Vladimír10

Martin Čičvák se zřejmě domníval, že tato feyaudovská komedie má něco společného s detektivkou, jelikož byl po celý první akt pouštěn značně iritující hudební podklad, který připomínal spíše H. Poirota. Když toto nesmyslně vážné tajemno s příchodem druhého jednání ustalo, mohl se mistrovský text konečně rozjet na plné obrátky. Mnoho záměn, švindlů a intrik působí věrohodně zejména z úst R. Holuba a J. Dulavy. Známý exhibicionista a komerční improvizátor O. Sokol držel svůj notoricky obehraný humor na uzdě a překvapivě se ani nesnažil na sebe nějak výrazněji upozornit.

Vážně jsem nečekal, že se právě v onom legendárním divadle Semafor budu cítit jako na představení dramatického kroužku ZŠ. Pan ředitel zde šlápl hodně vedle a nenávratně zprznil velkolepý hrdinský epos. Z původního příběhu zůstaly pouze názvy postav. Vše ostatní připomíná spíše zuřivé předvolební tahanice a manželské šarvátky naší doby. Siegfrieda mohl hrát J. Štědroň možná před čtyřiceti lety, ale ne nyní. Stejně tak je i O. Patková ve své roli nestravitelná. Jenom pochmurné výstupy V. Harapesa a elán J. Molavcové vylepšují titul, který se sám o sobě mezi semaforské hity nezařadí.

Za omamného zvuku smyčcových nástrojů se v ambaláži modrých světel vyjevují trápení několika lidských bytostí, které postupně ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Karikatury jejich povah jsou především J. Vondráčkem a V. Lazorčákovou dovedeny k naprosté dokonalosti. Hostující H. Čermáková dostala velký prostor pro předvedení svého talentu i pražskému publiku. Netvrdím, že neodvedla solidní práci, ale mnohé z jejích delších monologů se příliš uchylovaly k nekontrolovatelné hysterii. Avšak její uvěřitelná proměna z přívětivé tetičky do bezcitné macechy byla ztvárněna více než dokonale.

Druhá světová válka je základním inspiračním zdrojem pro texty, v nichž dominuje nemilosrdná krutost, ale i snaha se mrzutým fenoménům postavit. Nejinak je tomu v divadelní adaptaci oceňovaného filmu P. Jarchovského. V textu se dají najít myšlenkově hluboké pasáže, ale ani uvolněnější zábava, o kterou se s temperamentem sobě vlastním postaral zejména M. Vladyka, zajisté nechybí. Přehnané mi však připadalo vyběhnutí zcela nahého V. Chalupy zpoza záclony. Komediální repertoár DNJ byl zásluhou tohoto počinu obohacen o složitější žánr, který by neměl na žádném pořádném jevišti chybět.

Zastánci improvizovaného heretcví si zde jistě přijdou na své. Komedie se totiž hraje již osm let a zvláště R. Holub nemá problém s přidáváním zcela nesouvisejících replik či posunků. Tímto zpestřováním dokáže s přehledem odbourat např. T. Němcovou, která v jednu chvíli kvůli nepředstíranému smíchu nevěděla, co má říkat. Holubovy výstupy proto, i přes trochu podbízivější typ komiky, opravdu probleskují mezi mdlými artefakty herectví u Z. Sajfertové či J. Hrušínského. Zakomponované italské operní árie byly zcela vytržené z původního kontextu a uměle natahovaly příliš krátké představení.

Jak se může na první pohled strojený rozhovor mezi čtyřmi lidmi změnit v zážitek, na který nezapomenou do konce života, mi herci dokázali předvést poměrně autenticky. Strávit na jevišti plných sto minut, jež jsou přecpány hereckou akcí, není vůbec snadné. Nejlépe si s touto obtížností poradili J. Dulava a M. Pleštilová. Ta má navíc v textu předepsánu scénu, v níž musí obsah svého žaludku "evakuovat" ústním otvorem ven z těla. EDIT 2024: Inscenace pod deseti letech od prvního zhlédnutí značně "zestárla". Herci po šedesátce se do svých postav již věkově nehodí, z čehož vyplývá, že některé dialogy jsou jen těžko uvěřitelné. Zralé na derniéru.

