Klára Tesařová

65 % Viděno v Divadle Bolka Polívky
Představení na mě působí monotónně. Popisuje, ač gradujícím směrem, stále se opakující témata. K jednotvárnosti přispívá i neměnící se scéna E. Konečného. Osobně bych upravila časové rozvržení inscenace, mírně protáhla první polovinu i za cenu zkrácení druhé půlky. Děj hry by lépe korespondoval s přestávkou. Program Divadla Bolka Polívky láká na živý orchestr, který však na jevišti není vidět, ba ani slyšet. Výsledné pocity z představení tedy ovlivňuje značná míra zklamání. Kdyby na jevišti sálu Břetislava Bakaly hráli živí hudebníci, Judy by tak vyzněla sympatičtěji a intenzivněji.

Oratorium znamená hudební skladbu, která ač s výraznými rockovými prvky působí v Bastardovi značně nesourodě. Vizualizace tohoto oratoria má napovídat divákům, oč se vlastně jedná. Já si vizuálně i hudebně přesto odnáším po zhlédnutí muzikálu domů až po okraj naplněnou hlavu otazníky, a navíc bez uspokojivých odpovědí. Pěvecky se však excelentně prosazuje zejména Viktória Matušovová v roli Satanky. Herecky se naplno vyřádí Ondřej Studénka v malé roli robotího stvoření Homunkuluse. Pamětníky jistě potěší přítomnost původního obsazení ? například Jana Apolenáře v roli Ducha svatého nebo Zory Jandové coby Žebračky.

Petr Štěpán i Petr Gazdík jsou až nyní v ideálním věku na roli Darryla. Nutno poznamenat, že jsou oba také o pár kilogramů starší. Gazdíkův Darryl jde na svádění důmyslně a energičtěji, což znamená, že je na konci poněkud uhnaný. Oproti tomu Štěpán tvaruje Darryla úsporněji a pragmaticky se zachováním šibalského šarmu a sex-appealu. Pozornost také více směřuje do publika. Metál města Eastwicku za úchvatný a téměř až operní výkon uděluji L. Bartošilcové za její Felicii a starostlivost o volavky. Neopomenu ani roztomilého M. Němce v roli jejího manžela Clydea. Jen některé přestavby scén si umím představit plynulejší, sehranější a rychlejší.

Velký SHOUT-OUT pro Elišku Skálovou a Radku Coufalovou. Eliška Skálová jako Shelby vystihuje mladou naivitu, tvrdohlavost, cílevědomost a citlivost. Radka Coufalová jako Truvy rozehrává drásající koncert jízlivého humoru, příjemné potřeštěnosti a dobrosrdečné jemnosti. Více Elišky Skálové a Radky Coufalové do hlavních rolí, prosím. Hezké dobové kostýmy Andrey Kučerové. Téma zejména pro ženy a muže zavlečené do divadla ženami. Vadilo mi, že představení nemělo žádnou přestávku, i když bylo několik přestaveb scén, které trvaly poměrně dlouho. Dohromady by to dalo právě na jednu přestávku. Nemám ráda představení bez přestávky.

55 až 65 %
Michal Kern a Eva Novotná navnadí zejména v prvních deseti minutách, kdy Kernovo klaunství funguje na maximum. Parodování genderových stereotypů však dost rychle omrzí. V momentě, kdy začnou přicházet neviditelní hosté, moje pozornost strmě klesá. Vše se slévá do dlouhatánské jednotvárnosti. Čím více se blíží konec, tím jsou výkony Kerna a Novotné křečovitější, zatímco nejvíce vyniká trumpetista Lukáš Soldán. Ten vrací divákovu pozornost zpátky na jeviště. Jeho trubka hladí nejen moje uši, ale vlastně i každou lidskou duši.

I když nejsem fanynkou předlohy a samotného příběhu, tak Velký Gatsby v podání Městského divadla moji pozornost hravě udrží. Obdivuji nejen Jana Brožka coby vypravěče Nicka, který navzdory zlomené kůstce v chodidle zvládá premiéru (4. listopadu 2023) s hůlkou úplně s přehledem. Uchvátí vás také choreografie charlestonu Michala Matěje, která se snoubí se skvěle napsanou Janotovou hudbou.

