Vladimír10

Uvedení hry M. Dadáka v jeho domovském divadle považuji za zjevný projev dramaturgické bezradnosti. Celé představení totiž postrádá smysluplnější dějovou linii a většina výstupů slaboduchých teroristů se navíc často pohybuje na hraně věrohodnosti. Pakliže se autor domníval, že diváky ohromí alespoň uzamčení J. Holíka do železné klece či znehybnění několika postav elektrošoky, nebyl jeho předpoklad správný. Největším překvapením se stala totiž několikaminutová přestavba dekorace, při níž na jevišti vyrostl obří lodní kontejner, v němž se posléze odehrála asi nejtrapnější část celé inscenace.

Absurditu původního příběhu se tvůrcům podařilo přebít znamenitou prací s prostorem horního foyer či divadelního baru, který se díky propracovanému využití světel stal naprosto přirozenou součástí inscenace. Nesrozumitelně vyzněl snad jen závěr hry, v rámci něhož E. Hacurová z ničeho nic začala ztvárňovat zcela jinou figuru bez toho, aniž by její kostým prošel nějakou výraznější proměnou. Nejvíce na mě ale zapůsobil výkon J. Sklenáře, který dokázal charakter své postavy nejlépe emocionálně vygradovat. Jeho přerod z citově vyprahlého psychologa v člověka milujícího považuji za více než zdařilý.

Tradiční koncept zdejších rodinných titulů je v této inscenaci naprosto zbytečně narušen nevkusnými a mnohdy až kýčovitými kostýmy J. Prekové, kterou bych osobně vůbec nezapojoval do přípravy her pro dětské publikum. Tento zjevný nedostatek ovšem v průběhu představení zastínily jak skvělé herecké výkony, tak jednoduchá scéna evokující nebe i peklo skrze pouhou změnu způsobu nasvícení. Za vskutku nečekané zpestření lze ale označit především dvojitý záskok v podání J. Vondráčka a Š. Fingerhutové, z jejichž výstupů snad ani nebylo poznat, že své role nastudovali během několika málo dní.

Po úvodní pasáži, v níž šlo výhradně o bezobsažné tlachání a neustálé nadávání, jsem se již začal bát, že v podobném duchu se ponese i zbytek večera. Autor se ale naštěstí včas vzpamatoval a poté, co přešel k hlavní zápletce, začal děj jeho hry konečně dávat smysl. Výborně pak vyzněla především závěrečná scéna, v níž byl pochmurný příběh umocněn mj. zvukem kapající vody. Podobným vývojem prošly taktéž, zprvu nevýrazné, herecké výkony, jimž překvapivě pomohla občasná improvizace ze strany O. Sokola, ale i špatně postavená část dekorace, s jejímž zborcením se účinkující úctyhodně vypořádali.

První třetina představení sama o sobě připomíná spíše psychedelický kabaret, jenž je navíc obohacen dvěmi zbytnými diskotékami a jednou sprostou odrhovačkou. Pakliže však divák vydrží v hledišti a zhlédne i zbytek inscenace, je mu nabídnuta již podstatně tajuplnější podívaná ozvláštněná mj. scénickými triky se vznášejícími se zrcadly či levitující hlavou předsedy MASOLITu. Hvězdou večera se ale jednoznačně stal Jan Vondráček, který v roli doslova ďábelské navázal na své skvělé herecké kreace z Pratchettovy Maškarády. Ocenit zaslouží ale i všichni zaskakující aktéři, zvláště pak J. Sklenář.

Tvůrčí tým v čele s K. Duškovou inscenoval Přidalův text se zjevným důrazem na symbiózu slova, hudby a pohybu. Na tyto prvky se pak divák může zaměřit především díky náznakové scéně či neokázalým kostýmům, které neodvádějí jeho pozornost nepatřičným směrem. Třešničkou na dortu jsou ale výjimečné výkony všech tří zúčastněných hereček, díky nimž lze návštěvu tohoto představení označit za dechberoucí divadelní zážitek. Vyzdvihnout si však zaslouží zejména A. Talacková, která nejenže bravurně zvládla složitou choreografii, ale dokázala emoce své postavy velmi dobře přenést i na přítomné publikum.

