Nikoss

I krátký časový úsek života několika obyčejných lidí lze zpracovat originální literární formou a zajímavě myšlenkově naplnit. Jenže každý holt není James Joyce.
Téma obětí teroristického útoku tentokrát pojaté autorem ve stylu co se honí hlavou ve stejných třech minutách patnácti lidem (spojených jen následným tragickým osudem) kromě pop a rock songů, aneb nevíme dne ani hodiny. Poněkud plochá poetika, které se rychle vyčerpá a pak se jen dost úmorně opakuje. Režijně nijak nápadité, herci dělají co můžou. Smysl scény jako repliky divadelní kavárny mi asi unikl.

Knižně vydána korespondence jistě není prvoligová filozofická disputace. BHL většinou pronáší liberální ideologická klišé, cynik MH reaguje ironií, relativizuje, nebo oba utečou jinam. Na půdě úvah, jako smysl literární činnosti, aktuální osud intelektuála, vztah k žurnalismu, rodina, náboženství, je to ale většinou vtipné, chytré, zábavné, i když oba protagonisté stále kopou ve svém tunelu. Herecky (jako vždy) výborné, scéna (většinou) nápaditá, režie dělá co může s materií, která není moc pro divadlo.

Popravdě by mně stačilo, kdyby to V.W. začalo a V.W. taky skončilo. Závěrečnou progresivistickou osvětu bych oželel, trochu to spisovatelku překrucuje. Ta jistě v literární předloze neřeší ani nemá v úmyslu řešit transgender. Jinak to ale bylo, stejně jako knižní předloha, zábavné a téma pojato s nadhledem a vkusem. Nepopiratelnou zásluhu na tom má představitel titulní role.

Základní téma Teorémy autorů se značné míjí s Pasoliniho dílem (knihou i filmem). Střet duchovna a citového prožitku vyvolané u členů rodiny hostem v konfrontaci s jejich dosavadním prázdným konzumním životem se v inscenaci nekoná. Což ani nelze, protože postavy nejsou nijak charakterizovány a proto nemohou ani projít nějakým hodnotovým přerodem. V inscenaci postavy zažijí jen novou erotickou zkušenost a nějak na ní reagují. Toť vše. Pokud ale pomineme, že jde jen o poněkud povrchní fragment z Pasoliniho, nelze inscenaci upřít režisérskou zručnost a působivé "tělesné" herectví téměř beze slov. Dobrá recenze v Divadeleních novinách.

Po divadle, filmu a baletu dílo T.W. ve výborném provedení moderní choreografie se srozumitelným dějem. Skvělá hudba ctí New Orleans čtyřicátých let, díky Ondřeji Vinklátovi z části i naživo. Především pak typové přesní a technicky dokonalí tanečníci. Kláře Jelínková Thálie sluší.

Každý tvůrce má právo na slabou chvilku. Tomáš Dianiška si jí vybral tímhle kouskem. Jako by to ani nebyl on, tak vzdálené to bylo jeho stylu humoru. Ani se mi nechce rozepisovat, jak špatné to všechno bylo. Navíc konkurence v tomhle parodickém žánru je fakt velká a kvalitní. Muzika a nasazeni herců to zachraňovaly marně.

Příběh, jenž má bezpočet literárních i filozofických interpretaci, včetně těch, které akcentuje tato inscenace: Medúsa jako oběť zlovule bohů, hlava Medúsy jako feministický symbol v opozici k maskulínímu světu. Autoři tedy nepřichází s originálním výkladem, spíše bloudí mezi již známými, zvýrazňují vývoj aktualizovaneho mladého Persea a končí oblíbeným (leč marným) očekáváním, co s prohnilým světem udělá mladá generace (Perseus, Andromeda). Metalová hudba, sklouzávající k muzikálové manýře, jako obluda, jejíž čas vypršel. Je třeba ocenit, že všichni hrají a zpívají na plný plyn.

Bachův text jsem už viděl v různých interpretacích (včetně ideologicky účelových). Tenhle se mi líbí. Vyzdvihuje prostou myšlenku, že svobodného jedince většinová konformní komunita vždy odvrhne, což není důvod pro to, nebýt svobodný. Navíc podáno s nadhledem a humorem, bez přehnaného patosu. Mluvené slovo, hudba i tanec kvalitně propojené. Projektům Dekkadancers fandím.

Shakespeare pro konzumenty televizních estrád.

