Spolu / Sami

Přiznám se, že mě to moc neoslovilo, i když se Dan Špinar snaží pracovat s moderním textem, příběhy i prostředky. Atraktivita je zde ale jen povrchní a skutečný impact nepřináší. Třetí příběh je jednoznačně nejslabší, navzdory výborným hercům jsem ho prakticky nepobrala. Příjemně mě jinak potěšil výkon Davida Matáska.

55%. Hra o tom, jak člověk touží být s někým, ale jak to prostě v mnoha ohledech nefunguje. Scénografickému řešení, kdy jsou herci zavřeni v jakémsi teráriu, lze rozumět, ovšem přesto to znamená, že do publika dolehne minimum emocí. Z diváka se tak stává jen pozorovatel, který si poslechne tři variace na jedno téma, aniž by si z něho odnesl nějaké výraznější dojmy. Nejspíš je to zakódované už v samotné hře, který nejvíce zaujme asi neobvyklou formou. Dramaturgické změny ve třetí scénce mi nevadily. Spolu/Sami není ztráta času, ale od divadla zkrátka očekávám něco trochu jiného.

65%

Možná to bylo oním plexisklem, že na mě vyznění těchto tří mikropříběhů vlastně nikterak nedolehlo... I když si osobně myslím, že monologické výpovědi postav nemají patřičnou sílu už v samotné hře a podobně lze hovořit i o inscenaci, jež textu zrovna dvakrát nenapomáhá. Pokud bych měl udělat jakési pořadí aktovek podle toho, jak mě oslovily, zanechal bych je v číslování, v němž byly odehrány. Ano, ta poslední byla nejslabší. A myslím, že to nebylo dáno jen inscenační úpravou, i když ta se na výsledku podepsala asi nejvíc. Velkou potíž spatřuji i v režijním vedení obou herců.

45 %. Mrzí mě, že se s režiemi Daniela Špinara na Nové scéně prozatím divácky spíše míjím. Vše ostatní ve svém hodnocení výstižně shrnul kolega Michal Novák.

Myslím, že Daniel Špinar nalezl formu adekvátní obsahu. Výsledkem je "laboratorní inscenace", v níž vztahy spíše zkoumáte než prožíváte, odtažitost vnitřních promluv je umocněna "akváriem", v němž se vše odehrává, divák se tak stává nezaujatým pozorovatelem stojícím venku, avšak nahlížejícím přímo do nitra postav. Tento deficit kontaktu však Špinar vyrovnává svojí expresivitou. Pravda, ve výsledku je na divákovi, aby si to vše zpětně propojil, ale neřekl bych, že jde o nesplnitelný úkol.

Tři dialogy založené na kadenci vnitřních, notně upovídaných hlasů, inscenované v odosobněné formě (postavy jsou uvězněné v plexisklové krabici a herci mluví na porty) mají snadno zpozorovatelný společný jmenovatel, nikoli propojení těch příběhů - což celek poněkud diskvalifikuje. Inscenaci nelze upřít zručné režijní ilustrování těch mnoha vět, některé postupy však si dovolím považovat za klišé, nad jinými se vznáší otázka „proč“. Sporná je „česká“ aktualizace třetího mikropříběhu. Chyběl mi větší důraz na absurditu či fatalitu situací.

55%. Tři situace o lidském míjení mají těžiště ve vnitřních monolozích, autorka osobitě vyjádřila rozdílnou a zároveň společnou atmosféru. Třetí části neprospěla změna postavy Turkyně Nazife v Ukrajinku, přes snahu o přiblížení českému prostředí pointa příběhu utrpěla. Herci, jimž není co vytknout, mluví v průhledné „škatuli“ skrze mikroporty (v kvalitním nazvučení). Přes rozdílnost prostředí neměnná dekorace odkazuje ke společnému tématu. Ačkoli se scénické řešení k ladění hry hodí a má smysl, přispívá k jisté odtažitosti a obtížné vnímatelnosti inscenace, což má částečnou příčinu už v textu.

Ve všech scénkách je myslím docela dobře vystihnuto ono téma být si blízcí a zároveň určitým způsobem odcizeni. Pokaždé jinou, lehce šokující či netradiční, formou, pokaždé v jiné situaci. Kdo to nebude čekat, může být místy nemile překvapen větší mírou vulgarit a obscénností. Ale díky tomu hra funguje. Po herecké stránce není výtek, líbili se mi všechny dvojice. Ale je těžší si z této hry odnést něco víc. Sice jsem se nenudil, ale nezanechalo to u mě nějaký trvalejší dojem. Samotná třetí scénka mi přišla, oproti předchozím, slabší i z hlediska dialogů a srozumitelnosti obsahu. 65%