Oba texty spolu tematicky překvapivě dobře souzní a zároveň nastavují zrcadlo situacím, v nichž člověk stojí před zdánlivě neřešitelnými dilematy. Zejména T. Pavelka si pak zaslouží pochvalu za zapamatování Havlova komplikovaného textu i jeho zdařilou interpretaci. Robert Jašków si na druhou stranu musel poradit se skutečností, že mu obě aktovky nabízejí jen málo momentů, v nichž může prokázat svůj herecký talent. Příběh F. Vaňka se mu nakonec podařilo lépe obsáhnout ve druhé půli, v níž má přeci jen o něco více prostoru, ale také méně replik obsahujících jen jediné slovo, konkrétně "hm".

Shakespearova pohádková komedie se díky D. Špinarovi proměnila v nesrozumitelný patvar, na němž je kromě překladu J. Joska špatné snad úplně vše. Již úvodní scéna, při níž se všichni aktéři, včetně mužů, shromáždí na forbíně v dámských svatebních šatech, se stala jakousi předzvěstí dalších stupidit. Ty byly korunovány světelnými meči ze Star Wars, diskotékou mezi tunami molitanu nebo výstupem, kdy "athénští řemeslníci" nacvičovali divadelní hru v červených přiléhavých kostýmech. S ohledem na jmenování nového vedení činohry však alespoň věřím, že bude tento kus brzy stažen z repertoáru.

Kdyby autorka kladla větší důraz na nadpřirozené jevy a naopak zredukovala množství zbytných replik, mohl bych nepochybně o uvedené hře prohlásit, že je nevšední. Osobně však zhlédnuté považuji spíše za milou konverzační komedii, v níž je transcendentno, bohužel, až na druhé koleji. Tento fakt ovšem nikterak nesnižuje poctivou práci zdejších tvůrců, kteří se snažili původní příběh obohatit například několika jevištními triky, z nichž mě asi nejvíce překvapily samovolně se třesoucí skleničky či létající vánoční řetěz. Mezi herci pak svými výkony jednoznačně vyčnívají L. Pečenka a E. Maximová.

I po osmi letech od premiéry mi dokázalo toto příjemně nostalgické představení vykouzlit úsměv na tváři, a to navzdory několika změnám v původním obsazení. Hvězdami večera se stali nepochybně D. Ratajský s V. Příhodovou, která je stejně roztomilou a nevinnou Evou jako její předchůdkyně, M. Doležalová. Nikdo z účinkujících však nebyl slabým článkem, což mohu tentokrát napsat i o S. Pogodové, jejíž přehrávání mi obvykle vadí. Zde se však k roli afektované tetičky hodilo. Milým zpestřením celého večera pak bylo taktéž několik hudebních čísel, která dokreslovala atmosféru první republiky.

Burajův Kosmos je po Příliš drahém jedu dalším kusem, v němž se roztrhl pytel s videoprojekcemi. Děj se i zde odehrává z velké části na plátně s tím, že některé aktéry si divák může pořádně prohlédnout až při děkovačce. Zároveň mě mrzí, že se publikum opět nemohlo dívat především na živé herce a bylo nuceno sledovat jejich zploštělé obrázky přenášené několika kamerami ze zázemí Nové scény či interiéru domku stojícího na jevišti. Text jako takový rovněž postrádá smysluplný děj, a proto celá hra vyznívá do prázdna. Pamatovat si budu snad jen ohlušující "hudbu" a solidní výkon O. Pavelky.

V době světové premiéry této hry recenze kritizovaly především její přemrštěnou stopáž, která tehdy dosahovala více jak tří hodin. Tento nedostatek, jenž je umocněn absencí výraznějšího dějového oblouku, lze vypozorovat rovněž v české verzi, byť došlo patrně k prokrácení původního textu. Přesto jsem se i já v množství dialogů i monologů, které děj nikterak neposouvají, poměrně často ztrácel. Mezi herci nejvíce zaujme R. Holub v roli vybočující z jeho zažitého komediálního typu. Zbylé postavy jsou jejich představiteli ztvárněny spíše rutinně, což neplatí snad jen pro závěrečný výstup J. Hány.

