Discoland

Shodou okolností jsem představení (původní obsazení s P. Čtvrtníčkem) viděl krátce po seriálu "devadesátky" a díky tomu ve mě rezonovalo více. Úvod J. Matouškové mě strhnul. Bavilo mě to celé!

Tak tohle byl jeden z mých největších divadelních omylů, co jsem viděl?

Ztráta času. K výpovědím svědků malá přidaná hodnota, takže scénář velmi slabý. Nic s tím nešlo udělat, byť herectví Jiřího Vyorálka je vynikající.

Tohle se povedlo! Skvěle zpracované téma, perfektní scéna, trefná hudba. Perfektní výkon V. Vašáka a J. Vyorálka. Celkový dojem mi kazila abstrakce V. Lobačové, do teď jsem nepochopila proč a nač.. udělala z toho vážnější představení, než dle mého, mělo být.

Tak toto zpracování mě neoslovilo a pár zdařilých hlášek to nemohlo zachránit.
Dlouho jsem neviděl,aby to na druhou půli v hledišti tak moc prořídlo.
Odcházeli zejména ti nejstarší, já hrdinně vydržel v naději,že se to posune k lepšímu. Nedočkal jsem se.

Dokumentární divadlo je specifický žánr, který může zaujmout, stejně jako dokáže nudit. A mně se v případě Discolandu stalo oboje. Začátek mě uchvátil a strhl zásluhou J. Matouškové, jejíž ztvárnění DJe bylo dokonalé. Bohužel ale v nastoleném formátu to časem začalo být monotematické a únavné a když přišel asi 20 minut před přestávkou na řadu V. Vašák, začal jsem usínat. Přestávkový disco pult ve foyer divadla ale je super tématický nápad a po přestávce už to docela rychle uteklo. Za mě toto není úplně špatné představení, jen by mě to asi více bavilo jako celistvý příběh. Bylo ale fajn, dozvědět se o tomto fenoménu více. /13.3.2023 v Táboře/

Jeden z nejlepších dokumentárních počinů u nás za poslední dobu.

Představení vás přenese do divokých devadesátek. Druhá polovina lehce slabší.
Johana Matoušková v roli DJ autentická.

Tohle mě nějak minulo. Jsou tam vtipné momenty a pár "hlášek", ale taky spousta míst, která jsou buď uřvaná nebo nudná, rozvleklý je hlavně závěr. Divadlo formou rozhovorů je sice zajímavý formát, ale nějak vlastně nevím, co se nám takhle hra snaží sdělit.

Musím se přiznat, že jsem ke včerejší návštěvě Na Zábradlí přistupoval s určitou obavou, jestli to tentokrát nebude jen laciné retrovytěžování devadesátek. Jsem rád, že jsem se pletl. Nejsvižnější pasáž si sice představení odbylo už na začátku, ale momenty k úsměvu, zamyšlení, obdivu k hereckým výkonům i tak přibývaly. Opakovaně mě Na Zábradlí baví vizuální stránka od kulis přes kostýmy a i tady jsem si přišel na své. (75%)

Zajímavý pohled do nitra Discolandu, který utvářely hlavně jeho zaměstnanci a postavy v pozadí. Líbila se mi taneční čísla a přišla mi zajímavá i DJ vsuvka v rámci přestávky.

Vynikající vhled do tohoto prazvláštního tématu. Herecky pak především Barbora Bočková, Johana MatouškovÁ a všechny slečny. Skoro až dojemný Jiří Vyorálek. Stále mladý Petr Čtvrtníček. A odvážný Václav Vašák.

Vzpomínkové divadlo dokument o pražském populárním klubu, který byl nedílnou součástí divokých devadesátek, kdy svoboda pro mnohé znamenala dělat si, co chci bez ohledu na ostatní. Zajímavá svědectví insiderů, svědčící i o jejich vnitřním světě. Zařazení dlouhé deklamace z Máchova Máje J. Vyorálkem na závěr představení (snad kontrapunkt k předcházejícímu???) mi nepřipadá vhodné a smysluplné. 65%

55%
Devadesátky jsou fenomén. Bylo to takové jalové období, kdy jsme se hledali a jako národ jsme se spoustu věcí učili od základu. Já s tím obdobím, nijak zvlášť nesympatizuji. Navíc se v divadelní i televizní tvorbě roztrhl pytel s inscenacemi mapující události této dekády. A z toho co jsem měl možnost vidět, patří Discoland k tomu slabšímu.
Téma mě nijak zvlášť neoslovilo a dost často jsem měl deja vu pocit. Pro mě nic nového a přínosného, až na pár zdařilých scén, zejména na začátku druhé poloviny.

