Recenze

Gogolův literární tvar se do dramatické podoby dostává u nás i ve světě poměrně často. Mnozí Mrtvé duše srovnávají s dramatem Revizor a podobně jej také inscenují. Jako satirickou frašku, u které se divák směje nad konáním tragikomických figurek. Ovšem Mrtvé duše jsou přece jenom trochu jiným textem. Místo dobráckého a chápajícího úsměvu zde převládá kritičnost, grotesknost, hyperbolizace naštvaného autora, kterého se bolestně dotýkají lidské nešvary. Že jde o společnost v carském Rusku je zřejmé, ale když sledujeme větu po větě, akci po akci, uvědomíme si nadčasovost těch situací a slov, která k nám přicházejí z jeviště. To si určitě uvědomili také inscenátoři brněnské premiéry Mrtvých duší z konce září 2014.

Dramatizátoři textu, Hana Burešová a Štěpán Otčenášek přivezli do Brna koncepci, ve které neměli potřebu cokoliv aktualizovat. Text vypovídá sám za sebe a je až neuvěřitelně aktuální i na naše poměry plné podvodníků, lidí, kteří jsou ochotni kupčit s čímkoliv. Náš raný kapitalismus se zde hezky setkal s ruským post feudalismem a my vidíme, že se člověk vůbec od dob Gogolových nezměnil. „O tempora, o mores,“ řekl Cicero někdy v roce padesát před našim letopočtem, totéž i když jinak říká Gogol, totéž říkáme my, diváci a účastníci současného politicko - ekonomického cirkusu.

Režisérka Hana Burešová nehostovala v Brně poprvé. Za inscenaci Smrt Pavla I. získala v roce 2008 Cenu Alfréda Radoka, v roce 2008 to byli také vtipně inscenováni Dumasovi Tři mušketýři, nebo nádherná inscenace Škola základ života z roku 2011, podle románu Študáci a kantoři. Zájem režisérky je mnohostranný a její režie (často ve spolupráci s dramaturgem Otčenáškem) jsou sice různorodé, mají však jednu společnou optiku: jednoduchými režijními postupy stručně a přesně vypovědět o situaci. Opírají se při tom o herecké umění.

Stěžejní role v Mrtvých duších je samozřejmě Čičikov, „sběratel“ neexistujících poddaných. Michal Isteník s radostí rozehrál všechny nuansy „geniálního“ podvodníka a úspěšně mu přihrávají robustný Zdeněk Junák v roli Psovského, Patrik Bořecký v postavě moliérovsky laděného šetřílka Plesnivce, bonviván, co se stále sází Nozdrev, kterého barvitě hraje Petr Štěpán, úplatný gubernátor Viktora Skály nebo prokurátor Miloslava Čížka a poštmistr Zdeněk Bureš se svými krásnými konspirativními teoriemi - kdože to vlastně ten Čičikov je. Vedle pánů se groteskně jeví „dámy“. Prokurátorová Jany Musilové, gubernátorová snažící se provdat svou dceru, v podání Lenky Bartolšicové (podoba s hrou Revizor tady je nejzjevnější), nebo gubernátorova dcera Eliška Skálová, opět „vystřihnutá“ z Revizora.

Na úspěchu semknuté a vypovídající inscenace má určitě zásluhu i jednoduchá scéna Tomáše Rusína a kostýmy tvořené s příjemnou nadsázkou, Zuzany Štefunkové-Rusínové. Hudebně atmosféru podbarvil zkušený Peter Hromádka, kterého v poslední době využili brněnští inscenátoři jak v Městském divadle a v Redutě Národního divadla, tak v Huse na provázku. A skladatel se ve všech inscenacích smysluplně zabydlel.

Pokud zde bylo na začátku zdůrazněno, že Mrtvé duše jdou přece jenom dál než groteskní Revizor, je to opravdu tak a režisérka Hana Burešová dává divákovi pocítit zoufalou trapnost jednajících postav. Hlediště se směje, i když vlastně jednající postavy až tak k smíchu nejsou. Ten humor je sžíravý, až smutný. Je to Gogol, jeho labilní mentalita, jeho smutek, který vyústil až do pálení druhého nehotového dílu mrtvých duší. Gogol bral své vyprávění se vší vážností a ona grotesknost mu vyplavala na povrch, jako produkt zoufalství nad stavem společnosti. Je dobře, se se inscenátoři vyhnuli levné satiře. Mrtvé duše se tak staly svědectvím doby – svědectvím (bohužel) hodně aktuálním.