křiváčka, ale také naprosto mdlé dějové zvraty mě přinutily kouknout se na hodinky vícekrát, než je nutné při zajímavějším představení. Závěrečný výstup I. Chýlkové byl snad jediným okamžikem, jež mě výrazněji zaujal.

Jak je známo, tak představení pod taktovkou J. Menzela si drží svoji vysokou úroveň i po značně dlouhou dobu. Zdejší inscenace taktéž není výjimkou. Humorné výstupy stále na publikum pozitivně působí a obzláště výkony Z. Žáka a V. Freimanové dodávají všemu správný říz, přestože zde nevystupují v rolích manželů, ale spíše vzájemných rivalů. Naopak Barboru Leichnerovou bych zařadil do kategorie největších šmíráků českého scénického umění. Nevědomky totiž kazí snažení všech svých kolegů. Upřímně nechápu, co na ní pan režisér vidí, když ji obsazuje do mnoha svých počinů ve filmu i na divadle.

Slovensko českou koprodukci, kde jsou slyšet oba jazyky, jsem dosud neviděl, a zároveň mě potěšilo, že tyto řeči spolu dokonale souzní i 25 let po rozdělení obou zemí. Herecká esa večera, B. Polívka a M. Lasica, předvádí umění, které je hodno pravých mistrů. Svým přirozeným talentem k načasování humorných situací však zbytečně neupozaďují vážný tón mnoha pasáží. Krása Harwoodova textu ovšem spočívá hlavně v důvěryhodném tragikomickém obrazu divadla během jednoho večera, v průběhu reprízy Shakespearovy hry, jež divákům umožňuje nahlédnout do nelehkého života divadelníků za druhé světové války.

Z režisérských rukou J. Menzela opět vzešla inscenace, na níž zub času nezanechal své stopy ani po sedmi stovkách repríz. Umělci v čele s vynikajícími J. Cardou a V. Vydrou vnášejí na scénu humorné uvolnění, které je však následně v závěru hry vystřídáno obrazem zcela jiným, tragickým, jež dává dění naprosto rozdílný rozměr. U takto zaběhnutého titulu je samozřejmostí, že si účinkující navzájem dělají nevinné naschvály, které jejich partnera na malý okamžik vyvedou z míry. Přináší to dosti neobvyklé situace. Pokud by se však vyškrtla postava Jany Švandové, byl by výsledný dojem daleko lepší.

Již název titulu může mnoho potenciálních diváků odradit od návštěvy. Jelikož jsem však několik her D. Mameta již zhlédl, bylo mi jasné, že se ani zdejší představení bez drsného slovníku postav neobejde. Přiznám se, že i já jsem očekával to nejhorší, abych mohl být eventuálně příjemně překvapen. Inscenace prezentuje značně nevybíravým způsobem všemožné sexuální úchylky, ale také věc podstatnější, průběh milostného vztahu mezi mužem a ženou od seznámení až po rozchod. Vzájemná chemie mezi herci fungovala výborně. Neustálé přestavby scény však tuto sehranost permanentně narušovaly.

Ačkoliv je hra samotná doslova přeplněná tolika vulgárními výrazy, že jsem je po chvíli bral jako samozřejmost, tak jsem si z inscenace odnesl poměrně pozitivní zážitek. Osobnosti realitních makléřů a jiných podobných dealerů v reálném světě totiž přímo vyžadují jistou dávku arogance či opovržení vůči normálním lidem. Jiný charakterový typ si na tomto pracovišti snad ani nedokáži představit. Výborně své role odehráli M. Finger, J. Dulava, ale dokonce i nepatrně improvizující komerční šašek M. Suchánek. Mé představení bylo též trošičku jiné díky solidnímu záskoku O. Sokola za P. Kikinčuka.

Ryze komerční aktovky od W. Allena řeší na rozdílně navrženém půdorysu příběhu stále tentýž problém, tj. sex. Nevím, jak na jiných reprízách, ale při mé byl komický účin mnoha laciných vtipů zakomponovaných do textu naprosto minimální. Krajně podbízivý, až trapný, byl závěrečný ''taneční'' výstup pod roztočenou diskokoulí. Opravdu nevím, koho takto ubohá choreografie napadla. Všichni účinkující vypadají značně otráveně. Korunu všemu však nasazují příšerné herecké výkony D. Morávkové a K. Heřmánka. Ten zkrátka potřebuje pevnou ruku režísérovu, které by ho odradila od jeho neustálého přehrávání.

Čičvákův pohled na Amadea na mě zdaleka nezapůsobil tak jako výklad V. Morávka, který stejný titul inscenoval v Brně. Zde je pozornost věnována především hereckým výkonům, které jsou bezpochyby excelentní. Hvězdami večera se tak stávají J. Dvořák a O. Brousek, jenž zvládá hru na klavír i ve značně neobvyklých polohách. Představení mě však, přestože jde o jeden z nejsmutnějších divadelních příběhů, nepřinutilo k žádné výraznější citové pohnutce. Tento fakt způsobilo v první řadě komické zjednodušování děje prostřednictvím postav Větříčků, jejichž alter egy se staly epizodní postavy hry.

