Recenze

Britská dramatika je na českých jevištích poměrně oblíbená, Rebecca Lenkiewiczová je však v našich končinách dosud neznámou autorkou, přestože její hry lze nalézt na repertoáru londýnského Národního divadla. Ve Stavovském divadle je nyní k vidění Lenkiewiczové hra Noční sezóna, takové Tři sestry pro 21. století.

Autorka ve svém dramatu evidentně vychází nejen z čechovovské tradice, ale drsné dialogy mohou připomenout Tennessee Williamse či Edwarda Albeeho. Lenkiewiczová se soustředí na ženské „hrdinky“, mezi něž v Noční sezóně patří umírající Lily a její tři vnučky, kaleidoskop postav doplňují otec tří dcer Patrick, nápadník nejstarší sestry a populární herec, který je v rodině ubytován během natáčení nového filmu o básníkovi Williamu Butlerovi Yeatsovi. Právě příchod herce Johna Eastmana jako by byl impulsem k vyhrocení rodinných vztahů, které před 15 lety narušil odchod matky Esther do Londýna. Právě k nepřítomné matce se většina postav vztahuje, rozkol všechny poznamenal natolik, že spíš než o životě lze hovořit o přežívání. Z Patricka se po odchodu ženy stal alkoholik a ani jeho dcery nevědí, co si počít se životem. Lily už žije jen ve svém vlastním světě…

Od hry nelze očekávat nějakou výraznou dějovost, důležitější jsou charaktery postav a vztahy mezi nimi. Režisér a umělecký šéf Činohry Národního divadla Daniel Špinar se pokusil spolu s dramaturgem Milanem Šotkem ubrat textu na jeho popisné realističnosti, snažili se o obecnější vyznění. Znamenalo to hodně škrtů, které jsou ale v mnoha případech spíše na škodu. Hra sice je dost upovídaná, takže se proškrtání dialogů mohlo jevit jako rozumný nápad, jenže to nutně vedlo ke zploštění charakterů některých postav. Divácky tak bylo velmi obtížné porozumět motivacím aktérů téhle hry, přestože herecky se podařilo jednotlivé figury dobře vyprofilovat.

Kdo je zvyklý na výrazně expresivní Špinarovy inscenace, bude možná překvapen, že v Noční sezóně je režisérův rukopis výrazně utlumen. Hodně stylizovaná je ovšem scénografie. Autorka v textu popisuje reálná prostředí, scénograf Dragan Stojčevski ovšem děj umístil do rozlehlého omšelého kinosálu. Inscenátory k tomuto řešení patrně vedla dějová linie točící se kolem natáčení filmu o Yeatsovi, scéna poslouží k povedené metafoře života, jehož jsou postavy často pouhým divákem. Některé pasáže jsou kvůli proplétání se mezi sedačkami pohybově krkolomnější, neútulnost prostoru ale dobře koresponduje se stavem rodinných vztahů.

Postava pomatené Lily je velkou hereckou příležitostí pro Janu Preissovou. Stárnoucí ženu ztvárňuje s velkou vitalitou, fyzické chátrání se na ni výrazněji neprojevuje. Duševní stav zůstává otazníkem – na konci života už si Lily může dovolit bez zábran sdělovat své sny a touhy, není jisté, jestli svou nepříčetnost z velké části jen nehraje, aby na sebe strhla pozornost. Protože láska je to, co ji v jejích posledních životních chvílích nejvíce chybí. Ondřej Pavelka pojal Patricka jako cynického glosátora, za jehož nezřízeným pitím, vulgarismy a ironickými šlehy je znát všeprostupující samota.

Nejstarší sestra Judith je v podání Terezy Vilišové šedou myškou, která kdysi opustila svého nevýrazného milence Garyho (Pavel Batěk), protože chtěla „něco víc“. Ztratila však i to málo, co měla, definitivní ránu jejímu sebevědomí pak dává katastrofální výsledek jejího setkání s matkou. Veronika Lazorčáková hraje Rose nejprve jako drsnou holku, v opilosti ale projeví všechny své potlačované city. I přes neúspěchy si ale dokáže zachovat jistou hrdost. Těžkou pozici měla Lucie Polišenská, jejíž postava Maud byla nejvíce zasažena dramaturgickými škrty. Polišenská z toho dokázala „vybruslit“ a Maudin záchvat vzteku v souvislosti s Judithinou návštěvou matky patří k nejmrazivějším místům celé inscenace. John Eastman je v prostředí téhle rodiny cizorodým prvkem, Igor Orozovič ho hraje na pomezí bohémské celebrity a citlivého mladého muže.

Velmi podařená je hudební složka, jejíž autorkou je Victoria Parker. Lehce sentimentální melodie jsou nedílnou součástí rodinného života Kennedyových. Za poněkud problematické lze považovat rozdělení inscenace na dvě nesouměrné části – po téměř hodinu a půl trvající první části následuje už jen krátký čtvrthodinový dovětek na pohřbu Lily, kterému sice neschází síla, ale přestávka, která mu předchází se jeví jako zbytečná.

Někteří návštěvníci Stavovského divadla obtížně zkousávají určitou drsnost použitého jazyka, která ovšem pro diváka znalého textů Martina McDonagha, Irvina Welshe a dalších britských autorů nebude nijak extrémní. Noční sezóna má jisté nedostatky v režijním uchopení, necitlivé prokrácení hry znesnadnilo diváckou recepci. Přesto se jedná o zajímavý a herecky výborně uchopený kus na repertoáru Národního divadla.