Recenze

Populární smíchovská scéna uvedla těsně před vypuknutím koronavirové karantény svou adaptaci nejznámější novely Nikolaje Semjonoviče Leskova z roku 1864, jejíž originální název zní Lady Macbeth mcenského újezdu. Samotná Leskovova novela, jež se v Rusku i u nás nikdy netěšila kdovíjak obzvláštní přízni literárních kritiků a čtenářů, je mnohem známější ve formě stejnojmenné opery Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, která z Leskovova díla přímo vychází.

Režisér David Jařab, bývalý kmenový režisér Komedie v dobách velkých úspěchů této scény, si této skutečnosti byl pravděpodobně vědom, proto Leskovovu novelu upravil a zadaptoval do českých, konkrétně pražských poměrů konce 19. století. Je nutné poznamenat, že zejména v druhé polovině inscenace se jedná o adaptaci natolik volnou, že je původnímu Leskovovu originálu v příběhu i stylu na hony vzdálená. Ne nadarmo tak na prvním autorském místě stojí právě jméno Jařabovo. Režisér přesadil děj i lokaci do staropražských česko-německých smíchovských podmínek, inspirován prý podobnými vražednými událostmi, které se v okolí Švandova divadla kdysi odehrály. Místo kupcové Kateřiny Lvovny Izmajlovové se tak divák setkává s Kateřinou Hildebrantovou, místo jejího milence Sergeje s Johannem, namísto služebné Axjuši s Annou. Sledujeme příběh čerstvě vdané kupcové Kateřiny, která se stejně jako v originálu doma bez muže, s nímž navíc nemůže otěhotnět, nudí, a proto si začne románek s frajerským příručím Johannem. Tento vášnivý vztah následně vede k sérii vražd, které Kateřina rozpoutá a které ji dovedou k zničujícímu konci.

V těchto vysloveně základních dějových obrysech zůstává příběh originálu i Jařabovy inscenace stejný, jinak se však zásadně odlišují. Zatímco Leskov strohým výsostně epickým tónem vypráví o ženě uvězněné v „domostrojovsky“ patriarchálním světě, toužící po lásce milovaného muže, Jařab inscenaci naklání trochu jiným směrem. Zdůrazňuje především sociální postavení Kateřiny, která několikrát během inscenace replikuje své nové postavení kupcové, tedy vyšší střední třídy. Rovněž, oproti Leskovovi, činí z Kateřiny vlivem peripetií ve vztahu k milenci notorickou alkoholičku a z jejího původně impotentního manžela dělá homosexuála. A konečně, zcela zásadně transformuje závěr a vyznění Leskovova originálu, kdy zaprvé, zcela opomíjí druhou polovinu originálu, která se odehrává během pochodu vězňů na Sibiř, a za druhé, úplným závěrem podkopává logiku celého příběhu i názvu příběhu. Ten odkazuje k Shakespearově intrikánce lady Macbeth, která vždy stála po boku svého druha, kdežto v Jařabově verzi se hněv alkoholem podroušené Kateřiny poněkud nelogicky a nekoncepčně obrací proti samotnému Johannovi. Leskovova Kateřina zůstává až do samotného konce fyzicky i duševně silnou, nezlomenou ženou. Z Kateřiny Hildebrantové se už během druhé poloviny stává alkoholička, která vraždí, přičemž ani jedno z úmrtí, možná s výjimkou prvního, není v inscenaci příliš opodstatněno, vysvětleno. Kapitolou sama pro sebe je svérázná aktualizační vsuvka v Jařabově inscenaci, během níž Kateřinin potomek v současnosti přemítá nad jejím obrazem. Zcela nadbytečná krátká, ale rušivá scéna nabourává koncepci inscenace, a její výpověď a smysl jsou téměř nulové, nehledě na zcela transparentní šroubovanost a scénáristickou slabost tohoto obrazu.

