Horác Badman

Je to divadelní Lost? Nebo ten černobílý český film o lidech zavřených na zámku, jehož název si ne a ne vybavit? To je jedno, "pardon, pardon" Heřmánek a spol. jsou dostatečně zábavní, aby ospravedlnili návštěvu představení.

Neskutečně zábavné představení a vlastně i trochu nepřiznaný muzikál, ve kterém má každý herec (i Babčáková) co hrát. Skvělá choreografie Marka Zelinky, spolu s Terapií vůbec nejlepší, jaká je v DD k vidění.

Toto je přesně ten typ představení, na které bych se chtěl spontánně sebrat a jít po náročném dni, abych odvedl myšlenky někam jinam a skvěle se zabavil. S ohledem na chronickou nedostupnost lístků a s tím spojenou potřebu plánovat návštěvu měsíc dopředu to bohužel se spontaneitou není slavné, což ale nijak nesnižuje kvalitu této inscenace.

S naprostým přehledem odehrané, nebýt úplného závěru i dost drsné, monodrama. O ženě, které je už pchfásemnt a tři roky se zmítá mezi naštvaností na nové partnerky svého muže, sentimentem vzpomínek na dobu, kdy pozornost věnoval jí, a okamžiky uvědomění si, že je to bezcharakterní zmetek.

Z textu trochu trčí anglická větná stavba originálu, Axl je roztomilý.

Po Ibsenových Přízracích další klasik, kterého jsem viděl v DD. Sobecká (a provedením dokonalá) Arkadinová a mrazivě odpudivý Trigorin ničící Racka i ostatní v komediálním provedení zcela v Čechovových intencích.

Ve srovnání s ostatními představeními DD působí toto trochu nedopečeně a podezírám z toho příliš cynickou předlohu. Katja samozřejmě nenechá nikoho chladným, ale ostré střídání scén a nálad ve hře místy působí, jakoby se divák právě probral z kómatu a kus vývoje postav mu zůstal utajen. Samotný děj je přitom dost předvídatelný.

Scéna opět skvělá, ale to oni už snad v DD ani jinak neumí. :) No, další Kdo se bojí VW to není.

Co začíná skoro jako noirová detektivka přejde v druhém dějství do nekoherentního kupení mrtvol v chladírně. Vztahy mezi postavami, které jsou zcela zásadní pro sdělení autorského záměru, jsou podávány jaksi mimochodem, až se divák neubrání srovnání s Vichrem z hor.

Hodnotil bych výš, kdyby bylo představení černobílé, projev bosse civilnější, (robo)cop méně vyšinutý a na scéně více Ann.

Tentokrát není ani scéna tak typicky dechberoucí, jak už jsem si v DD zvykl. Zatím zřejmě nejgeneričtější představení, jež jsem v DD viděl, ve smyslu, že bych si ho dovedl stejně provedené představit např. v Disku či kdekoliv jinde.

Takto by vypadala Magnolie, kdyby ji natočil Lynch a asistoval mu Sorrentino.

Inscenace předpokládá znalost Čapkova románu. Sama jej nijak neuvádí a jen ho využívá jako kostru, na kterou, tak jako hmota visí na absolutnu, věší efektní scénky. Po konci pak někteří diváci odchází se skelným pohledem fixovaným do dáli, diskutující o tom, že snad přišli na to, co je v té bedně.

Představení táhne Příkazký, za zdatné asistence ostatních (Babčáková příjemně překvapuje zpěvem L'italiano).

Minimálně kvůli eseji M. Váchy doporučuji koupi programu. Umím si představit že bych se nezpozdil, stihl sklenku pinot grigio v baru a asi hodnotil výš.

Zajímavá vložená mezihra o předávané vině a pošetilosti chytrých.

A jak už je v DD dobrým zvykem, nádherná scéna.

Potvrzení, že v DD umí vedle moderny skvěle i klasiku. Paní Alvingová i pastor Manders nosní, jen zřídka sklouzávající k lehké deklamativnosti, Osvald nejvěrohodnější, když je jen slyšet a mimo jeviště, cílevědomá, už u přípravy na konfirmaci vyspělá Regina naprosto přesná, Jakub Engstrand oportunistický, ale tak nějak až mile, skoro jako Alfred Doolittle z My fair lady, že by mu člověk i ten záměr zřídit bordel prominul.

A opravdu krásná scéna a kostýmy, na takový soulad formy a obsahu, jak ho zažívám v DD, se velmi snadno zvyká.

Doplnění po 2 shlédnutí: Polívka byl dnes o kus lepší, +5 %!

Říkal jsem si, jestli není trochu chabé vracet se po 30 letech k tomu, co kdo studoval, než se konečně dostal na vysněná prkna ? jak malověrný jsem byl!

Představení je navzdory délce kompaktní a krásně drží tvar. Tři týdny Litviněnkova umírání ve skvělém Myšičkově výkonu drtivě dopadají do hlediště, které se z intenzity prožitku vzpamatovává až během páté opony.

Po druhém shlédnutí si jsem zcela jist, že hra je tady brutálně podhodnocená.
---
Jednotlivé formy plynule přechází mezi sebou tak, jak "obrazy" na scénu přichází a zase ji opouští. Tato fluidnost, a stejně tak i symetrie, je příznačná, jak se později ukáže, i pro jednotlivé charaktery.

Neustálá proměnlivost tvaru vyžaduje od diváka vnímavost a ponoření se do vyprávění.

Fascinující inscenace!