Veronika Žilková v hlavní roli Connie úročí několikanásobné mateřství ve skutečném životě, protože jim s hereckou dcerou Rachel v podání Elen Trčkové funguje rozverný vztah rodiče a pubertálního potomka. Nejtřpytivějším klenotem hry je však Hana Halberstadt jako Millie. Roztomilá naivnost se u ní mísí s rozumným podáním postarší dámy, která trpí duševními neduhy. Kdybych si měla vybrat, kterou postavu bych měla jako nejlepší kamarádku, byla by to právě ona. Zmíním i Evu Novotnou coby Leonu, která pod tlustou slupkou skrývá pořádnou dračici. Jediný muž na scéně, Ondřej Dvořák, zase dokáže ženské obsazení úplně rozpálit.

75 %
Potřeštěná nekorektnost vyžaduje kompaktnost, aby se výsledek nerozpadl jako domeček z karet. Vše drží pohromadě díky sjednocenému souboru pěvecky i tanečně. Na scéně Christophera Weyerse mě nejvíce baví Petr Štěpán v roli krále Artuše. To, jak mísí vážnost, nabubřelost s parodií, je zkrátka boží. V dalších rolích si užívám Dušana Vitázka jako Sira Lancelota, Ondřeje Halámka v roli Patsyho nebo Hanu Holišovou jako nejvýraznější ženskou postavu Dámu z jezera. Sečteno a podtrženo. Bavím se od začátku až do konce! Monty Python?s Spamalot totiž praví, že chceš-li králem být, tak udělej show, najdeš buď Grál, nebo manželku svou.

65 %
Souvislý děj hry úplně chybí. Čekejte více či méně nahodilé vzpomínky Bolka Polívky na dětství ve Vizovicích, rodiče, prarodiče, o dvacet let staršího bratra Jaryna, tetičky nebo studium na JAMU. Skeče však umí dovést k dílčí pointě, takže inscenace odsýpá svižně. Navíc mu asistuje jeho manželka Marcela. Hodně se do jejího výkonu promítá její osobitý a oddaný vztah k Bolkovi. Naladíte-li se na nostalgickou vlnu, a navíc vám nevadí se porochnit v komedianství a improvizaci Bolka Polívky, užijete si příjemný večer. Pro mé plnější uspokojení chybí bulvárnější zákoutí se zaměřením na Bolkovu přítomnost nebo nedávnou minulost.

Ona předvídatelná nepředvídatelnost ve mně zejména v druhé půlce začala vyvolávat pocity jednotvárnosti. Týcova režie a Šotkovského dramaturgie nepovolují uzdu přílišným improvizacím, protože všechno musí šlapat tak špatně, jako 20 let nenatahované hodinky. Přesto si diváci užívají přirozenost ostříleného Milana Němce coby režiséra Kryštofa, ba dokonce nevídaný skrytý komediální potenciál Kristýny Daňhelové nebo Jonáše Floriána, kteří obyčejně dominují spíše v tragických a vážných kusech. Martin Mihál a Jan Valeš představují poměrně nové posily Městského divadla. Jde vidět, že už se plně aklimatizovali a drží krok se zbytkem souboru.

65 %
Bílá Voda v Městském divadle působí roztříštěně. Snaha obsáhnout i drobné detaily knihy má za následek, že mnohé pasáže zůstávají nedotažené, jako například Leniny rodinné vztahy gradující do střetu s policií. Vypravěčka Lena Lenky Janíkové citlivě balancuje na hraně racionální zvídavosti a rozhodnutí pokořit zhoubné bažení po alkoholu. Tento souboj vyjadřuje postava Bestie Elišky Skálové, která představuje Lenin temný stín. Srdcervoucí výkony podává Markéta Sedláčková jako Evarista a Radka Coufalová jako Tobie. Role tajemného otce Jana je na Oldřichu Smyslovi, ze kterého vyzařuje nakažlivá pozitivita a hromada naděje.

Pro diváky, kteří mají rádi komornější činohry, které stojí na jednom hereckém výkonu, bude sledování hry Oheň a popel velmi uspokojující. Jen si dejte pozor, abyste na představení přišli včas. I pár minut po začátku hry už vás nevpustí do sálu. Lepší komunikace napříč organizačními složkami by rozhodně neuškodila, protože při mé návštěvě si jednu divačku přehazovali jako <horký brambor>. Evidentně může nastat situace, kdy si na jedno místo koupí lístek dva lidé zároveň.