Při každé návštěvě nového představení ''národní'' činohry se mi hrůzou klepou kolena, protože nedokážu odhadnout, s jakým rádoby moderním výstřelkem režisér, v tomto případě budoucí šéf souboru, přijde. Daniel Špinar v tomto ohledu nezklamal. Celý text přílišnými škrty znepřehlednil a repliky, které do textu přidal zejména postavě J. Bouškové, by ve Stavovském divadle vůbec neměly zaznít. Pakliže si chtěl vybít své nechutné rasistické postoje vůči černochům, nemusí je prezentovat ve hře W. Shakespeara. Výborní K. Dobrý a A. Švehlík nemohli již tak stupidní inscenaci svými výkony zachránit.

Vedení divadla pravděpodobně provedlo tuto dramaturgickou změnu kvůli přetrvávající neklidné situaci na Ukrajině. Mnoho diváků si tak může myslet, že hra s tímto problémem nějak souvisí, ale tak tomu rozhodně není. Jedinou spojitost může vzbuzovat pouze náhodně zvolené místo děje. Stejně tak by se však titul mohl odehrávat kdekoliv jinde v rusky mluvících oblastech. Obsahově se bohužel nejedná o žádný skvost. Klasické první dějství je totiž vytlačeno dalšími dvěmi jednáními, která jsou vystavěna na velmi slabé zápletce. Z herců mě vedle A. Elsnerové rutinními výkony nezaujal téměř nikdo.

Mnoho sourozenců v jakémkoliv věku vede mezi sebou své malé války. Při brilantně odehraných dialozích Colemana a Valena jsem před sebou i já viděl, co bych měl vylepšit na vztahu s mým bratrem. Celý text je však brutálnější než nenadálé střety v běžném životě. Doufám, že se nikde nestane realitou v naší vlasti. Ústřední dvojice předvádí vskutku mistrovské výkony, ze kterých mrazí především díky jejich surovosti, jež má ovšem své značné opodstatnění pro výsledný dojem z inscenace. Marka Taclíka, který si poměrně často šlapal na jazyk, v mých očích možná nepatrně převyšuje Jaromír Dulava.

Hravá hudební inscenace se v mnohém přiblížila legendární Malé vánoční povídce. Do dění bylo navíc zapojeno početné dětské publikum. To bylo jako na trní, když ho J. Vlčková požádala o vylosování dalšího přání z onoho záhadného škapulíře. Herci si titul patřičně užívají a nevyvede je z míry ani náhlý řev v hledišti. Režie nádherně propojila světoznámé hity opatřené novými českými texty s drobnými příběhy, které měly co říct také divákům o něco starším. Pro mě se však stala největším překvapením obrovská vzducholoď na dálkové ovládání, která se v jednu chvíli začala vznášet nad hledištěm.

Na jevišti se přede mnou začal odehrávat děj, který patří k těm nejmorbidnějším, jež jsem měl tu čest v divadlech vidět. Aby byli dva herci ze čtyř hlavních postav připoutáni téměř celé představení k části dekorace jsem též dosud nezažil a pro samotné účinkující to jistě též není nic příjemného. Temná a pochmurná atmosféra byla navíc umocněna tak, že bylo po celé scéně rozsypáno několik usekaných rokládajících se rukou. Tím byla všemu nasazena koruna a celé hlediště jen trnulo, kolik postav zemře. Naštěstí nebyla zabita ani jedna. Excelentní herectví předvedli M. Taclík a M. Stehlíková.

Neokázale zpracovaná hra stojí a padá především s výkony O. Brouska, T. Töpfera a P. Kostky. Zcela nepřirozeně však vyznívá celkový herecký projev Dagmar Havlové. Ta si je bohužel až příliš vědoma své popularity a stojí jako obvykle při děkovačce v samém středu, čímž naprosto nehorázně upozaďuje důležitější postavu Leona, která narozdíl od její téměř neopustí jeviště. Dramaturg přistupoval k textu příliš pietně. Některé menší postavy či nepodstatné scény vyznívají do prázdna. Výsledkem je pak značně přepísknutá stopáž první poloviny, která se bezmála přiblížila dvěma hodinám.

Výjimečné literární dílo G. Hauptmanna zobrazuje nejen úplný rozklad osobnosti hlavního hrdiny na pozadí intrik jeho blízkých příbuzných, ale i období, kdy se již A. Hitler nezadržitelně dostával k neomezené moci. Tentokrát byl P. Nárožný obsazen zcela proti svému, stále ještě převažujícímu, komediálnímu typu a s náročným úkolem si poradil dokonale. Monolog adresovaný jeho třem dospělým dětem, které ho nebývale odporným způsobem ponížily, je činoherním skvostem. Z opravdu bohatého obsazení stojí dále za zmínku vedle jeho mladičké jevištní partnerky Z. Stavné také S. Zindulka a J. Dulava.

Tvůrci doslova zabili jedinečnou příležitost vytvořit po delší době ve zlaté kapličce kvalitní inscenaci. Opulentní výpravy a neokázalá jevištní pojetí z pera V. Morávka mám opravdu rád, jenže zde mě ten přílišný pathos vyloženě iritoval. Herci nemluvili, ale spíše řvali nejen z jevišti, ale i lóží, balkónů, galerií či zcela nevhodně umístěné rampy. Ta prodlužovala hrací prostor do hlediště a diváci v předních řadách, tj. na nejdražších místech, na ni vůbec neviděli. Nejvíce mě však mrzí, že takoví herci jako J. Hartl nebo V. Postránecký musí mrhat svým uměním v takto primitivním představení.