Vladimír10

Skvělá inscenaci s báječnými herci, kteří vystihli komediálnost svých figur. Nejlepší herecké výkony podali asi pánové Tomáš Turek a Pavel Tesař. Velice zajímavé bylo prolnutí současné doby ve 2. povídce a začátku 20. století v povídce první. Hudba se mi velice líbila zvláště u druhé miniatury. Scénograficky se první a druhá povídka nijak nelišily. Avšak jejich rozdíl byl především v použitém nábytku. Typická režie Hany Burešové, která ničím neurazí, ale vždy dokáže nadchnout a rozesmát až k slzám celé publikum divadla, jak tomu bylo i v případě této na půl klasické inscenace.

Před osmi lety udělalo tehdejší dramaturgické vedení s touto inscenací tah na bránu. Již s prvními reprízami bylo jasné, že představení z repertoáru jen tak nezmizí. Inscenátoři měli totiž k dispozici nepřekonatelný satirický seriál, ze kterého se pokusili vytáhnout to nejpoutavější. A to se jim povedlo. Nekončící ovace patřily přednostně V. Preissovi a F. Němcovi. I když mě mrzí, že při mé druhé návštěvě neúčinkoval O. Brousek, zklamaný jsem rozhodně neodcházel. Zastupování Jaromírem Medunou dalo totiž textu opět něco nového a svoje repliky po dvou odehraných reprízách dokonale ovládal.

Neuvěřitelně trapná inscenace, podle mě jedna z nejhorších v posledních létech, která se na toto jeviště zcela nehodí. Blbé narážky především Vašáka, Polákové a Hobzové, ale také naprosto nevhodná slova dělají z inscenace propadák této sezony. Nechápu, proč na tomto serveru nenapíšete, že je tato Allenova inscenace nevhodná pro mládež, když už to nenapíší na stránkách divadla. 30% patří pouze Jiřině Jiráskové, díky níž jsem vydržel v divadle až do konce představení. Přesto nechápu, že souhlasila s účinkováním v této inscenaci, která byla bohužel její poslední na prknech DnV. Čest její památce!

Rytmus replik, které křičí svojí nadčasovostí, byl v Dlouhé patřičně rozpohybován, přestože se tvůrčí tým neuchyloval k trapným aktualizacím. Vhodně vybraný hráčský song z Polské krve se stal trefným motivem inscenace. Bujarý ruský temperament utužuje i přítomná vodka a matrjošky. Výjimečným komediálním umem se mohou herci pyšnit. Nosnými pilíři hry se staly výkony P. Tesaře, T. Turka a M. Táborského. Proměna Zamuchryškina ve figuru opačného pohlaví vnesla na jeviště ženský element, který byl však zcela postradatelný. Spolupráce s hledištěm zas napomohla odhalit Icharevovo karetní umění.

Jedna z nejhezčích inscenací ve zkušebně DnV s úchvatnými hereckými výkony všech účinkujících. Komorní zpracování této inscenaci prospělo, jelikož větší prostor Tanec smrti vůbec nepotřebuje. Kostýmy byly tradiční a dojemná hudební složka se k inscenačnímu tvaru hodila. Nejlepší herecký výkon podala H. Maciuchová, která postavu Alice zvládla jak po tragické, tak komické stránce. Jednoduchá scéna se třemi skříněmi, jedna patřící Alici, další Edgarova a třetí skříň nebyla ničí. Tato poslední skříň, byla jakýmsi otazníkem, který měl nejspíš znázorňovat promarněnost života.

Překrásná inscenace, která se stala hereckým koncertem Miroslava Táborského. Ten se u mě vyhoupl na přední příčku hereckého žebříčku, jelikož monolog Dona Guttiera v jeho podání byl dechberoucí. Zajímavá scéna s posuvnými zástěnami, které se přesunovaly a odhalovaly lože dony Mensíi, byla bez chyby využita. Většina kostýmů byla tradiční, ale do některých byly přidány znaky moderní doby, což hlavně v případě Dona Pedra neprospívalo celku. Hudba V. Franze dodávala inscenaci ponurou atmosféru. Hra světla a stínu se H. Burešové opět povedla. Z dalších herců zaujmou H. Dvořáková a M. Turková.