Režie Terezy Karpianus s dramaturgií Alžběty Michálkové se nesoustředí pouze na zábavné a hravé předložení děje slavného románu. Vtiskne navíc inscenaci ryze osobitý nádech. Posloucháte příběhy o babičkách účinkujících herců Petra Hanáka, Denisy Cupákové, Kateřiny Francové a Víta Malechy. Potutelně se usmíváte, když jejich skutečná vnoučata povídají a vzpomínají. Kterak se jí každý bál, protože pracovala u zubaře. Jiná se zase přes pokročilý věk kamarádí s moderními technologiemi. Nejradši létá s dronem. Dokonce je jedna z babiček tak moderní, že zvládne videohovor se svým hereckým vnukem během představení, akorát tedy už hůř slyší.

Na můj vkus je rychlost vyprávění extrémně pomalá, což vede k ochabnutí divácké pozornosti. V kombinaci se zápletkovou a dějovou neurčitostí rozvleklé tempo až uspává. Na druhou stranu kreativní pojetí zvukového designu Matúše Kobolky dokáže hlediště probudit z nastolené letargie. Po Humanismu 2022 je Jenom konec světa v brněnské Alfa pasáži dalším kusem, který se znovu odehrává v jednom bytě bez jakýchkoliv přestaveb scény. Přestávka, zkrácení stopáže i jednodušší možnost úniku: to všechno by přispělo k výrazně lepšímu a komfortnějšímu zážitku obecenstva.

65 %
Weyersova scénografie tentokrát neoplývá pompézností, nýbrž respektuje starý příběh. Využití klasických malovaných kulis najíždějících z boku působí sice trochu chudě, ale zase navozuje pohádkový nádech. Máte pocit, že sledujete reklamu na zdravý alpský vzduch. Originální hudba Michaela Schanze není žádná hitparáda. Pořád dokola se opakují jednoduché melodie. Zachraňuje to přepis dvojice bravurních dirigentů Dana Kalouska a Matěje Vody, takže vynikají alespoň valčíky, které precizně hraje živý orchestr.

65 %
Truffaldino Viktora Kuzníka je mladý, roztěkaný, živelný a dětský. Prodloužená intonace jeho hlasu odkazuje na vypočítavost a fištrón, kterým oplývá. Činohra NdB pojímá Sluhu dvou pánů velmi profesionálně. Jde poznat, že jde o pečlivě secvičené a poskládané dílo. Osobně v něm postrádám více živelné improvizace a surového kontaktu herce s divákem, jak se říká, tělo na tělo. K tomu by výrazně dopomohlo, kdyby Národní divadlo Brno přemístilo Sluhu dvou pánů do komornějšího a menšího sálu. Takové Redutě by komedie dell'arte navýsost slušela!

75 %
Jan Lukeš a Hynek Tajovský hlavní postavu sdílí. Lukešův Gynt 1 tělesností zhmotňuje samolibý chtíč vymlouvat lidem /díru do hlavy/ na cestách vedoucích odnikud nikam. Zdá se, že Tajovského Gynta 2 plodí pouze sny a fantazírování toho prvního. Ke konci se pravidlo stírá. Z Lukešova pojetí cáká testosteron, což ostře kontrastuje s vnitřní nejistotou. Tajovského roztomilost malého kluka vyvěrá ve vzpomínkách. Monika Tomková jako Gyntova matka Äse a Knoflíkář Kamila Bačovského do vedlejších rolí vtiskávají sympatie a výraznost.

85 %
Režii má pod palcem pedagog Aleš Bergman. Spolu se studentskou dramaturgií Vojtěcha Balcara a scénou Matěje Prokopa běží vše jako na drátkách. Jeviště je v úrovni foyer, čehož využívá dvacítka účinkujících nejen k příchodům a odchodům, ale efektně rozšiřují jeviště pocitově do celé budovy. Nastolená realističnost 19. století ohromuje a dechberoucí jsou také herecké výkony. Habršperk Tomáše H. Abrahama se vyznačuje nadřazeností a sympatie publika si získává postupně. Sledovat furiantství Jana Lukeše jako Filipa Dubského a Lukáše Bartoše jako Jakuba Buška vyvolává nejen zábavu, ale i pocity beznaděje a marnosti.

Unikátní postupné naklápění jeviště zachytí divákovu pozornost pevně jako vzteklý pes. Činohra Národního divadla Brno na kost obnažuje bolístky vztahů a manželství, které se bojíme komukoli ukázat. Že zdánlivě pevná skořápka snadno praskne. Ven se vyvalí zatuchlá traumata zanechávající na duši hluboké šrámy. Martin Sláma a  Tereza Groszmannová navzdory ironii a  vzájemnému sarkastickému popichování udržují hororovou tajemnost. Postupně zahlazují nerovnosti mezi pravdami a fabulacemi. Zasypávají svou návštěvu v podání Vojtěcha Blahuty a  Elišky Zbrankové.

