V_M

Hodnotím pouze Havlovu Audienci, neboť Landovského Příjem nebyl ze zdravotních důvodů uveden. Havlovy hry mám nesmírně rád v podobě inscenované i jako četbu a Audience patří k mým nejoblíbenějším. Herec Martin Polách coby sládek odvedl zcela mimořádný výkon, který u diváků vyvolal neskrývaný obdiv, vyjádřený i v následné besedě. Tomáš Váhala coby Vaněk sice hrál také skvěle, ale typově se mi pro tuto postavu vůbec nehodil. Audienci už jsem viděl i četl vícekrát a do úlohy Vaňka si snad až příliš dosazuji spíše plachého a lehce, dvojsmyslně ironického intelektuála havlovského typu, kdežto Váhala působil jako zakřiknutý mladík, nesmělý študák.

Podle mě tam vše fungovalo: dobře napsané a vymyšlené, skvěle zahrané, humor a písničky tak akorát, zdařilé a pestré kostýmy, nápadité rekvizity. Jen bych asi pár scén vypustil, aby to neretardovalo spád a celkové vyznění bylo silnější a působivější (konkrétně např. příměr ke Schrödingerově kočce ke konci představení). Každopádně bych na inscenaci povinně nahnal senátory a poslance, ale i soudce, policisty, kněze, hasiče, myslivce, rybáře a sporťáky, zkrátka veškeré části společnosti většinově přesvědčené o tom, že nerovnost a neférovost vůči půlce populace je ok.

Inscenace myslím výstižně podává plastický obraz tragiky osudů a vztahu Pavla Juráčka a Dani Horákové, jeho egocentrismus, vyhoření, úzkost a zpustošení nevyjímaje. Jen už se - poněkolikáté nad obdobným představením - tážu, zda je opravdu v dnešním českém divadle nutné podbízet se obecenstvu odlehčováním tragické, existenciální látky různými (pseudo)komickými gagy, hláškami, písničkami, ztřeštěnostmi atp.? Vždyť bez toho by to taky fungovalo a diváci by (snad) ze sálu neutekli. A vyznění inscenace by bylo mnohem mocnější.

Představení jsem nezhlédl na domácí scéně, ale při hostování v Městském divadle Varnsdorf. Mám rád Holana a kdysi jsem býval i velkým fanouškem V+W, takže to byla jasná volba. Zpočátku, tak první třetinu, jsem hru vnímal poněkud rozpačitě: byla místy takřka karikující a některé gagy mi nesedly, podobně jako i zapojení některých hudebních/písňových motivů. Postupně se však inscenace stávala čím dál lepší a působivější. V podstatě spolu s rostoucí tíživostí, deziluzí a tragičností situace postav. Mimochodem, ten kus je velice dobře napsaný a z básní i korespondence jsou vybrány skvělé pasáže. Doporučuju!

Taková lehká francouzská konverzační komedie. Nezasmějete se u toho k popukání, ale jako odpočinkový žánr je to skvělé. To ještě umocňují vynikající výkony herců, kvalitní režie a prostá, jakkoli velmi vkusná výprava.

Skvělá, obsahově nápaditá inscenace, a to zdaleka nejen pro příznivce Jaroslava Foglara a jeho fikčních světů. Jen tak na okraj: Za pozornost stojí celý prostor, koncepce a program divadla Orfeus, v našem prostředí scény podle mě značně unikátní.

Před návštěvou představení jsem přečetl Stančíkův román a nemůžu si pomoct, ale je prostě mnohem lepší. Jsem si vědom, že inscenace nebyla vyslovenou jeho adaptací a s řadou motivů nakládala velmi volně, není mi cizí ani humor a nadsázka v přístupu k tragickým osudům statečného člověka, jakým Pravomil Raichl byl, nicméně Dianiška se zde mnohdy dostává za hranu. A to nikoli kvůli obrazoboreckému šokování (ač i tak by to někdo mohl brát), ale vinou lacinosti a vyprázdněnosti gagů, gest, průpovídek atp. Hra zkrátka není ani pateticky působivá (v tom dobrém slova smyslu), ani vtipná, a jakkoli by asi ráda promísila obé, zoufale se to nepovedlo.