Noční procházení magickými prostory Anežského kláštera, ve kterých se zjevují postavy v tanečním a akrobatickém pohybu, doplněné gospelovým chórem, byl dobrý nápad a netradiční představení LCC jsem si celkem užil, i když si lze jistě představit promyšlenější koncepci. Škoda, že celou atmosféru rozmělnilo zbytečně předimenzované a poněkud otravné verbální duchovno a nesourodý komický výstup na chůdách.

DD se poněkud odchýlilo od stylu a poetiky, na kterou jsme zvyklí, směrem k "lehčí" zábavě. I tak je to skvěle pojatý černohumorný muzikál, který stojí a padá na výkonech herců a hudební složce. Režie si je zjevně vědoma, kde jsou hranice vkusu, které nemá překročit.

Pokud záměrem bylo promítnout vzpomínky protagonistů zájezdu do Las Vegas do obecné polohy hledání kulturní identity ve střetu s velkým světem showbyznysu, pak se toto téma poněkud rozmělnilo a zůstalo na pozadí. Ale nevadí. Zasazení jednání aktérů do téměř lynchovské atmosféry všudypřítomné pouště s ústředním absurdním příběhem zoufalého estrádního komika Šůry bylo i tak dost zábavné (bez ohledu na výchozí reálnou událost). Na Zábradlí se pak lze vždy spolehnout, že to bude vkusné, inteligentní, nepodbízivé s výbornými výkony herců, i když to nebude zrovna špička.

Vydařená dramatizace skvělé literární předlohy. Dramaturgie i režie předává nadčasové poselství Klause Manna s citem pro obsah díla a bez samoúčelných deformací. Oceňuji rozhodnutí tvůrců ohledně časového rozsahu inscenace (podle mě zcela opodstatněného), odvahu nejet na módní vlně osekat autora na kost a místo toho ho vycpat "originálním" režijním nápadem. Herci výborní, i když hlavní postava (v podání R. Mikluše) dost postrádá ďábelské charisma (pořád prostě vidím Brandauera), které bylo předpokladem závratné kariéry. Scéna a kostýmy dobře dotvářející atmosféru Německa přelomu 20. a 30. let.

Podařená Novotného aktualizace Sofoklovy tragédie. Další plus v repertoáru divadla roku. Když už se schyluje iniciativou Neoptolema (mladé generace) k odmítnutí válečného běsnění generace "hrdinů", zasáhne deus ex machina a je zase po všem - idealisté odhodí morální zábrany a začlení se do systému. I když autor nepřekračuje zažitou ideologickou hranici identifikace podstaty ničivého chování lidstva v éře "civilizace", alespoň to nezaujatě nastoluje k diskuzi, bez velkého očekávání dějinného zázraku. Je to každopádně zábavné, herecky výborné (i když, proč herci stále tak řvou ?).

Zdramatizovaná čechovovská anekdota kterak dva tlachají aniž se poslouchají, a když jim to konečně docvakne, v protichůdných pozicích je spojí stejná charakterová zkaženost jako produkt nemorální společnosti. Takže (nikoliv překvapivě) aktuální v každé době. Úspěch hry nutně založen na výborných hercích. Patrik Děrgel a Jiří Štrébl takovými herci nepochybně jsou. Hudební intermezza myslím dobrý nápad. Mimořádná divadelní událost sezóny to jistě nebude, ale kvalitní představení pro pobavení i zamyšlení určitě ano.

Taková dramatizace Tolstého se mi prostě líbí. Nedá mi než citovat z recenze z Die Zeit uvedené v programu "že (Armin Petras) je schopen docílit smíření aristotelského a brechtovského, že ho stejně zajímá to osudové jakož i sociální, že usiluje o citlivý sarkasmus". Po režijní stránce očekávané, po herecké, jako (téměř) vždy, skvělé. Vzhledem k zvýraznění nadčasovosti onoho osudového i sociálního (zejména pokud jde o úvahy o trestní spravedlnosti v nespravedlivém systému) zcela odůvodněně přeneseno z historických reálií carského Ruska do doby obecné.

Podařená dramatizace Klusákovy knihy. Kde jinde je takový prostor pro povrchní kýč, hloupé fráze (skvělá hodnotitelka z konkurzu), kde jinde se mohou "seriózně" prezentovat i lidé s psychickými poruchami a dojemní neumětelové , než v showbyznysu (možná ještě v politice). Kdo z nich nedosáhl slávy jen dílem náhody. Je to zábavné ironické psycho(jasně, že David Lynch mě napadl taky) a pochopitelně postavené na výborných hereckých (i muzikantských) výkonech ansámblu divadla a hostů.