Již samotný název hry napovídá, že se asi nebude jednat o oduševnělou podívanou. Značně prostoduchá zápletka je rozvíjena od nevinného mlácení dveřmi až po situace, které by se daly nazvat sexuálními orgiemi. Povrchní parodií bylo předně pojetí britské prostitutky. Humorné momenty by se však našly, ale přidané töpferovské fórky jsou po použití v mnoha jiných inscenacích velice neoriginální. Opakovaný vtip zkrátka přestává být vtipem! Titul bych si klidně dokázal představit jako agenturní řachandu, ale v kamenném divadle, i přes solidní výkon V. Svobody, se na špici zábavy určitě nedostane.

Těžce se hodnotí titul, který není pravým repertoárovým představením. Celá koncepce připomínala spíše vinohradské Večery bez líčidel, jen s tím rozdílem, že zde byla pozornost věnována výhradně jedné osobnosti, s níž se vypravěč v životě setkal. Opakovat tytéž příběhy po padesát večerů není jistě nic jednoduchého. Právě proto obdivuji L. Munzara, který nejen že dokázal veškeré zapeklité životní příhody trefně vypointovat, ale navíc se dostalo i na recitaci Hrubínovy poezie. Verše všeho druhu v jeho podání mi připoměly zlatý věk českého divadla, kdy bylo důležité zejména slovo a přednes.

Kdyby se všichni diváci v průběhu představení směle vybavovali, jako postavy této hry na jevišti, nebylo by to asi aktérům dvakrát příjemné. V tomto ohledu je text pořádně nereálný. Dialogy jsou však zdařile vystavěné a nechybí jim šmrnc. Někteří čurdaři, jako např. V. Dubnička, nicméně tuto brilantnost neohroženě demolují svými domněle komickými exhibicemi. Hlavní zásluhu na tom, aby titul nezapadl do kategorie typických zájezdových fiasek, mají bezchybní V. Vydra a J. Boušková. Je vidět, že jejich věrohodná manželská sehranost má položené své hluboko položené základy v reálném životě.

Navenek se zdejší zpracování tváří klasicky, ale zdání bohužel klame. Kdekdo se dnes snaží pojmout obehraný titul moderně. Od L. Smočka bych však očekával originálnější přístup, než jakým je obohacení textu o expresivní výrazy. Jejich nepatřičné začlenění mezi repliky je zcela zřejmé. Tahouny komedie se pro mě jednoznačně stali Stanislav Zindulka a zvláště Petr Nárožný, jenž svým částečně improvizovaným závěrečným monologem vylepšil dojem o mnoho procent. Afektované bylo naopak herectví N. Boudové a L. Jelínkové. Goldoniho smysluplný humor naštěstí převážil ten zbytečný a nedomyšlený.

Bývalí herečtí kolegové z Národního divadla se opět setkali na sklonku své dlouhé kariéry na jevišti Violy a předvádějí zde mistrný um, který by jim mohl závidět leckterý elév činoherního kumštu. Jejich výkony jsou po třinácti letech uvádění plně soustředěné. V textu se nedá najít místo, které by nevzbuzovalo nějaké emoce, ať už tragikomický pláč či bujarý smích nad karetní hrou. Celá hra je navíc pozoruhodnou sondou do poměrně reálného života v domově seniorů, kde už lidé příliš nekomunikují a vytvářejí si své uzavřené světy. Jak J. Somrovi, tak B. Bohdanové patří dík za krásně prožitý večer.

Muzikál, v němž je složitá choreografie založena na schopnostech devíti herců, je opravdu fyzicky náročnou záležitostí. K této části inscenace nemám výhrady, jelikož mě taneční výstupy doslova pohltily. Výtky mám však pouze na adresu P. Vacka, jehož herectví snad zdrhlo z blázince. Přestože ve společných scénách nezaostával za ostatními, jeho sólové exhibice, zvláště striptýz ve žlutých trenkách, byly k nepřečkání. Mimo něj si všichni vedli jedinečně, ale i tak byli nejlepší J. Malá, P. Kostka a M. Písařík. Zhudebněná pocta velkému buřiči francouzské poezie je zkrátka strhující podívanou.