Zatímco Leskov oprávněně označoval svou zhruba šedesátistránkovou novelu jako „črtu“, kdy nezvykle úspornými naturalistickými rysy bez jakéhokoli zbytečného psychologizování odvypráví svůj tragický baladický příběh z ruského venkova, David Jařab se ve Švandově divadle ubral zcela jiným směrem. Od samého počátku nasadí inscenace pro režiséra typické, extrémně pomalé až rozvláčné tempo, marně se snaží navodit ibsenovsky psychologizující atmosféru, přičemž naráží na limity strohého a nevýřečného Leskovova půdorysu. Tato skutečnost jen posiluje dojem vyprázdněnosti příběhu a na hercích je více než kdy jindy vidět, že zkrátka nemají absolutně o čem hrát. Týká se to jak několikaminutových výstupů Luboše Veselého a Tomáše Petříka jako Kateřinina tchána a manžela, tak rovněž hostujícího Matěje Nechvátala v roli milence Johanna. Samotná Natálie Řehořová, s níž už Jařab spolupracoval v rámci inscenace Kvartýr na Nové scéně Národního divadla, je pro roli Kateřiny typově i vzhledově skvělá volba, dokáže s jistotou zvládnout jak polohu naivní novomanželky, jež náhle povýšila do lepšího sociálního prostředí, formování se v živočišnou milenku, stejně tak jako alkoholem zlomenou trosku a vražednici. Řehořová jeviště po celou dobu inscenace neopustí a skutečně se snaží, ani ten nejlepší herec však nedokáže utáhnout inscenaci, jež stojí na tak vratkých základech.

David Jařab je současně autorem pro něj již obligátní, „pokojové“ scény s nachovými tapetami, autorkou hezkých, klasických kostýmů je Jařabova dvorní kostymérka Sylva Zimula Hanáková. Živá smyčcová hudba Jakuba Kudláče přímo na jevišti není špatný nápad, svůj základní účel, tedy občerstvení děje však příliš neplní, naopak, působí až příliš pohřebním a repetitivním dojmem. Tato atmosféra byla nevědomě trochu zlehčována smíchem diváků, který doprovází mudrování Kateřiny o tom, že jediný smysl v životě jí dává víno a láska, jež mělo být zřejmě myšleno seriózně a pateticky, vyznívá však spíše směšně. Podobně se Jařab do textu snaží prosadit drobné odkazy na bratry Mrštíky („Trocha kávy ještě nikdy nikomu neublížila.“) či na samotnou Shakespearovu titulní hrdinku („Všude byly krvavé skvrny, které nešly smýt.“). Na zlepšení dojmu z prázdnosti představení to však bohužel nemá valný dopad.

Pouze dvouhodinová inscenace vlivem těchto skutečností navozuje subjektivně dojem mnohem větší délky a neúprosně se vleče. Je nutné poznamenat, že Leskovovův lakonický originál se mnohem lépe hodí na parametry jinak obsahově plynoucí Šostakovičovy opery než na samostatné celovečerní činoherní představení. Jařabovo zasazení příběhu do smíchovských poměrů druhé poloviny 19. století není příliš opodstatněné a vyvstává otázka, co přesně mělo být výpovědí inscenace, na níž však divák do konce nedostane relevantní odpověď. Ano, můžeme zde dekódovat archetypální poselství o tom, jak se nevinný člověk vlivem špatných rodinných poměrů a nedostatku či odpírání lásky může proměnit ve vraha. Nemusíme však zacházet daleko do paměti, abychom nalezli mnohem kvalitnější a komplexnější syžety, viz například v inscenaci citovaná Maryša bratří Mrštíků. Na webu Švandova divadla se hovoří o „neuvěřitelně aktuálním obrazu společnosti“, který inscenace svým příběhem poskytuje. Ve stávající éře nejrůznějších feministických proudů a poměrně emancipované role žen v rámci rodiny i evropské společnosti má však toto tvrzení podobně nestabilní základy, jako samotná Jařabova inscenace.