Má smysl v nespravedlivém světě usilovat o spravedlnost? A za jakou cenu. Bolestné hledání morálních východisek v konfrontaci s přímočarým násilím a mocichtivostí. Mrtvých přibývá, neodcházejí, ale hledí na nás (ještě) živé v hledišti. Jedinečnost inscenace se projevuje i vyzdvižením některých jindy opomíjených částí rozsáhlého Shakespearova textu, zejména pokud jde o trvale přítomné ohrožení země (norské vojsko). Přes některé režijní nápady, které nepovažuji za šťastné, jde o poctivou a povedenou inscenaci s jasným (i když ne vždy dotaženým) režijním záměrem. Skvělý Pavel Neškudla.

Zdaleka ne tak surrealistické a bizarní jako Nezvalova předloha i ten Jirešův film. Zjevná snaha tvůrců po větší srozumitelnosti a ucelené dějové lince (byť bez konce). Základní myšlenku díla to jistě respektuje. V mezích zvolené koncepce podle mě povedené představení zdařile spojující hudebně taneční a činoherní složku.

Dramatik měl asi zrovna tvůrčí krizi nebo mu došly prachy (nebo obojí). Místo patrně zamýšlené existencionální frašky (v šokujícím a nekorektním hávu) soubor banalit bez jakékoliv originální myšlenky, nápadu a vtipu. Základní divácký pocit - trapnost. Režie tomu také moc nepomohla (pokud to vůbec bylo možné), spíše naopak. Komické intermezzo na úrovni televizní estrády (nebo to byl záměr?) Podle mě dramaturgický omyl. "Epocha, ve které se psaly a inscenovaly podobné divadelní hry skončila" zaplaťpánbůh. Ivan Alexandrovič si myslí, že Anton Pavlovič nemá současnému divákovi již co nabídnout....ale má!

Pirandello stále akuální. Svět se řítí do zkázy a lidé se ukryjí do světa upoceného bulváru a hledají zde nějaké (zcela podružné) "pravdy", aby nemuseli žít v nejistotě alespoň ve svém omezeném provinčním prostoru. Herecky, jako vždy , perfektně zvládnuté, i když občas na hraně divácké podbízivosti. Vždycky mě v Dejvicích uchvátí, jak na tak malém prostoru lze udělat dokonalou scénu.

V hodnocení nelze pominout, že jde o inscenaci pro malý soubor malého divadla, což nutně předpokládá redukci textu, počtu postav a pod. S tímto vědomím považuji pojetí SKUTRů za velmi originální a zdařilé, zejména oceňuji vyzdvižení linky černého humoru. Přitom obsahově a myšlenkově inscenace Shakespeara zcela respektuje a svévolně nevykládá. Zajímavé výtvarné pojetí scény a kostýmů. Tradičně výborní herci, zejména Příkazký v titulní roli.

Oceňuji odvahu tvůrců k nové dramatizaci kultovního díla s evidentním záměrem vycházet z původní literární předlohy, bez ovlivnění jinými divadelními a filmovými zpracováními. Režijně i herecky velmi dobře zvládnuté, k čemuž přispívá i scénické řešení. Šťastná ruka při obsazení obou hostujících mladých herců (kterých se v souboru ND nějak nedostává). Důraz na prezentaci textu, bez snahy ho přebít dramaturgickou či režijní "originalitou". Přitom zábavné.

Když už se musí vytáhnout zase Stroupežnický, tak alespoň že to je dobře, vkusně a vtipně (s trochou nadsázky)udělané, s herci, co umí hrát (a patrně je to i baví). Hlavně žádné trapné aktualizace a jiné samoúčelné naschvály. Pokud se dramaturgie rozhodne pro celkem tradiční zpracování, tak to respektuji. Ono taky co s tím jinak, aby z toho nebyla parodie nebo nějaký antistroupežnický. Kromě toho ten jazyk mě baví. S předchozími inscenacemi stejného kusu v ND si to určitě nezadá. Bylo to zábavné a nenudil jsem se, i když moje divadelní preference se nacházejí jinde. Pokud někomu vadí omílání klasiky, nemusí na to prostě chodit (co asi čeká).

Muzikální uchopení inscenace byl skvělý nápad, navíc velmi zdařile realizovaný. Eurípidés je zábavný možnostmi interpretace nejednoznačného obsahu. Tvůrci se nesnaží o žádný kategorický výklad, což je sympatické. Aktuálnost hry je nesporná. Manipulace davu, fanatismus a problém jak na něj rozumně reagovat (...i kdyby nebyl bůh, říkej, že jím je!), střet racionálna s emocionálním "užíváním dne", atd. Herci výborní, stejně jako kapela.