Dvojice herců, která by byla tak silně spjata s nějakou hrou, se jen tak nevidí. O to smutnější je, že herectví K. Heřmánka je stále více podbízivější. Bohužel již nedokáže najít přijatelnou mez, kdy přestat se svými obvyklými hlasovými brikulemi a přisprostlými posunky. S přehledem svoji roli i po třiceti letech však dokáže odehrát J. Bartoška. Postava Jakuba se v jeho interpretaci stává pravým filozofem života, přesně takovým, jak by si ho asi představoval osvícenec D. Diderot. Nesporně vyšel z tohoto duelu jako jasný vítěz. Inscenace sice není žádným zázrakem, ale i tak svůj smysl obhájila.

Královna tragikomického divadla S. Stašová se na jevišti ocitá opět v jiné, ale přesto dechberoucí roli. Veškeré repliky rázné Anny Magnani se proměňují skrz hereččina ústa v zážitek vskutku nevídaný. Kvanta italských slov zvládá s přehledem pustit do hlediště s typickým přizvukem. Její monology proto patří k tomu nejzdařilejšímu. Hra dává velký prostor i O. Víznerovi, který se snaží držet se svou kolegyní krok, a stává se tak oddaným jevištním partnerem. Aktéři si hru užívají též v obnoveném nastudování agentury Harlekýn. Jejich snažení tak postupně dozrálo takřka k naprosté dokonalosti.

Když dva dělají totéž, není to totéž. V tomto případě tato věta platí doslova. Jestliže legendární představení DnV sklízelo dlouhé ovace ve stoje za pečlivě promyšlené situace z politického života, tak zdejší zpracování bylo oceněno pouze vlažnou děkovačkou. Aby ne, když dvojici Preiss & Němec, nahradili K. Heřmánek a J. Carda, kteří hráli pomocí typických charakterových rysů postavu toho druhého. Tento problém vychází již ze samotného textu, v němž je vrcholem trapnosti příchod velvyslance nereálného státu Kumranistánu, který svými sexuálními požadavky zdržuje podepsání klíčové smlouvy.

Změny chování postav během třiceti let milostného vztahu byly zřetelné. Ze začátku se moc tlačí na pilu, poté přijde chytrý humor vyplývající z nečekaného porodu na hotelovém pokoji a vše uzavře nezbytná bilance stárnutí. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že Z. Žák, ačkoliv měl v první polovině obarvené vlasy na hnědo, se na bujarého mladíka již nehodí. Ke konci tak působí daleko přesvědčivěji. Jeho partnerka, V. Freimanová, ovšem neztrácí glanc v žádné věkové kategorii. Jako u většiny inscenací J. Menzela si titul drží jasný tvar a herci nevymýšlejí víc ''srandy'', než je nezbytně nutné.

Vinohradští umělci doplnění o kvalitní posily se zde objevují v příjemné komedii, která snad nemá jiné poslání než diváka celkem solidně pobavit. Skutečné salvy smíchu však přicházejí až po přestávce, kdy se jako velká vichřice přeženou přes účastníky oslavy drzé repliky mladé sekretářky. U zájezdových titulů, kde se to alternacemi skutečně hemží, též velmi záleží na aktuální skvadře účinkujících. Bez debaty bych se odvážil napsat, že ve svých rolích nejvíce vynikají V. Vydra, J. Boušková a S. Postlerová. Otázkou zůstavá, jak inscenace vypadá, když nevystupují zrovna oni.

Čtyři bývalí operní pěvci, kteří se sešli na sklonku své umělecké kariéry v jedné zapadlé dobročinné instituci, jsou zcela rozdílnými individualitami. Jejich zvláštní povahy rozdělují obsazení do dvou skupin. Humorné odreagování nabízejí repliky R. Hrušínského, ale i pomatené Cisi V. Freimanové. Na druhé straně hereckého rejstříku naopak stojí propracovanější tragikomické výkony Z. Žáka a obzvlášť J. Švandové. Vyvrcholením celého večera pak je s pomocí playbacku zazpívaná árie z Rigoletta. DbZ zas jednou vsadilo na titul, který není diváckou řachandou, ale dokáže zapůsobit i jinak, niterněji.