75 %
Duchařsky laděné oblečení company vystraší spolu s děsivým líčením Addamsovic předků i diváky v předposlední řadě. Klíč vyladěného hudebního nastudování Františka Šterbáka a Emy Javorové zapadá do zámku také díky vybroušenému překladu Zuzany Čtveráčkové, protože zpívajícím bez problémů rozumíte i při sborových číslech. Otec rodiny Gomez Addams Alana Novotného vyzařuje španělské rytmy nejen vzhledem, ale také horkokrevným chováním, což ostře koliduje s mrazivě chladnou duší Mortici Svetlany Janotové. Notnou dávku sympatií pocítíte ke strýčku Festrovi Tomáše Saghera, který za tklivých Debussyho tónů miluje svoji měsíčně něžnou lunu.

65 %
Petra Lorenc jako Nikola a Tomáš David jako Filip mají mezi sebou záhadnou tenzi, která vyvrcholí na konci. Sourozenci vykazují zároveň vlastní dynamiku vztahů se svými protějšky. Manžel Nikoly Fabián Tomáše Šulaje působí zprvu jako flegmatik bez zájmu. Když se řízne o rezavý hřebík na obrazu, stane se z něj hypochondr, kterému nikdo nevěří, že se skutečně infikoval tetanem. Na druhou stranu partnerka a snoubenka Filipa Judita v podání Anny Glässnerové cíleně rozdmýchává konflikty a nejvíce díky ní nahlížíme na absurdní podstatu hry. Přestože předložené dílo nedokážu vnímat jako komedii, oceňuji interakci s publikem vedlejších postav.

65 % - Hostování v Divadle Bolka Polívky
Markovi Adamczykovi coby Jimu Wattovi maximálně věříte počáteční polohu roztržitého, neohrabaného a netaktního podpantofláka více než zmatky v druhé půlce, kdy šílí rovnou ze třech fiktivních manželek naráz. Uklízečka Edna Nely Boudové využívá rekvizit a kostýmů za účelem zvýraznění buranství a neohrabanosti, což je spojené s nízkým sociálním statusem. Proměna z ošklivého a hubatého káčátka v dámu je v Pretty Woman i v My Fair Lady více než žádoucí, u ní se ale jedná spíše o proměnu z výstřední a svérázné Edny ve vybuchující sopku Etnu.

Kostýmy Tomáše Kypty jsou v černých a bílých tónech, až na křiklavě rudé Mirandolíniny šaty Terezy Groszmannové. Vetkává postavě hostinské šarmantní manipulátorskou mašli do blonďatých vlasů. Petr Bláha coby baron di Ripafratta v průhledném síťovaném tílku zprvu roztomile odolává Mirandolíniným šibalsky svůdným náletům. Tenhle rozezleně přehrávající křikloun ukradne pozornost a srdce nejen svůdnice v rudém hávu, ale také většiny něžného pohlaví v hledišti mimo jiné díky autentickým interakcím. Stříkají z něj na jevišti hektolitry potu, protože musí unést tíhu naddimenzovaných vřících emocí prakticky celé dvě hodiny.

65 %
Režie Štěpána Pácla připravuje hřiště Bedřichu Výtiskovi coby Fánovi. Jeho interakce s ostatními postavami vymršťuje komediální míčky, které se odrážejí od scény Lindy Holubové. Pokoj zabírá celé jeviště a je předsunutý co nejblíže hledišti, což zaručuje intenzivní pronikání existenciálních myšlenek a emocí přímo pod divákovu kůži. Zuzana Elišky Zbrankové se zachytává stébel důvěry a naděje v Hanzlovi Vladimíra Krátkého.

75 %
Režie Aminaty Keity zobrazuje, co s člověkem dělá nedostatek sebevědomí. Kombinace extrémního tlaku okolí spolu s povrchností vytváří absenci vlastního názoru. Z Doranta Viktora Kuzníka znějí jen prázdná gesta. Kupí pak báje a lži jednu na druhou jako svůj obranný mechanismus. Je zábavné pozorovat vedlejší role, protože každá jinak interaguje s Dorantem posednutím, blábolením výmyslů. Jeho sluha Cliton Martina Slámy vzhledově vypadá, jako kdyby vypadl z filmu Matrix. Otec Doranta Geront v podání Jana Grygara symbolizuje zhoubu všech rodičů myšlenku, že když zplodili potomka, tak mají automaticky právo na vnuka či vnučku.