Velmi pěkné představení, ve kterém chtěl nejspíš Miroslav Hanuš přenést poetiku Divadla v Dlouhé na jeviště Městských divadel pražských. Různorodá písnová čísla byla dobře propojena s činoherními vstupy a tvořila spolu se všemi tanci kompaktní celek. Oldřich Vízner nedostal v inscenaci tolik prostoru, kolik bych vzhledem k jeho postavě očekával, naopak každá z figur měla stejný prostor k vyjádření svého charakteru. Z herců zaujmou pánové Vízner, Szymik a Písařík, též dámy Poláková, Gajerová a Smutná. Nejméně výrazný byl Jaroslav Vlach, který nejspíš nepochopil režijní záměr.

Tradiční Shakespeare, v neúměrně zkráceném pojetí DnJ. Kostýmy skvělé, hudba vystihující. Z herců podali nejlepší výkony pan Holub a Hruška, též paní Jeníková. Ústřední dvojice v podání Martina Sitty a Terezy Němcové mě naopak vůbec nezaujala. Výkon pana Sitty, který příliš přehrával, byl zcela jednoznačně nejhorší. Velice pěkné zpracování opilecké básně o krejčím v podobě písně. Ale inscenace je i přes některé oživující výkony nudná a místy i velice trapná. Příliš velké zkrácení hře vůbec neprospělo a duch této hry se na Jezerce zcela vytratil. Jedna z nejhorších režií pana Hrušínského.

Vladimír Morávek opět vytvořil velmi tajemnou inscenaci, která je jednou z nejlepších na scéně Divadla na Vinohradech. Písně Xindla X jsou vkusně zasazeny do přepracovaného Cyrana z Bergeracu od Pavla Kohouta. Z písňových čísel vyniká především Bída. Scéna, která zůstala celé představení téměř nezměněna, byla mnohoúčelně využita. Nejlepší herecké výkony podali pánové Stropnický, Vydra a Šťastný. Velmi dobrá byla i Dagmar Havlová. Kostýmy byly tradiční, ale i moderní. Tuto nádhernou inscenaci podpořil též téměř deseti minutový potlesk diváků ve stoje na představení 3. března od 14 hodin.

Další inscenace Divadla na Vinohradech, která diváka zaručeně pohladí po duši. Kostýmy byly klasické a k typu hry se více než hodily. Zajímavá scéna, vytvořená z posuvných bloků, napomáhala změnám mezi jednotlivými dějišti. Není proto divu, že se inscenace hraje již pět let. Nejlepší výkony podali Jan Šťastný a Jiří Dvořák. Dále vynikají J. Kepka, ale též Z. Adamovská a H. Maciuchová. Komická dvojice vznešených paní v podání Lucie Polišenské a Petry Hobzové též nebyla špatná. Přesto mě mrzí, že jsem neviděl v této roli Evu Režnarovou. P. Hobzová totiž jako obvykle příliš přehrávala.

Výstižná hra o dluzích, která by se klidně obešla bez sprostých, nevtipných a prvoplánových dialogů K. Roe a J. Skillinga. Poměrně zajímavá je odhalovací scéna, za níž se pokaždé objeví jiná dekorace. Skvěle provedené je i metaforické zpracování Raptorů, Správní rady a Lehman Brothers. Bez písní bych se raději obešel. Líbila se mi jen ta, kterou skvěle vystihla P. Špalková nejen výkonem, ale i svým kostýmem na motivy automobilu. Z herců mě nejvíce zaujal pan Postránecký a Dolanský, dobrý výkon podala i Petra Špalková. Hercům v menších rolích nebyl dán moc velký prostor.

Staré divadelní budovy nabízejí všemožná zákoutí, která divák bohužel nemá šanci vidět. Když se však otočí herci jiným směrem, k hledišti na jevišti, je nám nabídnuta podívaná, jež je pro vystupující denním chlebem. Tvůrci do děje nezapojili pouze rozhlehlé hlediště, ale i železnou oponu a technické zázemí. Jezerem se stala část orchestřiště. Žal a nenávist čechovovských postav, jimž dominují J. Dolanský, T. Medvecká a L. Mrkvička, tak rezonuje v ještě větším prostoru. Text hry je jistě nadčasový, ale nezaslouží si scénu a kostýmy, které až příliš připomínají ohyzdnou módu 21. století.