Verše W. Shakespeara nabízejí při pozornější četbě skrytý význam i poselství každé hry. Když se ovšem tvůrci jako Daniel Špinar pustí do svých obvyklých klukovských hrátek, pak spáchají na autorově díle divadelní harakiri. Lucenzio najednou přijíždí se svým homosexuálním sluhou na dovču do Padovy, všichni nápadníci Bianky myslí na sex a Vincentio je chráněn bodyguardy. Zábavně vyzněla jen neformálnost Z. Hrušky, bezdomovce z Mantovy. Ať si každý říká co chce, ale jestli je potřeba vytvářet ''modernu'', má si inscenátor text sesmolit sám a renesanční klasiku radši nechat v šuplíku. (více v článku na blogu)

Nemám rád inscenace, ve kterých se během dlouhé doby reprízování postupně vypěstuje tzv. humor za každou cenu. Neil Simon ve hře Vstupte! balancuje mezi smutkem z pominutí jevištní slávy a následným tragikomickým návratem k této profesi. Herci jako K. Heřmánek a Z. Žák bezpochyby mají dost talentu na to, aby na tomto prostoru podali bezchybné výkony. Nesměli by se však pouštět do nesrozumitelných úprav původního textu a nelogického vypuštění celého doktorského skeče v televizi. V porovnání s verzí DnV vychází tato pouze jako zpestření parných letních dnů. Žádný hlubší přesah bohužel nenabízí.

Padouchem, jenž se jen tak nevidí, by se měl stát představitel každého Richarda v jakékoliv inscenaci tohoto díla. Jiří Langmajer v tomto ohledu nesahá svému předchůdci z Národního divadla, R. Krajčovi, ani po kotníky, protože se chová spíše jako umanuté děcko, které křičí, když každý nevyplní to, co chce. Fenomenální, až hororový, um dokázali předvést K. Issová, ale i K. Dobrý, K. Halbich a P. Nečas, kteří by se na titulní roli hodili mnohem více. Režírující M. Huba hru přijatelně zkrátil a doplnil ji výstupy, které vycházejí z Richardových vzpomínek a připomínají klíčové repliky.

Intriky všeho druhu nejsou typickým znakem pouze 19. století, ale mají také zřetelný přesah do současnosti. Vpravdě královská podívaná s dobovými kostýmy se stala znamenitým prostorem pro zúročení exkluzivních hereckých schopností především Petra Štěpánka, Zlaty Adamovské a Jany Malé. Přestože byly pro Ch. Poullain do textu přidány francouzské pasáže, s těmi českými si po roční pauze v uvádění někdy nevěděla rady. Vznikala tak nechtěná faux pas, která dokázala vyvést z míry postavy přítomné na scéně. Skutečným zpestřením byl ovšem malý ohňostroj, který se rozzářil na temné stráni Nového světa.

Spojit dohromady nadání P. Nárožného pro situační komiku a schopnost S. Stašové střídat bez jakéhokoliv zádrhelu různorodé nátury se mohlo podařit pouze důkladnému tvůrci, za kterého Z. Kaloče považuji. Jeho další spolupráce s představitelkou všech tří ženských rolí přináší své ovoce. Ta zvládá přejít od prosté padesátnice, přes šílenou poběhlici až k přecitlivělé dámě tak mistrně, že by nikomu ani nepřišlo na mysl, že na jevišti stojí stále tatáž herečka. Její kolega je stále ve formě a vstupuje do nečekaně vtipných poloh, ve kterých jsem ho já osobně ještě nikdy neměl tu čest vidět.

Mnoho moudrých inscenátorů již vyslovilo myšlenku, že improvizace do pravého Shakespeara nepatří. O čem dumal Ľ. Kostelný, když vymýšlel své zdlouhavé výstupy zcela odbočující od hlavní dějové linie, pravděpodobně už nikdo nepřijde. Faktem bohužel zůstává, že pocházely z úplně jiné komedie. Zabrousit v případě této hry do muzikálových vod se bezpochyby vyplatilo. Přidané písně překvapivě obhájily svůj význam a akrobatická choreografie E. Kodešové na visuté obruči se stala pomyslnou třešničkou na dortu. Nakonec však nápady režiséra a Podpicha převážily myšlenky autora, což správně určitě není.