65 %. Hype kolem této inscenace bych asi trochu mírnil, Discolandu občas nepěkně uvadá tempo - přesto je cenný především jako pohled na odvrácenou tvář idealizovaných devadesátek. Herecky vedou P. Čtvrtníček a M. Sidonová, byť ani jeden z nich vlastně nemá moc prostoru. A vyzdvihnout zaslouží ještě pohybová zdatnost V. Vašáka.

Tento druh dramatizace (interpretace autentických vzpomínek aktérů) jistě není originální, což neznamená, že nemůže být osobitě uchopen. To se myslím povedlo. Velmi si cením snahy autorů vymanit se z policejně klímovsko kroupovského obrazu devadesátek. Ubohost a trapnost veksláckých hvězd v prostředí, které bylo periferií 90. let. Velký tunel probíhal úplně mimo ně (v režii jiných sekáčů). Vedle toho nutná selekce vzpomínek na mládí. Do toho zábavný kontrast této ubohosti - Brožíkův Jiří z Poděbrad, mužský akt v pozicích klasického malířství, Máchův Máj. Fakt jsem se bavil (feministický pohled na devadesátky raději pominu).

Kdo má rád bizáry devadesátek, bude možná očekávávat trošku víc. Některé scény by mohly být kratší, méně se opakovat, nicméně koncept inscenace mě velmi oslovil. Jednak absence postavy Jonáka je skvělá, druhým je způsob prezentace výpovědí jednotlivých postav.

75%

02.06.2022 - Divadlo Na zábradlí

Skvělé stylizované dokumentární divadlo. Velmi ocenuji, že se hrálo o Jonákovi bez Jonáka. A především pak, že středobodem jsou zaměstnanci a hosti Diskolandu. Nabízí se tak zajímavý protipohled současné seriálové tvorbě na devadesátky.

V jeden den jsem si dala Pusťte Donnu k maturitě i Discoland, takže trochu přejonákováno :) Bylo ale zajímavé posuzovat, jak se s tématem Discolandu každé divadlo vypořádalo jinak.Obě inscenace jsou humorné, ale Na zábradlí se drnkne i na vážnější strunu. Byla to šílená doba a šílený podnik a přitom všichni zúčastnění na něj vzpomínají s láskou, z toho mě trochu mrazilo. No a co, že se tam scházelo podsvětí, no a co, že Jonák dal zavraždit vlastní ženu, hlavně že my jsme se měli dobře. Bohužel tohle uvažování vidím stále okolo sebe, devadesátky nikdy neskončily, jak trefně říká jedna z postav.

Shodou okolností jsem představení (původní obsazení s P. Čtvrtníčkem) viděl krátce po seriálu "devadesátky" a díky tomu ve mě rezonovalo více. Úvod J. Matouškové mě strhnul. Bavilo mě to celé!

Tak tohle byl jeden z mých největších divadelních omylů, co jsem viděl?

Ztráta času. K výpovědím svědků malá přidaná hodnota, takže scénář velmi slabý. Nic s tím nešlo udělat, byť herectví Jiřího Vyorálka je vynikající.

Tohle se povedlo! Skvěle zpracované téma, perfektní scéna, trefná hudba. Perfektní výkon V. Vašáka a J. Vyorálka. Celkový dojem mi kazila abstrakce V. Lobačové, do teď jsem nepochopila proč a nač.. udělala z toho vážnější představení, než dle mého, mělo být.

Tak toto zpracování mě neoslovilo a pár zdařilých hlášek to nemohlo zachránit.
Dlouho jsem neviděl,aby to na druhou půli v hledišti tak moc prořídlo.
Odcházeli zejména ti nejstarší, já hrdinně vydržel v naději,že se to posune k lepšímu. Nedočkal jsem se.