Všechna udělená procenta jdou za V. Lazorčákovou, která jako jediná odvedla kvalitní hereckou práci, a to zejména v první části inscenace, v níž ztvárnila postavu Markétky. Zbytek viděného je tradiční přehlídkou ubohosti a stupidity v podání J. Friče, který se zjevně neštítí vůbec ničeho. Jedno z nejstarších českých jevišť tak bylo tentokrát svědkem přetvoření většiny Goethových figur v dělníky či kamioňáky. Vrcholem tvůrčí omezenosti se ovšem stalo navlečení Mefista do latexového overalu, ale i téměř úplné vysvlečení Jiřího Suchého z Tábora, který se následně promenádoval po scéně na vodítku. (více v článku na blogu)

Vnést na jeviště takto stupidní hru, jenž je doslova prošpikována laciným "humorem" čtvrté cenové kategorie, může snad jen osoba, která daný text sama stvořila. Nikdo jiný by totiž neriskoval prestiž svého divadla uvedením podobně pokleslého kousku, jenž je navíc hrán ve značně primitivní scénografii složené z barevné stěny, starých židlí a podobně ošuntělého stolu. S velkým sebezapřením jsem nakonec v sále vydržel až do děkovačky překvapen tím, jaké lascivnosti dokážou publikum rozesmát. Já však obyčejné nadávání či souložení na mnoho různých způsobů za dobrou zábavu rozhodně nepovažuji.

Musím uznat, že V. Morávek je i po letech stále ve výborné umělecké formě a dokáže vytvořit skutečně velkolepou podívanou i v nevelkém divadelním sále. V mnoha okamžicích vhodně pracuje zejména s postranními balkóny či prostorem hlediště, kterým nechává procházet jednotlivé aktéry a situuje do něj i část živého orchestru. Bravurní hereckou práci odvádí jak K. Krhovják a K. M. Fialová, tak M. Kačmarčík, jenž výtečně interpretuje především vybrané protinacistické vtipy. Celkový dojem ovšem nepatrně sráží zejména obsazení I. Luptáka do jedné z ženských rolí a příliš hlasitý "zpěv" G. Vermelho.

Nebýt chvil, v nichž dokáže P. Beretová diváka emocionálně zasáhnout, jednalo by se o další tuctovou zmodernizovanou hru zdejšího ansámblu. Právě díky představitelce titulní role mohu napsat, že alespoň něco stojí na této inscenaci za zhlédnutí, byť i postava Maryši působí zpočátku rozpačitě, a to hlavně díky výstupu, v němž se prochází po scéně polonahá. Tím ale výčet pozitiv končí, neboť zbytek osazenstva je režisérem donucen kupříkladu k rozhazování mouky po jevišti, rozstřikování vody ze sifonových lahví nebo k válení se po zemi. Na kvalitní herectví pak již, bohužel, nezbývá čas.

Přestože je titul uváděn již šestou sezónu, na jeho "kvalitě" se množství repríz stále neprojevilo. Za problematické považuji především obsazení hostující T. Bebarové do jedné ze stěžejních rolí. Dotyčná totiž charakter své postavy zploštila natolik, že v jejím podání působí chůva pouze jako uchechtaná drbna utápějící se v alkoholu. Podobně nepříjemný dojem jsem ovšem měl i z nepřirozeného výkonu S. Rojkové. Nemístně však působí také rádoby humorné a sexistické narážky zakomponované do bytostně tragického textu či přílišný patos, který prýští jak z některých herců, tak z hudebního podkresu.

Obsahová přesycenost původního textu a jeho nedůsledná dramaturgická úprava způsobily, že inscenace působí po většinu času neskutečně užvaněně, což ve svém důsledku vede ke ztrátě divákovy pozornosti. Ta je navíc narušena i zdlouhavými projekcemi z různých zákoutí divadelního zákulisí, které tvoří přibližně polovinu celého představení. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že sedím v kině, neboť vytvořením zjevné bariéry mezi hledištěm a jevištěm se vytratilo vše, co je na živém umění krásné. Výraznější herecký výkon předvedl pouze R. Jašków. EDIT: Po převedení titulu do studia došlo k výrazné redukci podílu projekcí na celkové stopáži inscenace.

Povahové sblížení dvou, zprvu zcela rozdílných, postav je oběma herečkami ztvárněno více než bravurně. Zatímco A. Mihulová se pomalu mění ze zakřiknuté knihovnice v šarmantní ženu, P. Nesvačilová prochází náhlou charakterovou transformací až v samém závěru hry. Díky rozbíjení jednotlivých dějových "skořápek" se zároveň divák postupně dozvídá nejniternější tajemství obou hrdinek a dostává se až na dřeň jejich uvažování. Většinu scén ale autor odlehčil i komickými či lehce absurdními momenty, jejichž ztvárnění lze označit za znamenité, neboť se ani jedna z dam neuchýlila k přílišnému přehrávání.

