Vladimír10

Již dlouho se mi v divadle nestalo, abych se při představení nudil do té míry, že bych se každých deset minut musel dívat na hodinky. Zde u mě však toto nutkání vyvolalo hned několik scén, v nichž aktéři pouze monotónně reprodukovali sáhodlouhé texty, čímž se z jejich výstupů vytratily jakékoliv emoce. Vyznění inscenace by tedy nesmírně pomohlo, kdyby se všechny zbytné dialogy výrazně proškrtaly. Výše uvedené negativní dojmy u mě ovšem umocnilo i několik stupidních nápadů pana režiséra včetně obsazení mužů do ženských rolí či navlečení herců do "plynových masek" při přesunu děje do archivu.

Ačkoliv jsem v příběhu postrádal větší důraz na zrůdnost Státní bezpečnosti, rozhodně nelze považovat čas strávený s touto inscenací za promarněný. Tvůrcům se totiž podařilo skvěle vygradovat útrapy jedné obyčejné rodiny, která je sužována nejen komunistickým režimem, ale i chováním arogantního domovníka. Na mé city však silně zapůsobily obzvláště závěrečné scény, při nichž došlo k nečekané destrukci zadní části dekorace a na jeviště začaly posléze stékat pomyslné potoky slz. Své postavy pak nejlépe ztvárnily Beáta Kaňoková a Veronika Janků, které se jako matka s dcerou velmi dobře doplňovaly.

Směle konstatuji, že excelentní výkon J. Vlasáka v této hře lze označit za to nejlepší, co pražská divadelní scéna v současnosti nabízí. Představitel hlavní role totiž dokázal věrohodně vykreslit skličující i útočné emoce člověka, kterého nemilosrdně zasáhla Alzheimerova choroba. Závěrečných dvacet minut jsem pak díky doyenovi souboru zhlédl v slzách, což se mi v divadle již velmi dlouho nestalo. Nejen proto jsem byl poměrně překvapen vlažnou reakcí publika, které herce za jeho nasazení, dle mého názoru, dostatečně neodměnilo. Z ostatních protagonistů bych rád vyzdvihl i V. Gajerovou.

Je nesporné, že H. Seidlová vkládá do titulní role veškerý svůj temperament i pěvecký um. Poslechnout si klasické šansony v jejím podání považuji za výjimečný zážitek, přestože bych některé notoricky známé skladby raději slyšel ve francouzském originále. Zbytek viděného lze ale označit spíše za divadelní průměr. Po 25 letech uvádění totiž v inscenaci znatelně vyčpěly jak výkony většiny účinkujících, tak jednotlivé prvky scénografie, která připomíná spíše laciné zájezdové představení. Taktéž mě rozčilovaly špatně umístěné reproduktory, jež bránily některým divákům ve výhledu na jeviště.

Tleskám H. Burešové za to, že i v dnešní době našla odvahu k vytvoření klasické inscenace Jiráskova textu, jenž je nepochybně klenotem českého dramatu. Do představení režisérka navíc obsadila takřka celý zdejší ansámbl, který vyniká nejen nebývalou sehraností, ale i hudebním talentem. Ten tvůrci beze zbytku využili především u čtveřice šumařů, kteří hru na housle či klarinet nepředstírají, jak je tomu obvykle zvykem, ale dokáží své nástroje skutečně rozezvučet. Závěrem nelze opominout ani jedinečný výkon Miroslava Hanuše či dojemné výstupy mladé kněžny v podání zaskakující V. Lazorčákové.

Může se zdát, že příběh jednoho z nejslavnějších intrikánů světové literatury nelze zpracovat bez hloupých lascivností. Opak je ale pravdou. Zdejší inscenace totiž žádné vyloženě nemravné výjevy neobsahuje a důraz je v ní kladen především na důkladné vykreslení charakterů jednotlivých postav. Kvalitu tohoto ojedinělého režijního konceptu poté umocňují i krásné kostýmy či blyštivá scéna, která zprostředkuje publiku atmosféru pařížského šantánu i redakční kanceláře díky přestavbě trvající jen několik málo vteřin. Herecky pak stojí na výši zejména V. Javořík spolu s A. Talackovou a J. Kotrbatou.