Dokumentární divadlo je specifický žánr, který může zaujmout, stejně jako dokáže nudit. A mně se v případě Discolandu stalo oboje. Začátek mě uchvátil a strhl zásluhou J. Matouškové, jejíž ztvárnění DJe bylo dokonalé. Bohužel ale v nastoleném formátu to časem začalo být monotematické a únavné a když přišel asi 20 minut před přestávkou na řadu V. Vašák, začal jsem usínat. Přestávkový disco pult ve foyer divadla ale je super tématický nápad a po přestávce už to docela rychle uteklo. Za mě toto není úplně špatné představení, jen by mě to asi více bavilo jako celistvý příběh. Bylo ale fajn, dozvědět se o tomto fenoménu více. /13.3.2023 v Táboře/

Jeden z nejlepších dokumentárních počinů u nás za poslední dobu.

Představení vás přenese do divokých devadesátek. Druhá polovina lehce slabší.
Johana Matoušková v roli DJ autentická.

Tohle mě nějak minulo. Jsou tam vtipné momenty a pár "hlášek", ale taky spousta míst, která jsou buď uřvaná nebo nudná, rozvleklý je hlavně závěr. Divadlo formou rozhovorů je sice zajímavý formát, ale nějak vlastně nevím, co se nám takhle hra snaží sdělit.

Musím se přiznat, že jsem ke včerejší návštěvě Na Zábradlí přistupoval s určitou obavou, jestli to tentokrát nebude jen laciné retrovytěžování devadesátek. Jsem rád, že jsem se pletl. Nejsvižnější pasáž si sice představení odbylo už na začátku, ale momenty k úsměvu, zamyšlení, obdivu k hereckým výkonům i tak přibývaly. Opakovaně mě Na Zábradlí baví vizuální stránka od kulis přes kostýmy a i tady jsem si přišel na své. (75%)

Zajímavý pohled do nitra Discolandu, který utvářely hlavně jeho zaměstnanci a postavy v pozadí. Líbila se mi taneční čísla a přišla mi zajímavá i DJ vsuvka v rámci přestávky.

Vynikající vhled do tohoto prazvláštního tématu. Herecky pak především Barbora Bočková, Johana MatouškovÁ a všechny slečny. Skoro až dojemný Jiří Vyorálek. Stále mladý Petr Čtvrtníček. A odvážný Václav Vašák.

Vzpomínkové divadlo dokument o pražském populárním klubu, který byl nedílnou součástí divokých devadesátek, kdy svoboda pro mnohé znamenala dělat si, co chci bez ohledu na ostatní. Zajímavá svědectví insiderů, svědčící i o jejich vnitřním světě. Zařazení dlouhé deklamace z Máchova Máje J. Vyorálkem na závěr představení (snad kontrapunkt k předcházejícímu???) mi nepřipadá vhodné a smysluplné. 65%

55%
Devadesátky jsou fenomén. Bylo to takové jalové období, kdy jsme se hledali a jako národ jsme se spoustu věcí učili od základu. Já s tím obdobím, nijak zvlášť nesympatizuji. Navíc se v divadelní i televizní tvorbě roztrhl pytel s inscenacemi mapující události této dekády. A z toho co jsem měl možnost vidět, patří Discoland k tomu slabšímu.
Téma mě nijak zvlášť neoslovilo a dost často jsem měl deja vu pocit. Pro mě nic nového a přínosného, až na pár zdařilých scén, zejména na začátku druhé poloviny.

65 %. Hype kolem této inscenace bych asi trochu mírnil, Discolandu občas nepěkně uvadá tempo - přesto je cenný především jako pohled na odvrácenou tvář idealizovaných devadesátek. Herecky vedou P. Čtvrtníček a M. Sidonová, byť ani jeden z nich vlastně nemá moc prostoru. A vyzdvihnout zaslouží ještě pohybová zdatnost V. Vašáka.

Tento druh dramatizace (interpretace autentických vzpomínek aktérů) jistě není originální, což neznamená, že nemůže být osobitě uchopen. To se myslím povedlo. Velmi si cením snahy autorů vymanit se z policejně klímovsko kroupovského obrazu devadesátek. Ubohost a trapnost veksláckých hvězd v prostředí, které bylo periferií 90. let. Velký tunel probíhal úplně mimo ně (v režii jiných sekáčů). Vedle toho nutná selekce vzpomínek na mládí. Do toho zábavný kontrast této ubohosti - Brožíkův Jiří z Poděbrad, mužský akt v pozicích klasického malířství, Máchův Máj. Fakt jsem se bavil (feministický pohled na devadesátky raději pominu).