Naprosto famózní představení, které je zajímavé jak po herecké, tak po režijní a hudební stránce. Neuvěřitelná je především Simona Stašová, která dokáže sama vydržet na jevišti téměř dvě a půl hodiny a skvěle pobavit celé publikum. Z jejích výstupů bych vyzdvihl napodobování hlasů, též skvělé historky o manželství a školních létech. Scénické řešení je zajímavé především v 2. polovině představení, kdy se na jevišti objeví pláž v Řecku se skutečným pískem. Hru si paní Stašová zjevně velmi užívá, i když inscenace dosáhla již více než 300. repríz. Odměnou jí byl závěrečný potlesk diváků ve stoje.

Poměrně zajímavá divadelní hra, která však v této inscenaci nedosahuje svých kvalit díky nevkusné a mdlé režii Jana Hřebejka. Herci se pokoušeli pohrát si s textem a vystihnout jeho bravurní komediálnost. Toto se však povedlo jen Janu Třískovi. Nejhorší z trojice byl naopak Jan Hrušínský. Děj hry, který se rozvíjí kolem bílého obrazu s bílými proužky, nebyl ovšem dotažený do konce. Scéna je na můj vkus až příliš skromná. Skládala se z několika stěn v jejichž středu stál jen bílý obraz, který ani bílý nebyl. Bezchybný byl jen zajímavý způsob provedení závěrečné děkovačky.

Příšerná inscenace, jenom za celkem dobrý výkon pana Rodena dávám 40%. Ostatní účinkující byli naprosto nesnesitelní v čele se Szidi Tobias s jejím opileckým chraplákem a Marinou Vyskvorkinou s jejím pištivým, naprosto příšerným altem. Kdyby byl tento hrozný muzikál pouze činohrou, třeba na prknech Divadla na Vinohradech, nebo jiného seriozního divadla a byl inscenován jako monodrama v hlavní roli s nějakým opravdu skvělým hercem, kterým by text dokázal správně podat, možná by tento příběh vypadal jinak. Ale zpracování studia DVA, je naprosto příšerné a nechápu přehnané ovace při potlesku.

Velice zajímavá inscenace, až na začátek druhé půlky, kdy se na jevišti objeví nevkusný Adam s Evou v podání Polišenské a Holíka s odhalenými pohlavními orgány. Dál mohu však jen chválit ztrojení Tekly, v podání pana Stropnického, paní Juřičkové a Polišenské bylo báječné. Scéna zajímavá a kostýmy odpovídající. Z herců bych rád vyzdvihl především pana Vydru a Preisse, dále pak pana Štastného a Stropnického, také paní Juřičkovou. A chválím i zaskakujícího neherce režiséra Vladimíra Morávka, který postavu Nenažraného zvládl na jedničku. I když text hry četl z divné tabulky.

Po delší době se na jevišti DnV objevuje ryze klasické zpracování prvotřídního divadelního textu. Martin Stropnický text sice zkrátil, ale pouze ku prospěchu věci. Scéna s pohybujícími se sloupy a kostýmy všech herců jsou antické a k inscenaci se více než hodí. Z herců bych vyzdvihl především pana Šťastného, Medunu, Řezáče a Bambase. Též paní Kolářovou i Strykovou, které na velice malém poli, dokázaly rozehrát charakter svých postav. Z herců mě nijak nezaujali pánové Hofman a Příkazký, kteří byli mezi profesionálními herci nejhorší. K těmto výkonům však nepočítám mimický sbor divadla.

Celkem povedená inscenace, místy jsem se dokonce i pobavil. Chválím velice pěkné rokokové kostýmy a to především Elmíry a Orgona, také živou hudbu na cembalo. Dále o scéně. Během představení se scéna hodně měnila a rušilo to celkový dojem, jednotlivé bloky se totiž pořád otáčely a přetáčely uvnitř s účinkujícími. Z herců bych vyzdvihl určitě pana Skopala, Zahálku a Vlacha, též paní Strykovou. Zásadní problém inscenace byl především v tom, že Lukáš Příkazký se do role Tartuffa vůbec nehodí a navíc jeho exhibicionistický striptýz ve 4. dějství byl nechutně trapný a nevkusný.

