Recenze

Úspěšné situační komedie se zpravidla nevyznačují příliš sofistikovaným dějem a ani komedie amerického dramatika Neila Simona Řeči není v tomto směru výjimkou: v jistém newyorském domě se sejdou čtyři dobře situované páry, aby zde oslavily desáté výročí svatby svých hostitelů, manželů Charlieho a Myry. Jenomže hostitelé se na jevišti stále jaksi neobjevují. Pán domu leží totiž v posteli s prostřeleným ušním lalůčkem a jeho žena Myra je zřejmě někde venku – možná utekla se svým milencem, ale třeba je všechno ještě nějak jinak. Před překvapenými hosty stojí náhle několik komplikovaných úkolů. Jak se postarat o své pohoštění, když je všechno služebnictvo pryč a v kuchyni leží jen rozmražené maso a nedodělaný salát? Komu o neúspěšné sebevraždě hostitele povědět a před kým ji raději utajit? A především – jak celou věc nejlépe ututlat před tiskem a policií, když jakýkoliv skandál by byl v jejich postavení tak nepříjemný a nežádoucí...

Dramatika Neila Simona lze směle označit za žijícího klasika světového dramatu. V současné době je autorem již více než čtyřiceti divadelních titulů – komedií, ale i vážných či dokonce tragických dramat. Velký počet Simonových her a především úspěch, které s nimi na světových jevištích sklidil, je také hlavním důvodem toho, proč jsou Simonovy divadelní hry v českém prostředí již několik desetiletí úspěšně a často uváděny. Také na prknech plzeňského divadla jsme měli možnost vidět již řadu jeho her, mimo jiné například Bosé nohy v parku, komedii Podivný pár či muzikál Každý má svého Leona; posledním v řadě byl potom slavný a často se na česká jeviště navracející titul Drobečky z perníku, ve kterém před jedenácti lety ztvárnila jednu ze svých nejúspěšnějších rolí Zorka Kostková. Z dramaturgického hlediska se tedy uvedení Simonovy komedie Řeči jeví jako sázka na jistotu. To samo o sobě nemusí být nic špatného – oblastní divadlo je ze své podstaty vedeno k tomu, aby před experimenty dávalo přednost spíše takzvané osvědčené kvalitě. Je pak věcí dramaturga, aby výběrem her i důrazem na jejich kvalitní provedení dohlédl na dodržení odpovídající umělecké úrovně, a zejména aby nedovolil inscenátorům ani samotnému vedení souboru sklouznout k laciné podbízivosti. V případě recenzované inscenace však nebyla dramaturgie v tomto směru zjevně úspěšná – v přístupu inscenačního týmu nelze nalézt nic objevného a nad dramaturgickou zásadovostí vítězí chladná vypočítavost.

Situační komedie je disciplina jednoduchá jen zdánlivě – nutnou podmínkou úspěchu inscenace je precizní souhra všech aktérů, kdy jednotlivé repliky i výstupy do sebe musejí zapadat s přesností dobře seřízeného hodinového soukolí. Ani preciznost podání však sama o sobě nestačí – skutečnou výjimečnost může komedii zajistit jen maximální vklad herců. A v tom také spočívají dvě největší slabiny plzeňské inscenace Simonovy komedie Řeči. Režisér Jan Burian přivedl na jeviště bezesporu to nejlepší, čím plzeňský herecký ansámbl v oboru komediálního herectví disponuje: Antonín Procházka, Pavel Pavlovský, Zdeněk Mucha a Martin Stránský v mužských partech a Monika Švábová, Zorka Kostková, Jana Kubátová a Andrea Černá v pozicích jejich ženských protějšků – co více by si plzeňský divák mohl v komedii přát? Jenže – v kolika podobných komediích jsme již tyto herce měli možnost vidět? Diváku je tak předkládáno přesně to, co očekává – ani o kousek víc. Jakoby už jen samotná jména herců měla být zárukou toho, že si divák přijde takzvaně na své. Herci na svoji komediální proslulost zjevně spoléhají a hrají své úlohy jen jakoby na půl plynu – nepřesně, nesoustředěně a nedbale. A tam, kde by nad sebou měli cítit pevnou ruku režiséra, který je v pravou chvíli usměrní a dodá hře potřebné načasování, dostává se jim od Jana Buriana jen velice povrchního vedení. A tak podle známého pořekadla o jednookém, který je králem mezi slepými, nad hereckými hvězdami souboru nakonec vyčnívá Zdeněk Rohlíček v epizodní roli policisty Welche. Jeho přístup k roli sice zavání stereotypem, nikdo mu však nemůže upřít zaujetí pro hru, se kterou na jevišti rozplétá vztahový a situační propletenec.

Pokud by jediným měřítkem hodnoty inscenace měla být míra divácké odezvy, pak by plzeňské provedení Simonovy komedie Řeči patřilo zřejmě k inscenacím úspěšným – už jenom proto, že podobný typ komedie nemůže být v oblastním divadle nikdy naprostým propadákem. Jestliže však uprostřed hry zaznívá divácký smích, je to pro celý inscenační tým jen laciné vítězství. Plzeňské činohře by nepochybně prospělo, kdyby si alespoň občas nasadila laťku kvality nad úroveň obecného diváckého očekávání. Herecký soubor je k tomu dosud vhodný a byla by velká škoda, pokud by jeho potenciál nebyl využíván naplno. Spoléhání na přirozené kvality herců, kteří díky své relativní sehranosti dovedou obstojně zahrát situační komedii i bez větší průpravy a pouze s nepatrným zaujetím, se totiž nemusí do budoucna vyplatit.

Kdyby bylo možné inscenaci jednoduše zatratit jako špatnou, bylo by možná vše mnohem jednodušší. Tak snadné to ovšem není. Inscenace si zcela nepochybně najde řadu spokojených diváků, a tím vlastně splní očekávání, která do ní vedení souboru vkládalo. Přesto se však nelze ubránit pocitu promarněné příležitosti: jako by herci v kuchyni Charlieho a Myry společnými silami ukuchtili namísto výjimečného kulinárního zážitku jen z poloviny propečenou frašku.