Racek

Na pohled je inscenace velmi atraktivní - všechny složky od výpravy přes hudbu až k hereckým výkonům společně souzní. Daří se budovat melancholickou náladu, jenže ve změti přepjatých gest a symbolů se ztrácí drobnokresba postav. Inscenaci citelně chyběl dramaturg, první část je tak poněkud zdlouhavá, ve druhé polovině je to o poznání lepší, emoční zásah je výraznější. Herci se dokázali zvolené stylizaci dobře přizpůsobit a počínají si v ní suverénně. Inscenaci se vyplatí vidět, ale nelze se zbavit dojmu, že text nabízí víc, než se podařilo v Dlouhé vytěžit. Více viz blog (více v článku na blogu)

Jsem rád, že jsem mohl vidět Racka i v tomto zpracování. Je to jiné, ale stále dosti působivé. Jen zde hraje prim spíše vizuální stránka, doplněná povedenou hudební složkou. Vzniká tak spousta krásných obrazů na které se moc pěkně dívá. Samotný obsah v tom bohužel místy zaniká více než by bylo zdrávo, ale celkově se daří udržet vyznění jednotlivých pasáží na dobré úrovni a hlavně druhá část přeci jen emočně zasáhne. Po herecké stránce pochvala hlavně pro M. Poulovou, K. Sedláčkovou-Oltovou, M. Zimovou a J. Vondráčka. Celkově pro mě originálně a neotřele zpracovaná klasika.

Skutři čtou Racka skrze nitro Konstantina Trepleva a pracují stylem vizuálních čarodějů. Dá se říci, že důsledných, jelikož symboly, zapojené souvislosti a scénické abstrakce většinou mají nějakou oporu v textu nebo pocitech postav. Místy si však Skutři budují „svého Čechova“. Silné obrazy s groteskními tóny ještě neznamenají poutavost. Je to inscenace urputná a pro diváka únavná, protože ornamentování, gest a přesložitělých stylizací je tolik, že prostě nefunguje rytmus hry, založený na psychologické jemnokresbě a lehkém ironizování. Více než postavy předurčené k míjení sledujeme karikatury.

V několika směrech inovativní pojetí Čechova. Tradičně vizuálně opulentní Skutrovská režie akcentuje především uměleckou nótu dramatu a vnitřní svět Trepleva. Čechovovské pachtění po lásce zde není tak hmatatelné, proto ty zmínky o chladnosti inscenace. Výklad Trigorina jako homosexuála je zajímavý, nicméně poměrně značně posouvá vyznění celého děje. Zapamatování hodná je především dominantní scéna uvedení Treplevovy hry. Pavel Neškudla a Marie Poulová velmi dobří, skvělý výkon podává i K. Sedláčková-Oltová a J. Vondráček. Řada diváků o přestávce odešla - na Skutry se zkrátka musí zvykat.
74%

75 %. V každém pírku téhle inscenace, v každém mávnutí křídel je citelná hořkosměšná ozvěna našeho tragikomického počínání. Vždy se najde někdo, kdo nemá nic jiného na práci... Ejhle, život! Ejhle, Čechov! Ten kousek z Trepleva a ze Zarečné v nás drtí naše duše, sny a touhy spolehlivě jak skartovačka... Jevištní originální obrazivost SKUTRů je v tomto případě spolu se slovem v nebývalé rovnováze. Ejhle, činohra! ;)

SKUTŘi umějí i ve staletí starých textech nalézt, co připomíná svět kolem nás, zejména se jim to daří ve výkladu a posunech charakterů. Nejinak je tomu i u jejich Racka, jehož největší hodnotou je důslednost v dovedení herců ke ztvárnění těchto pozměnění. Výtvarně a hudebně efektní, originálně vyřešený závěr. S reprízami se snad podaří ještě doladit temporytmus. Čechov jako autor se však přece jen dost vzpírá a jeho text s koncepcí místy nesouzní. Inscenace je vhodná spíše pro otevřenější publikum bez očekávání; diváci, kteří přijdou na Čechova, mohou být rozpačití či zklamaní.

Pro mě dost kontroverzní inscenace. Ze zadních řad je většina dění, odehrávající se na podlaze jeviště, v podstatě neviditelná. Táhne se to jak širá ruská step, a některé dramatické momenty (Zarečná je neúspěšná a zemře jí dítě, Treplev se zastřelil), se odšumlují tak nenápadně, že ne každý je chytí. Inscenace je hezky výtvarně pojatá, hezky se tam svítí a Racci s Arkadinovou působí esteticky. Na druhou stranu, Klára Oltová podává velmi dobrý výkon, (který bych od ní ani nečekala, a to ji znám už od JAMU.) Velmi výrazná je i nevýrazná uťáplá Pavlína Madly Zimové.