Kdo má rád bizáry devadesátek, bude možná očekávávat trošku víc. Některé scény by mohly být kratší, méně se opakovat, nicméně koncept inscenace mě velmi oslovil. Jednak absence postavy Jonáka je skvělá, druhým je způsob prezentace výpovědí jednotlivých postav.

75%

02.06.2022 - Divadlo Na zábradlí

Skvělé stylizované dokumentární divadlo. Velmi ocenuji, že se hrálo o Jonákovi bez Jonáka. A především pak, že středobodem jsou zaměstnanci a hosti Diskolandu. Nabízí se tak zajímavý protipohled současné seriálové tvorbě na devadesátky.

V jeden den jsem si dala Pusťte Donnu k maturitě i Discoland, takže trochu přejonákováno :) Bylo ale zajímavé posuzovat, jak se s tématem Discolandu každé divadlo vypořádalo jinak.Obě inscenace jsou humorné, ale Na zábradlí se drnkne i na vážnější strunu. Byla to šílená doba a šílený podnik a přitom všichni zúčastnění na něj vzpomínají s láskou, z toho mě trochu mrazilo. No a co, že se tam scházelo podsvětí, no a co, že Jonák dal zavraždit vlastní ženu, hlavně že my jsme se měli dobře. Bohužel tohle uvažování vidím stále okolo sebe, devadesátky nikdy neskončily, jak trefně říká jedna z postav.

55%
Devadesátky jsou fenomén. Bylo to takové jalové období, kdy jsme se hledali a jako národ jsme se spoustu věcí učili od základu. Já s tím obdobím, nijak zvlášť nesympatizuji. Navíc se v divadelní i televizní tvorbě roztrhl pytel s inscenacemi mapující události této dekády. A z toho co jsem měl možnost vidět, patří Discoland k tomu slabšímu.
Téma mě nijak zvlášť neoslovilo a dost často jsem měl deja vu pocit. Pro mě nic nového a přínosného, až na pár zdařilých scén, zejména na začátku druhé poloviny.

Tak toto zpracování mě neoslovilo a pár zdařilých hlášek to nemohlo zachránit.
Dlouho jsem neviděl,aby to na druhou půli v hledišti tak moc prořídlo.
Odcházeli zejména ti nejstarší, já hrdinně vydržel v naději,že se to posune k lepšímu. Nedočkal jsem se.

Tak tohle byl jeden z mých největších divadelních omylů, co jsem viděl?

Dokumentární divadlo je specifický žánr, který může zaujmout, stejně jako dokáže nudit. A mně se v případě Discolandu stalo oboje. Začátek mě uchvátil a strhl zásluhou J. Matouškové, jejíž ztvárnění DJe bylo dokonalé. Bohužel ale v nastoleném formátu to časem začalo být monotematické a únavné a když přišel asi 20 minut před přestávkou na řadu V. Vašák, začal jsem usínat. Přestávkový disco pult ve foyer divadla ale je super tématický nápad a po přestávce už to docela rychle uteklo. Za mě toto není úplně špatné představení, jen by mě to asi více bavilo jako celistvý příběh. Bylo ale fajn, dozvědět se o tomto fenoménu více. /13.3.2023 v Táboře/

65 %. Hype kolem této inscenace bych asi trochu mírnil, Discolandu občas nepěkně uvadá tempo - přesto je cenný především jako pohled na odvrácenou tvář idealizovaných devadesátek. Herecky vedou P. Čtvrtníček a M. Sidonová, byť ani jeden z nich vlastně nemá moc prostoru. A vyzdvihnout zaslouží ještě pohybová zdatnost V. Vašáka.

V jeden den jsem si dala Pusťte Donnu k maturitě i Discoland, takže trochu přejonákováno :) Bylo ale zajímavé posuzovat, jak se s tématem Discolandu každé divadlo vypořádalo jinak.Obě inscenace jsou humorné, ale Na zábradlí se drnkne i na vážnější strunu. Byla to šílená doba a šílený podnik a přitom všichni zúčastnění na něj vzpomínají s láskou, z toho mě trochu mrazilo. No a co, že se tam scházelo podsvětí, no a co, že Jonák dal zavraždit vlastní ženu, hlavně že my jsme se měli dobře. Bohužel tohle uvažování vidím stále okolo sebe, devadesátky nikdy neskončily, jak trefně říká jedna z postav.

