Úplné zatmění

Boleslavská inscenace stojí především na báječné herecké souhře ústředního páru. Petr Mikeska dokázal výborně zachytit běsy sužující duši Paula Verlaina i závislost na lidech z jeho blízkého okolí. Matouš Ruml je zase neodolatelným a zároveň nesnesitelným Rimbaudem. Lepší je první polovina, ve které je vztah obou prokletých básníků budován, ve druhé části už převažuje sebedestrukce a sebelítost. Člověk po zhlédnutí představení zatouží přečíst si některou z básnických sbírek těchto pánů. 75%

Vztah dvou prokletých básníků inscenačně uchopený jako rozervaná báseň - nápad s rozepsanými rýmy, doplňovanými průběžně a napřeskáčku v rytmu děje, nemá chybu! Škoda, že v duelu vášeň kontra sebedestrukce vyznívá druhá z jmenovaných místy až příliš citelně na úkor té první.

Tyto temné hry ze světového dramatického odkazu české divadlo buď převypráví v umořující deklamaci, nebo v postmoderním uchopení. V inscenaci mladoboleslavského divadla platí třetí možnost: drama je oživeno různými abstrakcemi a jeho největší devizou je to, jak koexistují se sebezničující vášní, z níž není úniku. Verlaine je pro Petra Mikesku tak říkajíc životní rolí. Litanie textu ovšem zůstávají, hluchým místům se neumí ubránit ani promyšleně vystavěná inscenace.

Na solidně zpracované inscenaci mi vadil jeden zásadní fakt - až příliš abstraktní pojetí vztahu obou prokletých básníků. A bohužel právě s tímto nedostatkem vidění celku nového nastudování hry stojí i padá... P. Mikeska se s rolí Verlaina potkal, jeho tápání mezi "dvěma světy" bylo uvěřitelné, stejně přirozeně herec působil také v pohybových až tanečních pasážích. M. Ruml Rimbauda zcela neuhrál - na to, jaký typ člověka ztvárňoval, zůstal hodně nevýrazným. Od režiséra P. Kheka jsem čekal zajímavější pohled na tak silné téma s tolika možnými způsoby výkladu.

Hra, vycházející ze skutečných osudů dvou prokletých básníků, se v minulosti dočkala i zdařilejších zpracování, ale boleslavská inscenace je solidní interpretací. Zajímavý nápad ke konci, kdy byl dialog Verlaina s Evženou nahrazen halucinací. Inscenace má několik hlušších míst, působivá je zejména ve druhé části a v povedeném závěru. Charaktery básníků čitelné, méně zřetelně vyplynula podstata jejich vztahu (resp. její výklad). Verlaina dokázal P. Mikeska obsáhnout, s problémem nepřílišné vzhledové vhodnosti se však vypořádal jen částečně. Méně přesvědčivě si vedl přestavitel Rimbauda M. Ruml.