Zahradní slavnost

34,99% Nastal čas se sem tam přestat schovávat za složité racionalizující konstrukce v blozích, mně se tato inscenace prostě nelíbila, nesedla mi, minula mě, považuji ji za zbytečnou, trapnou, sprostou, kopající do těch, kteří si to stejně neuvědomí, Havlovy myšlenky, které by se na dnešek daly naroubovat (na rozdíl od některých odborníků si nemyslím, že hra samotná tak nenapravitelně trpí svázáním s dobou vzniku, to je spíše zbožné přání než odraz reality), podle mě Pařízek použil špatně, škoda řemesla (č)i umu prakticky všech zúčastněných padnoucích vedle.

45% Typický příklad toho, kdy snaha režiséra o co největší novátorský pohled na starou známou látku zabije její kouzlo a vlastně i hlavní myšlenky. Tato režisérská travesti naprosto se neslučující s Havlovou poetikou, která navíc mnohé zkrácením textu znejasnila, mě míjela. Přesto musím ocenit Pařízkovu práci s herci, kteří mile překvapili v dosud nevídaných polohách. Za všechny bych rád jmenoval především M. Pechláta, V. Javorského a J. Mílovou. I přes výčet negativ je mi však tato snaha, seč ve výsledku nevydařená, tisíckrát milejší, než výkladově ploché inscenace nejmenovaných režisérů.

První co mi přišlo na mysl bylo "zase ta kostka". Chápu, že je to geniální scénický prvek, ale viděla jsem ho už potřetí a přijde mi tak nějak ohraný. Samotná inscenace mě příjemně překvapila, byla celkem snadno stravitelná, vytáhla z Havlova textu stále aktuální "kecání o ničem, které vypadá že je o něčem, i když je o ničem" i zkomolené universální poučky. Měla jsem možná štěstí, že publikum dobře reagovalo i na Javorského snahu o zpříjemnění a zlidštění slavnosti. S tím spojená práce se světlem v sále mi přišla originální a nevtíravá. Přesto finální osobní zásah chyběl. Nevím ale proč...

Havlova hra je jako dobře vysoustružený stroj. Každá replika má své přesné místo, hra se slovy ukazuje dramatikovo mistrovství, ale zároveň také odkrývá Havlovu největší slabinu. Zahradní slavnost je totiž především intelektuální hříčkou, která diváka nemá šanci výrazněji emocionálně zasáhnout. Text hry je zřetelně usazen v 60. letech a v narážkách na komunistickou frazeologii, ale režiséru Pařízkovi se daří škrty hru aktualizovat, takže rozhodně nevyznívá zastarale. 65%

Byl jednou jeden hloupý chytrý Hugo, který do světa šel a krásně to tam zahrál na všechny strany. Aneb jak je důležité mít nemít vlastní názor, vždyť c je vlastně a i b. A takové f nemusí být jen o nýbrž také ř :)
Přiznám, že jak Havla příliš nemusím, tak tato inscenace se povedla. Opravdu pěkné hraní si se slovy. Zpracování zdařilé, nečekaně srozumitelné, vtipné a dynamické. A povedlo se také zapojení diváků. Až na několik málo obrazů si hra udržela mou pozornost. Výborný M. Pechlát a V. Javorský, byť ani ostatní nezklamali. Též pochvala pro doprovodnou hudbu R. Zacha. Za mě krásných 75%.

Originální a vtipná hra by snesla inscenování v původní podobě i po padesáti letech od svého vzniku. Režisér D. Pařízek se ve své úpravě přesto pokusil o odstranění „zastaralých“ prvků. Tím byl však text bohužel částečně zbaven svého kouzla, trochu utrpěl i z hlediska srozumitelnosti, adekvátní obohacení nebylo nalezeno. Naopak skvěle vyšla práce s hledištěm, publikum se vlastně nenápadně stalo hostem na zahradní slavnosti (s odkazem na Spílání publiku 2010). Z herců nejvíce vynikl V. Javorský. Přes rozporuplný výsledek bychom však snahu o jiný a smysluplný pohled na látku neměli zatracovat.