Hadry, kosti, kůže

Poetická inscenace M.Františáka vypovídá nejen o vztahu dvou velkých osobností, ale hlavně o době, ve které žily a jež je dusila. Hrou prostupuje deziluze i varování, abychom neopakovali stále stejné chyby. Hlavně v první části jsou některé dramatické situace neúměrně natahované, ale postupně inscenace graduje a v závěru z ní až mrazí. M.Hanuš hraje Wericha jinak, než bývá zvykem, je to smutný klaun, ale i tyran a zbabělec. L.Veselý je jako Holan niterný, ovládají ho běsy. Tradičně skvělá je D.Barešová v dvojroli dcer obou umělců. Povedená je scéna E.Jiřikovské, která představuje zešikmený řez známým domem na Kampě.

65%. Komplikovaný vztah J. Wericha s V. Holanem nemusí být řadě diváků známý. Autor P. Jurda vyváženě pracoval s nejednoznačnými a fakty, jeho text však trpí nedostatkem dramatičnosti. Režisér se vydal cestou výrazné stylizace, dal prostor hudbě a zpěvu. Pokud se tím snažil dramatičnost posílit, podařilo se to jen částečně. V první části byly situace neúměrně prodlužované, aniž by jejich délka přispívala k vypovídací hodnotě. Výraznější působivost přišla až v části druhé. Přes stylizaci režisér umožnil hercům vtisknout postavám věrohodnou tvář. Skvělý scénický nápad s dvoupatrovým domkem a šikmou podlahou.

75 % Pohled z druhé strany, který diváka ani ne překvapí, jako vtáhne a iniciuje receptory k ohledávání mnohdy šílených dobových souvislostí. Scénografie příznačně volí podobu šikmé plochy… Dva velikáni české kultury, absolutně rozdílní, pod jednou střechou, jsou zpodobněni skrze pár znaků a dál už je to svébytná melanž (v pozitivním smyslu slova). Miroslav Hanuš vystavěl ikonického Wericha mimo mediálně známé obrázky, Luboš Veselý obdařil černého anděla poezie jemnou běsovitostí. Navzdory chytře poskládaným slovům a obecně scénáři nutno dodat, že tato dramaturgie textu nebude pro každého.

75 % Hra nahlížející do ne zcela mediálně známého vztahu dvou velikánů českého kulturního světa J. Wericha a Vl. Holana. Přestože má inscenace i edukativní charakter, M. Františákovi se navíc podařilo autenticky vykreslit stísněnou atmosféru doby a její celkové pokřivenosti. Oceňuji zejména zpracování postavy J. Wericha, a to jak z textové, tak herecké stránky. M. Hanuš hraje v inscenaci prim, zdárně ho však doplňuje L. Veselý v podání běsech zmítaného Vl. Holana. Hadry, kosti a kůže nejsou pouze hrou o minulosti, svým poselstvím se silně vyjadřují k dnešku a pokládají otázky, jak by to mohlo vypadat s naší budoucností...

Pohled na život J. Wericha z trochu jiného úhlu, přes soužití s osobou, jenž žije jiným životem, ale ve výsledku mají hodně společného. V tomto ohledu skvělý L. Veselý jako V. Holan. Jeho výstupy byly působivé a správně depresivní. Obecně se v rámci celé inscenace povedlo navodit úžasně temnou a skličující atmosféru, která vás chtě nechtě zasáhne. Dobře tomu pomáhají zpívané pasáže a hudební složka. M. Hanuš pak ztvárnil pana Wericha bravurně, viditelná proměna od odjezdu Voskovce až po sklonek života. Moc pěkně také znázorněn jeho vztah se ženou a dcerou, který nebyl vždy jen pozitivní. Celkově silný zážitek. 75%

(75%) Soužití několika silných osobností v jednom prostoru. (Je třeba si uvědomit, že „neviditelné“ paní Holanová a Werichová si měly velmi co říci.) Bujaré večírky v patře, chudé večery v přízemí. V přízemí se dcera již postižená narodila, v patře se dcera ke svému pádu přece vlastně dopracovala sama. Úsporná funkční scéna, dobře napsaná hra, která se nebojí velkých emocí. Hanušovi a Veselému se v komorním prostoru Studia daří napsané role velmi dobře naplnit. (Psáno z reprízy 28.12.2019)

75 %. Inscenace se svébytně poetickou formou, silným puncem autenticity a uhrančivým přízrakem Modrého abbé dokáže, že spolutrpíte depresemi Vladimíra Holana a spolusdílíte pochybnosti Jana Wericha. A je vám úzko, svíravo a marno. Po všech stránkách působivý konfrontační duel životních postojů a mezí tvůrčí svobody dvou velkých, složitých osobností na pozadí bizarní doby.