Zajímavě dramatizovaná pohádka, která opět dokazuje, že J. Herz je PAN REŽISÉR. V inscenaci je mnoho prvků nahrazeno světlem, a to např. blesky, kyvadlo síně času a svíce. Rád bych pochválil zajímavé dobové kostýmy především dvořanů, mrtvých a Aldobrandiniho. Též kvituji velice zdařilé proměny prostředí mezi scénami, především změnu postele v loďku. Z herců byl jednoznačně nejlepší František Němec, který svoji postavu zahrál lépe než ve filmovém zpracování Juraj Kukura. Z dalších herců bych vyzdvihl pány Mrkvičku, Matáska a Javorského, také paní Beretovou. Nejhorší výkon podala Lucie Žáčková.

Vedení činohry se stále pokouší o nějaké inscenační experimenty, ale mělo by se především podívat do svým začátků, s nimiž je klasické představení Rostandova Cyrana zcela jistě spojeno. Režie se výrazně odlišuje od většiny ostatních projektů, jež zde měl na starosti právě M. Dočekal. Překvapuje výraznou scénografií, která využívá všech možností magického jeviště historické budovy. Svoji roli má propadlo, provaziště, výsuvná podlaha, ale i orchestřiště. Všestranným herectvím stojí na výši vedle D. Prachaře také S. Rašilov a M. Preissová, která se k Roxaně vrátila po čtyřleté pauze.

Skvělá inscenace, která každého pohladí na duši. Scéna byla zpracována velmi skromně. Naopak většina hereckých výkonů byla nadprůměrná. Chválím též skvělou hudbu P. Bělíka, která vystihuje charakter probíhající situace. Kostýmy jsou kupodivu v Národním divadle opět tradiční. Z herců podal nejlepší výkon pan Postránecký, který obtížnou roli lektora správného chování zvládl na jedničku. Z dalších herců bych vyzdvihl pány Němce, Beneše a Švehlíka, i paní Salzmannovou. Opět jedna z inscenací, která se skutečně povedla, a to i díky tomu, že nebyla přehnaně zmodernizována.

Komedie Neila Simona, která je aktuální i po mnoha letech, se na Vinohradech poměrně vydařila. Přispělo k tomu především klasické inscenační zpracování a sladěné kostýmy a scéna. Nejlepší částí inscenace, byl příběh první, ve kterém Martin Zahálka opět ukázal, že je skvělým komikem. Z dalších herců bych rád vyzdvihl pana Dvořáka, ale i paní Juřičkovou a Strykovou. Velkým překvapením pro mě bylo, že inscenace začala již v 18:50, kdy se na jevišti objevil Ondřej Rychlý a začal navozovat atmosféru hotelu Plaza hrou na klavír. Vybraná hudba dodávala představení atmosféru 60. let.

Obraty z původního textu byly tak humpolácky osekány, že se hra může stát pro neznalé obecenstvo téměř nesrozumitelnou. Scény s C. Slyem nebyly kupodivu všechny vypuštěny, ale ty co zůstaly, se příliš mísily s hlavní dějovou linií. Změna představitele titulní role vyvolala nejspíše další vlnu úprav, díky níž zmizel Kotek na vodítku či Štěpnička v dámských šatech. Bohužel zůstal Hortensio v rockovém hávu, ale také vulgární narážky. D. Matásek je mnohem přesvědčivější a krutější než I. Bareš. Kdyby titul vypadal alespoň takto již od premiéry, mohlo by se mu dostat méně negativních ohlasů.

Udivuje mě, jak se některý nezáživný text dá s pocity i přečíst. A to právě dokázalo šest dam z hereckého souboru Divadla na Vinohradech a hostující Emma Černá. Hra sice žádný extra děj neměla, ale mě děj ani moc nezajímal. Zajímaly mě spíše herecké výkony. Nejvíce mě zaujala paní Eva Režnarová v roli Madelaine. Z dalších hereček bych rád vyzdvihl paní Černou a Štěpánkovou. Čistý nepatrný nadprůměr, ale více než 60% se tomuto scénickému čtení dát nedá. Právě proto, že se jedná o scénické čtení, a nikoliv o běžnou inscenaci, která by možná v prostoru nové zkušebny vyzněla lépe.