Martinu Čičvákovi se podařilo podle Chaplinova scénáře vytvořit parádní satirickou inscenaci, která si dělá legraci nejen z nacistických pohlavárů, ale i z aktuálního dění. Vyzdvihl bych zejména narážky na covidovou situaci, hudební podkres v podobě písně Bella Ciao či nové "přezdívky" pro J. Goebbelse a H. Göringa. V prvé řadě je ovšem třeba pochválit vynikající výkon F. Březiny, který během hry v podstatě nesleze z jeviště a obě své role ztvárňuje plně v souladu s jejich předobrazy. Vedle toho velmi dobře vyznívají i komediální výstupy R. Kalvody či pokusy o nenásilnou kooperaci s publikem.

Původní Brechtovo drama se odehrává v letech 1624 až 1636, tj. v době, kdy zuřila třicetiletá válka. Jedná se tedy o smyšlený příběh zasazený do reálných historických událostí, které jsou důležité i pro naše národní dějiny. Z tohoto konceptu ovšem nezůstalo ve zdejší inscenaci v podstatě vůbec nic. Režisér děj zasadil do divného bezčasí, doplnil jej zcela nepochopitelně kulisami připomínajícími americký western a text obohatil přemírou bezúčelných vulgarismů či stupidních odrhovaček, které byly často zpívány v němčině. Pozitivně lze hodnotit snad jen obsazení E. Salzmannové do titulní role. (více v článku na blogu)

Uvedením této hry vnesl M. Hein na pražské jeviště další skvost novodobé dramatické tvorby. Trefou do černého bylo i obsazení M. Táborského, který zahrál roli autistického profesora, s opravdovou noblesou. Zároveň se však vyvaroval jakéhokoliv karikování povahy podobných lidí. Přestože P. Nesvačilovou považuji spíše za komediální herečku, dokázala se i ona dobře naladit na notu tragikomického textu a svůj herecký projev patřičně přizpůsobila. Výsledkem této neobvyklé symbiózy se stal gradující příběh, za jehož vrchol považuji především scénu na banketu zakončenou působivým tancem obou aktérů.

Skutečnost, že se tvůrci rozhodli pracovat s pofidérní parafrází Rostandova Cyrana, je sama o sobě zarážející. O to víc mě mrzí, že se k tomuto kroku uchýlil právě M. Františák, který chtěl patrně trochu zaexperimentovat po vzoru svých kolegů z Činohry ND. Na scéně proto nesmí chybět mikrofony a v textu zas všemožné sprosťárny spolu s trochou toho rapu. Většina účinkujících však hraje průměrně, čímž je podtržena bezradnost celého inscenačního konceptu. Obě hlavní role jsou navíc obsazeny proti typu, což je výrazně znásobeno i afektovaným projevem N. Řehořové v emočně vypjatějších scénách. (více v článku na blogu)

Přestávka u představení D. Špinara obvykle signalizuje, že se tvůrci nebojí odlivu diváků. Tato domněnka se mi v případě zdařilé adaptace románu J. Austenové jedině potvrdila. Především první část se totiž vyznačuje nejen překvapivě vkusnou scénou s květinovými motivy, které se objevují i na kostýmech, ale i propracovanou pohybovou složkou. Pomyslným vrcholem večera se pak, alespoň pro mě, stal poslední výstup I. Janžurové. Pakliže by se po pauze neobjevilo na jevišti několik zbytečných mikrofonů, do nichž aktéři občas pronesli některou ze svých replik, byl by zážitek ještě silnější.

Výsledný dojem z představení táhne nahoru zejména jeho druhá polovina, která má oproti úvodní části lepší spád a mnoho vtipných momentů je podtrženo zejména výborným výkonem V. Vydry. Z herců dále zaslouží pochvalu Š. Vaculíková, ale i V. Svoboda za svůj, částečně improvizovaný, výstup na forbíně. Tomáš Töpfer ovšem do hry začlenil i několik nadbytečných režijních nápadů, bez nichž by se večer klidně obešel. Za všechny lze jmenovat výstup L. Malkiny, při němž dotyčná pronesla monolog v estonštině, či moment, kdy malá družička rozplácla kus dortu do obličeje diváka, komparzisty, v první řadě.