Vzpomínkové divadlo dokument o pražském populárním klubu, který byl nedílnou součástí divokých devadesátek, kdy svoboda pro mnohé znamenala dělat si, co chci bez ohledu na ostatní. Zajímavá svědectví insiderů, svědčící i o jejich vnitřním světě. Zařazení dlouhé deklamace z Máchova Máje J. Vyorálkem na závěr představení (snad kontrapunkt k předcházejícímu???) mi nepřipadá vhodné a smysluplné. 65%

Zajímavý pohled do nitra Discolandu, který utvářely hlavně jeho zaměstnanci a postavy v pozadí. Líbila se mi taneční čísla a přišla mi zajímavá i DJ vsuvka v rámci přestávky.

Tento druh dramatizace (interpretace autentických vzpomínek aktérů) jistě není originální, což neznamená, že nemůže být osobitě uchopen. To se myslím povedlo. Velmi si cením snahy autorů vymanit se z policejně klímovsko kroupovského obrazu devadesátek. Ubohost a trapnost veksláckých hvězd v prostředí, které bylo periferií 90. let. Velký tunel probíhal úplně mimo ně (v režii jiných sekáčů). Vedle toho nutná selekce vzpomínek na mládí. Do toho zábavný kontrast této ubohosti - Brožíkův Jiří z Poděbrad, mužský akt v pozicích klasického malířství, Máchův Máj. Fakt jsem se bavil (feministický pohled na devadesátky raději pominu).

Představení vás přenese do divokých devadesátek. Druhá polovina lehce slabší.
Johana Matoušková v roli DJ autentická.

75%

Tohle mě nějak minulo. Jsou tam vtipné momenty a pár "hlášek", ale taky spousta míst, která jsou buď uřvaná nebo nudná, rozvleklý je hlavně závěr. Divadlo formou rozhovorů je sice zajímavý formát, ale nějak vlastně nevím, co se nám takhle hra snaží sdělit.

Skvělé stylizované dokumentární divadlo. Velmi ocenuji, že se hrálo o Jonákovi bez Jonáka. A především pak, že středobodem jsou zaměstnanci a hosti Diskolandu. Nabízí se tak zajímavý protipohled současné seriálové tvorbě na devadesátky.

Shodou okolností jsem představení (původní obsazení s P. Čtvrtníčkem) viděl krátce po seriálu "devadesátky" a díky tomu ve mě rezonovalo více. Úvod J. Matouškové mě strhnul. Bavilo mě to celé!

02.06.2022 - Divadlo Na zábradlí

Jeden z nejlepších dokumentárních počinů u nás za poslední dobu.

Musím se přiznat, že jsem ke včerejší návštěvě Na Zábradlí přistupoval s určitou obavou, jestli to tentokrát nebude jen laciné retrovytěžování devadesátek. Jsem rád, že jsem se pletl. Nejsvižnější pasáž si sice představení odbylo už na začátku, ale momenty k úsměvu, zamyšlení, obdivu k hereckým výkonům i tak přibývaly. Opakovaně mě Na Zábradlí baví vizuální stránka od kulis přes kostýmy a i tady jsem si přišel na své. (75%)

Ztráta času. K výpovědím svědků malá přidaná hodnota, takže scénář velmi slabý. Nic s tím nešlo udělat, byť herectví Jiřího Vyorálka je vynikající.

Tohle se povedlo! Skvěle zpracované téma, perfektní scéna, trefná hudba. Perfektní výkon V. Vašáka a J. Vyorálka. Celkový dojem mi kazila abstrakce V. Lobačové, do teď jsem nepochopila proč a nač.. udělala z toho vážnější představení, než dle mého, mělo být.

Vynikající vhled do tohoto prazvláštního tématu. Herecky pak především Barbora Bočková, Johana MatouškovÁ a všechny slečny. Skoro až dojemný Jiří Vyorálek. Stále mladý Petr Čtvrtníček. A odvážný Václav Vašák.

Kdo má rád bizáry devadesátek, bude možná očekávávat trošku víc. Některé scény by mohly být kratší, méně se opakovat, nicméně koncept inscenace mě velmi oslovil. Jednak absence postavy Jonáka je skvělá, druhým je způsob prezentace výpovědí jednotlivých postav.