Publikováno primárně (i s fotkami) na blogu: http://klarat.blog.idnes.cz/

Řekne-li se loupežník, nevím jak vy, ale já si okamžitě představím Rumcajse, s červeným apartním kloboučkem, kalhotami stejné barvy, vysokými špičatými hnědými holínkami až ke kolenům a pistolí, která má tak širokou hlaveň, že z ní jde střílet snad jenom žaludy. V brněnské Redutě se vydali s Schillerovými Loupežníky jinou cestou, která je cokoliv jiného jenom ne tradiční. Takže vyžeňte z hlavy představu chlapíka z lesa Řáholce a připravte se na „bouři a vzdor“ v pravém slova smyslu.

Loupežníky (v originále Die Räuber) nám Friedrich Schiller sepsal již před dvěma sty třiceti třemi lety. Ano, zní to neuvěřitelně, docela velké číslo. Hra se poprvé objevila na divadelních prknech po roce od knižního vydání, a to 13. ledna 1782 v německém Mannheimu. O tři století později se v brněnském divadle Reduta 5. června 2014 pod režijním dozorem Thomase Zielinského zdárně uskutečnila premiéra. A jak před prázdninami skončili, tak i započali sezónu 2014/2015.

Po dvouměsíčním divadelním volnu se opět rozehrál příběh dvou bratrů – Karla a Franze. Nejprve přikráčí na jeviště prvorozený Karl se svými kamarády a oznamuje nám, že se máme rozhořčit. Následně se dozvídáme, že poněkud vyšinutý Franz nemá bratříčka vůbec v lásce, neboť Karlův dopis, kterým žádal o odpuštění a podporu otce, lstivě přeformuluje k obrazu svému. Onen list tedy informuje starého Moora o hrůzách, které jeho synek provádí. Otcovo zdraví není zrovna nejlepší, tudíž povolí Franzovi, aby místo něho napsal odpověď. Karlovi se dostane zprávy, že jej otec zavrhl, už ho nikdy nechce vidět, ani o něm slyšet... Starý Moor mezitím „umírá“, tedy spíše jenom omdlívá, čehož Franz využije a uvězní ho. Konečně má respekt. Bratra, který byl pro všechny a ve všem skvělou a dokonalou „jedničkou“, zdárně vyřešil a otce má také pod palcem. Karlovi dojde onen podvržený dopis, neunese tíhu okolností a rozhodne se dát k loupežníkům. Doma zatím truchlí jeho milá a věrná Amálie. Karl však zjišťuje, že není tak jednoduché zabíjet, krást a nebo znásilňovat nebohé jeptišky bez toho, aby mu potom nezůstaly záseky na duši. Říká se konec dobrý, všechno dobré, ale Karlův nešťastný návrat domů nedá tomuto pořekadlu za pravdu ani v nejmenším...

Devět chlapů a jedna zástupkyně něžného pohlaví – právě tolik lidí se za hodinu a půl vystřídá na jevišti. Tak rozdílné a přece tak podobné bratry ztvárnili Petr Halberstadt jako Karl a Martin Siničák jako Franz. Těžko rozhodnout, který z nich podal lepší výkon. U Halberstatova Karla tu a tam prosvítalo dobro, kterého měl v sobě alespoň špetku. Siničák coby jeho mladší bratr předvedl pestrou směs šílenství, egoismu a arogance – dokonalý pohyb, mimika, práce s hlasem. Přesto na mě více zapůsobil Halberstadt. Hrál více „do diváků“ a jeho dechberoucí monolog se zkrvaveným obličejem, na kterém se dokonce zaleskly slzy. Tenhle člověk mě totálně „odrovnal“!  Dál nutno zmínit Karlovy kumpány, z nichž jednoznačně vynikali dva – Martin Veselý, u kterého se nesmíte nechat uchlácholit mladičkým zjevem, klidně dokáže hodit nemluvně do plamenů a Michal Bumbálek, u něhož mi vadily snad jenom tmavé sluneční brýle, kvůli kterým nešlo sledovat „hru očí“. Iveta Austová coby Amálie vnesla ženský prvek, i když jsem jí její lásku ke Karlovi moc nevěřila a skoro jsem čekala, že podlehne Franzovu nátlaku. A těch zbývajících pět postav? Samozřejmě podali pozoruhodné výkony. I ta nejmenší role Pastora Mosera přesně zapadala do celé loupežnické skládačky.

Jak už jsem avizovala v titulku, Loupežníky v Redutě značně modernizovali. Na scéně jsou zavěšeny černé kožené boxovací pytle, které svým občasným pohupováním účelně představují různé osoby nebo stromy v lese. V pozadí stojí nenápadná, ale důležitá, osoba (Christopher Pajerov) hrající na elektrickou kytaru – z reproduktoru scénu podkresluje pořádně hlasitý a drsný německý punk. Pavel Svoboda oblékl všechny pány více méně nadčasově, u Karla nechyběl perfektně padnoucí světlý oblek, zato Franze účelně zdobila křiklavější košile s vojenským vzorem. Zajímavým prvkem byla „umělá krev“, kterou se všichni zbojníci pomatlali, aby ještě více umocnili atmosféru. Loupežníci, můj první divadelní zážitek v této sezóně a zároveň druhé redutovské představení vůbec, ve mně zanechali silný dojem. Donutí člověka zamyslet se. Zaslouží si větší opovržení Karl, který loupí a vraždí neznámé a bezbranné nebo Franz, který „míří“ do řady vlastních přátel a rodiny? A opravdu „zákony nevytvořily ještě žádného velikána“?