Silné představení podle skvělé knižní předlohy. Oslovila mě jak autorská a režisérská obsahová koncepce, která se románu relativně drží a vybírá z něj části dobře přenositelné na divadlo, tak i herecké výkony, kostýmy a zejména scénografie (včetně práce s kamerou a přímým přenosem). Tísnivost plíživé apokalypsy a nepochopitelný český buranský tanec nad propastí (resp. spíše už v propasti) se myslím podařilo zprostředkovat výborně. A i pro tu naději tam vlastně zbylo místo.

Pozoruhodné - lze-li to tak říct - metadivadelní představení, pojednávající o různých problémech teorie divadla, jako jsou otázky podstaty a charakteru divadelní komunikace, reálnost/fikčnost/autenticita hraní či konflikt tradičních a nových divadelních postupů a metod, divácky srozumitelně a asi i vděčně. To "asi" uvádím proto, že mému naturelu inscenace sedla o něco méně než zbytku osazenstva na derniéře. Tradičně mi trochu vadily rozličné humorné/pseudohumorné gagy, bez nichž by se inscenace z mého pohledu klidně obešla. Nicméně chápu, že posunout ji ještě více do té metaroviny by ji naopak učinilo méně přijatelnou pro mnoho jiných diváků.

Byť mě inscenace režiséra Miroslava Bambuška vždy nalákají, musím přiznat, že s touto jsem se coby divák z větší části minul. Téma - osobnost, dílo, postoje a osudy Josefa Zvěřiny - i jeho posun a aktualizaci velice vítám, ale na představení mi vadila celá řada prvků, které pokládám za zbytečný úkrok do burlesknosti, samoúčelné bizarnosti, snad s cílem konfrontačně šokovat, nevím, každopádně bych je tam klidně postrádal. Ač oceňuju odvahu zhostit se tématu a četné dílčí prvky inscenace (audiovizuálno, některé kostýmy, motiv tance), obecně si myslím, že hra mohla být promyšlena a především textově zpracována o něco lépe. Potenciál by tam byl.

Nejsilnější podle mě na představení byla práce s filmovými záběry (i jako odkaz k jednomu z výrazných témat díla) v první části představení, hudební/zvuková složka a různé efekty jako déšť sopečného popela. Naopak rušivě na mě působily lacině komizující gagy představitele hlavní úlohy (podle mě v představení zbytečné, nebylo třeba jej nijak - a rozhodně ne takto - odlehčovat) a také závěrečný "výpravný", příliš explicitní film o dalších osudech hrdiny. Celková koncepce a výsledný dojem ovšem veskrze pozitivní. Sjónovu knižní předlohu jsem před lety četl, ale příliš ve mně neutkvěla. Představení mě zaujalo natolik, že se k ní nejspíš vrátím.

Představení sice podle mě s trochu menším spádem a naléhavostí než první díl feuchtwangerovské trilogie Úspěch (zde musím podotknout, že obě inscenace nejsou nijak bezprostředně propojeny, lze tedy zajít na každou z nich zvlášť nebo je vidět i v opačném pořadí), ale přesto silné. Potvrdil jsem si, že mě politicko-společenské divadlo, v dnešní době opět tak aktuální (hru jsem viděl v den, kdy naši proputinovští náckové srdnatě zaútočili na budovu Národního muzea), mě baví a inspiruje, resp. inspirativně varuje. Druhá část (po přestávce) sice byla trochu jako z rychlíku a vyzněla poněkud do neurčita, ale zas obsahovala zajímavý zcizující prvek.

Feuchtwangerův román jsem nečetl a od představení si zázraky nesliboval, ale velmi příjemně mě překvapilo. Osobně bych asi některé režijní a herecké postupy řešil jinak (tj. klidně víc vážnosti, tragiky a - nebojím se říct - třeba i patosu na úkor groteskní, na můj vkus leckdy až laciné komiky, ale tak aspoň se to odlehčilo), ale zjišťuju, že mě tohle kvalitní, komplexní, ale zároveň nepřímočaré politicko-společenské drama nesmírně vtáhlo, a to nejen díky své bezmála mrazivé aktuálnosti a skvělé práci s hudební a audiovizuální složkou.

