Birter

Galapágy nabízejí šíleně přeplácanou scénografii a narativní strategii. Zážitek to byl vskutku bizarní, ale díky ostrovtipnému pesimismu v podání skvělého Viktora Dvořáka nakonec nebyl zklamáním. Mějte však na paměti, že inscenace je opravdu pro otrlejší publikum.

To nebylo pozdní odpoledne. To bylo ráno těsně před rozbřeskem. Nádherná scénografie mi kromě tohoto dojmu pomohla i lépe se vžít do mě ne tolik blízkého tématu. Herci taktéž (hlavně Fridrich, Černý a König). Trochu mě mrzelo, že Jařab ve svém snění nešel hloubš do Freudových úvah, ale nechal motivy vykukovat ze tmy, aby si je divák domyslel sám, což se nicméně nakonec ukázalo jako rovněž efektní. Co bych vytkl jsou však hudební čísla, která ne že by se do inscenace nehodila, ale nepřišla mi ničím význačná ani zajímavá.

Určité pasáže jsou zapošité horkou jehlou, ale představení nepostrádá humor a zapojení diváků mi přišlo velice povedené.

I přes geniální stylizaci (nejvíce zaujme androgynní Josef Dobrovský) a herecké výkony (zejména Hanuš, Barešová), inscenace zanechá trochu rozpačitý dojem, neboť se opírá hlavně o významnost osobností Holana a Wericha a děsivé reálie komunistického režimu. Po navození tak skvělé atmosféry prostě divák potřebuje více než jen koláž. Možná mám ale akorát málo poetickou duši...

Zásadní problém inscenované novely je, že není vůbec divadelní. Pokud tedy nepovažujeme plno přímých řečí za divadlo. Frič a spol. na velmi obyčejný text něco sesmolili, ale mě tím minuli.

Asi se nenechte zmást tím, že se jedná o vlastní dramatizaci - od klasické verze Evalda Schorma se to liší opravdu jen v jednotlivostech. Nicméně inscenace je to zdařilá, hlavně ve druhé polovině, ačkoliv na mě neblaze působil toporný Dušan Urban jako Míťa, a Ivan Karamazov v pojetí Ondřeje Bretta fungoval jen ve vyhrocených scénách. Diametrálně lépe na tom byly všechny ženské představitelky. Takže... solidní zážitek to byl.

Ačkoliv je zpracování mentality čtenářů Aeronetu... teda... ten už vlastně zakázali... Parlamentních listů působivé a všichni čtyři mušketýři jsou rovnoměrní showmani, inscenaci chybí výraznější pointa. Skvělý humor vyeskaluje hned na začátku a do konce představení se pak střídá s melancholií středního věku. Přesto stojí za zhlédnutí.

''Chtěl jsi svobodu, dostal jsi coca-colu.'' Naprostá pecka. Od atmosféry anekdoty (samozřejmě z Rádia Jerevan) k mrazivému realismu i frašce. To všechno s přirozenou glancí režiséra Vajdičky a vynikajících herců (zejména Poulové, Vondráčka, Neškudly...), kteří ze sebe opravdu dostávají maximum. Ta inspirace Čechovem je okatá skutečně hodně, jak už je koneckonců u Majlinga zvykem, který si vždycky rád připomenu.

Jednou za pár let se objeví inscenace, která mi změní pohled na divadlo. Téhle se to podařilo. Po prvním zhlédnutí jsem si také říkal ''Jó, post-moderní slovíčkaření.'' ''Forma vítězí nad obsahem'' a podobné fráze, ale jak Handke tak Pařízek se mi v hlavě uhnízdili jako ta kukačka. Snad budete mít podobnou zkušenost, protože pak i pro vás bude Zdeněk Adamec i Sebeobviňování dokonalý zážitek. Poklona hlavně Jiřímu Černému a Martinu Pechlátovi. A samozřejmě Dušanu Pařízkovi.

Paralely na současný svět na sebe nenechaly dlouho čekat a disidentské téma, o kterém by si člověk řekl, že se se zrežíruje samo, je Miroslavem Bambuškem uchopeno inovativně a vtipně. Zároveň inscenaci povyšují herecké výkony Stanislava Majera a Marka Pospíchala. Nicméně zásadní problém vidím v Patočkově textu samotném. Člověk by potřeboval, aby zvedl hlavu, koukal 5 vteřin do blba a pořádně se nad ním zamyslel. V tempu a hlasitosti představení je to ale nemožné a divák se chtě nechtě musí spokojit jen s hezky formulovanými ''pravdoláskařskými'' bonmoty.