Reflexe

Inscenovat Rostandovu novoromantickou hru Cyrano z Bergeracu (1897) je pro každé divadlo prubířským kamenem, pro inscenátory i interprety. Toto „velké plátno“ je obestřeno aurou výjimečnosti, stejně jako kupř. Oidipús, Hamlet či Faust. Titulní Cyrano se stal jednou ze základních modelových postav světového dramatu. Téměř každý – na jevišti i v hledišti – od takové inscenace očekává něco velkého, poutavého, zajímavého. S tímto záměrem Edmond Rostand své drama, jehož hlavní roli dedikoval slavnému herci Coquelinovi, tvořil: jako velké romantické divadlo vášní, lásky a cti, jako revoltu proti tehdy panujícímu naturalismu. Hrát Cyrana je velkým snem většiny herců střední generace. Poskytuje téměř nevyčerpatelný zdroj interpretace, od bonvivána přes bouřliváka až po hrdinu se smutným úsměvem a velkým nosem i srdcem. Rostandovi byla předobrazem skutečná postava klasicistní Francie – básník a filozof Hector Savinien Cyrano de Bergerac (1619–1655), současník La Fontainův, Pascalův či Molièrův, ne nepodobný našemu Mikuláši Dačickému z Heslova. Jedná se tedy o drama do jisté míry klíčové, zvlášť v 1. dějství (v divadle), kde jsou dramatickými postavami další skutečné osobnosti – mj. Montfleury či Bellerose.

Dramaturgie Divadla pod Palmovou sáhla po moderním a civilní překladu Jindřicha Pokorného (nejhranější je překlad Jaroslava Vrchlického či úprava Pavla Kohouta, zajímavostí je též nedokončený překlad Františka Hrubína). Inscenační úpravu rozsáhlého dramatu pro Divadlo pod Palmovkou připravil režisér Petr Kracik a renomovaný divadelní vědec a dramaturg Jan Císař. Text razantně zkrátili a značně zredukovali i počet dramatických postav. Vypustili především dobové ilustrační narážky a epizodky. Pohled se soustředil na hlavní trojici Cyrano, Roxana, Kristián. Celá úprava je ku prospěchu inscenace a plně odpovídá nejen prostorům DpP, ale především inscenačnímu záměru – milostný propletenec hlavních postav.

Zmiňovaná výjimečnost hry je do jisté míry i jejím hlavním inscenačním kamenem úrazu. Inscenátoři se buď bojí nového pojetí, nebo se naopak za každou cenu snaží o nový výklad, a to ne vždy s dobrým výsledkem. Myslím, že režisér Petr Kracik se pustil zlatou střední cestou, která v tomto případě vůbec neznamená kompromis či snahu o poplatnost vkusu konzumního diváka. Karel Glogr mu pro inscenaci vytvořil téměř realistickou a na prostorové možnosti libeňského jeviště monumentální scénu, která ale nepostrádá poetičnost. Evženie Rážová připravila s až filmovou přesností opulentní a slušivé klasicistní kostýmy, které též evokují pocit „velkého divadla“.

Petr Kracik vsadil především na herecké obsazení a jeho režijní „vliv“, ač je patrný, zůstává cudně v pozadí. Pro titulní roli přizval ke spolupráci jako hosta člena Národního divadla v Praze Borise Rösnera, který je v současnosti jedním z ideálních představitelů této role. Rösner využil nabídnuté příležitosti bezezbytku. Jeho Cyrano se stal vpravdě hlavní postavou dramatu, která svou energií, šířkou výrazových prostředků a rozsáhlým rejstříkem charakteru dramatické postavy patří k zážitkům inscenace. A platí to nejen při brilantně provedených třech slavných monolozích. Tématem Rösnerova Cyrana je především boj rozumu a citu, slibu, který dal Roxaně a je pro něj svatý, a jeho lásky k ní. Tento „souboj“ je nejpatrnější při úvodní scéně s Kristiánem (v lahůdkářství): v první chvíli má divák pocit, že Cyrano Kristiána probodne. Vítězí však Cyranova čest, a tak se naopak stává Kristiánovým ochráncem, ač občas prosákne k povrchu jeho maximální sebezapření. Nechá si od Kristiána líbit i pohanění svého nosu, které jinak neodpustí nikomu. Nejsilnější místem Rösnerova výkonu a vůbec celé inscenace je závěrečný obraz, Cyranův poslední monolog, jeho smrt. Rösner vytvořil „svého“ Cyrana, bouřliváka s duší básníka, rváče a ironika s něžným srdcem, jako důstojný nástupce a pokračovatel Vojanův, Štěpánkův, Kohoutův či Högerův.