Třebaže nemůžu inscenaci upřít nápaditost výpravy a obstojné herecké výkony (ač někdy na můj vkus téměř na hranici přehrávání), patrně je vhodnější zajít na představení, aniž by člověk předtím viděl film Ester Krumbachové. Jinak má během sledování neustále nutkání srovnávat a konfrontovat divadelní hru právě s tímto filmem, přičemž zvláště výkon Vladimíra Menšíka v něm je zkrátka nepřekonatelný...

Barvitý a nejednoznačný počin plný téměř burleskní absurdity a zvratovitosti. Měli jsme to štěstí pobesedovat po jeho skončení s autorem a režisérem, což bylo příjemné a zajímavé, ale vlastně mi to hru nijak zvlášť nepřiblížilo. Stále jako by mi scházel interpretační klíč, který mi znemožňuje uchopit Moskoviádu jako celek. Navíc s odstupem zjišťuju, že asi vinou této neschopnosti či nemožnosti vnímání díla jako jednotného a nějak srozumitelného celku ve mně inscenace detailněji ani neutkvěla. Tím neříkám, že se nevyplatí na ni zajít (sám bych ji klidně viděl podruhé), ale zůstává ve mně spíš rozpačitá nejistota než silný, konkrétní dojem.

Mám moc rád Lorcu a jeho asonanční verše (resp. tedy jejich překlad tuším z pera Lumíra Čivrného), takže zajít na tuto inscenaci pro mě byla jasná volba. A D21 nezklamalo (jako snad nikdy) - nabídlo prvotřídní kus s působivými hereckými výkony, který diváka přiměje reflektovat otázky jakési prvotní, archaické cti, vášně a mezilidských a partnerských vztahů obecně, ale také problematiku tělesnosti a s ní spjaté exprese a expresivity.

Působivé reflexivní, místy bezmála meditativní představení rafinovaně pracující s hlasem, zvukem, jemně i s hudbou, ale především se světlem, resp. spíše s tmou. Místy nostalgicky, místy nervně tematizující dávné úzkosti i přítomné výčitky. Jakkoli dobře napsané, v některých pasážích by člověk řekl, že to trauma a jeho zrcadlení je skoro prvoplánové, ale při sledování to díky silné atmosféře, kterou herci i výprava hry jako celek vyvolává, nikterak nevadí. Navzdory (nebo právě díky) minimalismu a úsporné délce přiměje k zamyšlení, k ponoru do vlastní minulosti a ke kořenům emocí.

Pozoruhodné a silné zpracování jakési koláže Ortenova života a díla v podání talentovaného Ondřeje Kolína. Orten býval jedním z mých nejbližších básníků, věnoval jsem se mu svého času dokonce odborně, proto jsem k látce přistupoval s vyhraněným předporozuměním. Začátek na mě působil poněkud rozpačitě. Postupně jsem však představení přišel na chuť, pronikalo čím dál hlouběji pod kůži, do srdce. Navíc mi celá inscenace svým akcentováním teatrálnosti, hravosti, mladické potrhlosti a vypjaté citovosti, ba hysteričnosti (ale i toto všechno je Orten) nasvětlilo básníkovu osobnost a dílo z úhlů, na něž jsem se nikdy nezaměřoval a pozapomněl na ně.

Na představení bych ocenil především náročný výkon protagonistky hlavní role, nápaditou scénografii, efekty a některé části hudebního aranžmá. Obsahově byla Sylvia Plath vykreslena jako povrchní a labilní hysterka, v jejíchž monolozích se mísily pozoruhodné pasáže s naprostými plytkostmi, banalitami a stokrát slyšeným, přičemž toho druhého bylo výrazně víc. Kdysi jsem četl její verše a myslím, že mě celkem zaujaly, ale pokud bych předtím zhlédl toto formálně v podstatě zdařilé představení, asi bych po jejím díle nesáhl. Zákruty její biografie jsem nikdy nezkoumal, takže nedovedu posoudit, nakolik je to kus věrný a nakolik málo povedená fikce.