Největším překvapením bylo obsazení Hany Seidlové do role Roxany. Jednalo se ale o překvapení velmi příjemné. Seidlová není, jak bývá zvykem, mladičkou éterickou dívenkou, ale vyzrálou ženou. Navíc není ani typicky krásná, její kouzlo a dráždivost spočívají právě v její vyzrálosti, v tajemství, kterým je obklopena, a zároveň v rafinovanosti, jíž využívá při své prezentaci – hluboké dekolty či holá ramena, dlouhé zrzavé vlasy, výmluvné pohledy, promyšlená uměřená gesta. Je ženou, která vzrušuje nejednoho mladého muže silou osobnosti, erotickým fluidem. To je také důvod, proč se do ní zamiloval Kristián. Opodstatnění jejího věku je též vysvětleno hned v druhém dějství, kdy spolu se Cyranem vzpomínají na společné dětství a veškeré narážky na jejich velký věkový rozdíl jsou potlačeny. Zde se prvně dozvídáme o lásce Cyrana k Roxaně, dokonce se zdá, že je to láska obapolná. Jenže Roxana žije po dlouhá léta na dvoře, který je prolezlý dobovou konvencí a etiketou. Hledá rozptýlení, nevšední zážitek, vzrušení, jež ji nemohou poskytnout muži, jimiž je obklopena – kariéristický sobecký intrikán Hrabě de Guiche v citlivém podání Aleše Procházky či ješitný De Valvert Jana Teplého ml. Roxana u nich nenalezla vytouženou lásku, snad jen vášnivé, ale prázdné naplnění lásky tělesné. Kristián ji přitahuje nejen krásou, ale i morální čistotou a vřelostí, k čemuž jej předurčuje venkovský původ a krátký pobyt v Paříži. Nalezla v něm ideál – krásu tváře i ducha, tu mu ovšem propůjčil Cyrano. Jedná se ale o krásu ducha v tehdejším pojetí, neboť Kristián je čistý, i když trochu přízemní muž, a kdyby nebylo dobového axiomu (ve šlechtických kruzích bylo v té době vyznání lásky přijatelné pouze formou alexandrínu), nikdy by na podvod s dopisem a s vyznáními nepřistoupil. Roxana, zamilovaná do ideálu, svůj ideál našla. A ideál má člověk jen jeden, proto odchází po Kristiánově smrti do kláštera, kde žije smířena se svým osudem. V závěru hry poznává svůj omyl, zjišťuje, že ideál neexistuje. Prožila však pravou lásku, což do jisté míry odčiní její děsivé poznání pravdy. Seidlová užívá uměřeného herectví, ale dokáže jím diváka přesvědčit o své velké lásce a vášni.

Role Kristiána byla první zásadní činoherní rolí muzikálového tanečníka a hvězdy filmových Rebelů Jana Révaie. Zvládl jej výborně. Ač neškolený, bezchybně interpretoval verš, hrál situace a plně sloužil inscenaci. Největší Révaiovou devízou je krásný mužný vzhled, nezkrotné a trochu „překotné“ mládí, kterým svého Kristiána obdařil. Stejně tak i přesná míra až dojemné naivity a upřímnosti. Jeho Kristián však zároveň nepostrádá ani dar humoru a bonvivánství. Při bitevní scéně, kdy mu Cyrano prozradí pravdu o dopisech a poznává krutou skutečnost Roxaniny lásky, se v něm zmobilizuje čest a zároveň vzdor – odchází raději umřít do boje.

Vedle tří hlavních interpretů stojí za zmínku především dojemně oddaný milovník divadla a umění Ragueneau Miloše Kopečného, mužný a přímý Le Bret ve střízlivém podání spolehlivého René Přibila či komická figurka – Dueňa Slávky Hozové.

Kracikův Cyrano není sice ničím převratný (snad až na neobvyklé, ale logické obsazení Roxany a z toho plynoucí motivace jednání), ale je smysluplnou hereckou inscenací v nadstandardní kvalitě (vynikající a dnes málo viditelná či spíše slyšitelná přirozená interpretace verše), která má své opodstatněné místo v repertoáru DpP. Kéž by bylo víc takových inscenací, které jsou kvalitní i divácké.