Nápaditá inscenace, velice zvláštní, v mnoha ohledech jiná než všechno, co jsem dosud viděl (a podotýkám, že ač příznivec současného divadla, má zkušenost s ním není nijak závratná). Byť vnitřně nesourodé, jako celek představení fungovalo, a to nesmírně působivě - od (užitečného) uvedení do tématu prostoupeného poněkud suchým absurdním humorem přes starověkou mytičnost gest, rekvizit (ač většinou zcela novodobých) a mnoha situací jako celku, útržkovitost (někdy coby nápověď, jindy coby nedourčenost) jazyka hry až po brilantní zvukovou/hudební stránku a využití obrazové složky (videa) na stěně v pozadí. Přenos silného bájného motivu se zdařil.

Vynikající adaptace asi nejpoutavějšího románu F. M. Dostojevského, skvěle zahraná a s promyšlenou výpravou, hudbou, prací s rekvizitami i přístupem k prostorovým možnostem malého alternativního divadla. Osobně bych tam klidně oželel komickou linku, zosobněnou především Marmeladovem, ale v některých momentech i dvojicí Razumichin-Raskolnikov, nicméně působivost ztvárnění základní, moralistní linie to v rámci celku inscenace naštěstí nezakrylo (a naopak bylo zřejmé, že to u většiny obecenstva ještě umocnilo zájem a pozornost). Přenesení do vizuálních kulis Ruska 21. století jedině vítám.

Vysoko hodnotím nejen samotné provedení, ale především nápaditost a téma tohoto kusu, které je pro dnešní (a zejména budoucí) společnost zcela zásadní. Inscenace si určitě zaslouží větší pozornost a zájem, než se jí dostává. Ideální východisko a příspěvek k závažné diskusi o neradostném vývoji klimatu a životního prostředí. Alarmistická v tom nejlepším a nejkonstruktivnějším slova smyslu. Díky za ni!

Představení bezpochyby plné kvalitních triků s jevištní technikou a bezmála kaskadérských výkonů libereckých herců (včetně několika skvělých hostujících ochotníků/neherců), kteří se podobnému stylu hraní obvykle nevěnují. Na druhou stranu řada z gagů a humorných průpovídek byla poněkud otřepaná, očekávatelná, zkonvenčnělá. To jistě může být vtipné právě proto, asi jako když některé vtipy nabývají svým opakováním na směšnosti, ale pro mě toho bylo trochu přesmíru. Podotýkám ovšem, že jsem hru nesledoval v úplně ideální fyzické kondici, a že tedy za jiných podmínek bych ji možná vnímal jinak.

Zdařilá inscenace podle románu mého oblíbence Jaroslava Havlíčka. Vlastně není ani moc co vytknout, byla to taková kvalitní klasika tu a tam s inovacemi (scénografie či hudba, ovšem bez větších experimentů a extravagance). Jen snad herecké výkony mi místy přišly poněkud afektované, "přehrávané", jakkoli nepochybuji o kvalitách zúčastněných herců. Ztvárnit psychickou chorobu (šílenství a náběhy k němu) věrohodně není jednoduché, zvlášť v limitovaném časoprostoru - a zde se to podle mě víc dařilo Milanu Kačmarčíkovi než Petře Tenorové, ale asi bych jim ty role napsal ještě trochu jinak.

Představení jsem zpočátku vnímal rozpačitě, zejména pro jeho sémantickou nespojitost, nesoudržnost příběhu (podotýkám, že Syna stínu jsem nečetl, takže v knize to může být jinak), která podle mého nebyla plodná a nepřinesla poetický účinek navíc. Co však účinnost a působivost mělo, byly naprosto skvělé vizuální efekty (např. nápaditá práce s kamerou uvnitř batohu a truhly) i zvuková a hudební stránka inscenace. A pak také čím dál odhodlanější herecký výkon Terezy Hofové spějící až k poněkud seversky extrémnímu, ale vpravdě velkolepému závěru.