Cechoslovak

Současné evropské drama, zajímavý text s prvky sci-fi a absurdního dramatu. Proč ne? Výsměch těm, co si nechávají vnucovat všeobecný unifikovaný vkus, které nám nabízí média a reklamy a zároveň varování, abychom tomu nepodlehli. Dobře napsaný text by byl asi působivý i bez klaunství, které je v této inscenaci dost křečovité. Domnívám se, že by smysl hry vyzněl lépe při méně expresivním hraní. Zasmál jsem se, ale raději sleduji vtip v samotném textu než v gestech pitvořících se klaunů. Dobrý kus, ale myslím, že toto není parketa Slováckého divadla.

Osvědčený a divácky vděčný motiv: sejdou se tu lidé, kteří by se nikdy nepotkali, kdyby... V tomto případě sedli za volant pod vlivem. Když se tohoto schématu chopí zručný dramatik a nastuduje se to se schopnými herci, nemůže to být špatné. A to je tento případ. Každá postava je jinak "ujetá", ale jsou všichni vlastně svým způsobem sympatičtí. Jejich terapie se odvíjí docela pomalu, autor asi mohl krátit, tři hodiny jsou dost. Ale když se s postavami sblížíte, neradi byste se s nimi loučili dřív. Navíc máte pocit, že jste za své peníze dostali pěknou porci duchaplné zábavy.

Divadlo na divadle, kde herci hrají sami sebe. Velký zetelovský projekt, po kterém ovšem zůstávají trochu rozpaky. První část připomíná Bez roucha, ale nepoznám, jestli to má být legrace. Druhé kolečko má být variací na to první, ale liší se tak málo, že se cítím trochu podveden, že se dívám dvakrát na totéž. Sólové výstupy herců pak potvzují, že jsou to tvořiví lidé, kteří nad svými rolemi i životy opravdu přemýšlí. Na závěr padá čtvrtá stěna a následuje pokus o otevřený dialog s diváky. Na mém představení ale moc nevyšel, škoda, možná je to i moje vina.

Skvělý dramatický text, který ukazuje lidské charaktery v krajní situaci, ve které všem jde o život. Koho můžete odsoudit za zbabělost? Ale každý ji hraje jinak a dobře. Nějaký čas jsem ve Slováckém divadle čekal na nějaké neexperimentální představení. Na to je (myšleno jen a jen v dobrém) v Hradišti nejvíce povolán Igor Stránský. Vsadil na klasický divadelní tvar a opřel se o přesvědčivé herecké výkony. Plně uspokojující divadelní večer a více než jen zábava.

Přepychový interiér Mahenova divadla, pro venkovského návštěvníka nečekaně vysoké vstupné, dámy v róbách, titul pro pravé intelektuály... Bylo tu zaděláno na snobský večer. Nakonec se tu rozvíjí strhující hluboce intimní drama a snobské jsou hlavně postavy. Pro herce hodně těžký úkol ovládnout při vší té intimitě obrovský prostor se plně zdařil (aspoň z pozice diváka sedícího vpředu). Divadelnímu zážitku dominuje naklánějící se pódium, další výzva pro herce: dát si pozor na padající předměty, najít je a ke konci se udržet na šikmé ploše. A díky divadlu za dramaturgický úvod.

Kdyby šlo jen o hudbu samotnou, byl bych nadšený. Od E. F. Buriana je na youtube je jen pár jazzových písniček, pro mě je to objev. Při této hudbě se mi vybavuje třeba Carl Orff nebo Kytice Bohuslava Martinů. Navíc provedení bylo perfektní. Že jsou v SD výborní zpěváci, vím dávno, ale voiceband je přece jen něco jiného než muzikál. Obdivuji jejich soustředěný a ukázněný výkon. Tady nebylo místo pro individuální kreace, vše bylo absolutně podřízeno celku.
Jelikož však nešlo o koncertní provedení, měl bych hodnotit jevištní dílo. Úplně se nedokážu srovnat s tím, co se na jevišti "dělo". Konzervativně bych volil raději tanec nebo pantomimu.

První dvě balady vypadaly na propadák. U Vodníka ale naštěstí nuda končí a láme se to. Pokračuje velká podívaná s mnoha scénickými nápady. Je dobře, že Erbenovu Kytici máme a pokud ji i známe, většinou v této inscenaci jevištní řeči i rozumíme. Inscenace pak končí velkolepou scénou, jejíž vlastenecko-náboženský patos je ale snad až příliš těžko uchopitelný.

Zábavná hra na vážné téma. Tři neuskutečněné scénáře pomnichovského vývoje (jeden "lepší" než druhý) a v jejich centru zoufalá postava prezidenta Beneše (přesvědčivý Pavel Hromádka). On a jeho žena (distingovaná a realistická Tereza Novotná) musí předvést něco ze svých charakterů, ostatním stačí karikatura (dobře zahraná). Na jevišti se představí několik komediálních žánrů, střídají se různé výstupy a je čemu se smát, hlavně po přestávce. Je třeba ocenit každou novou původní českou hru a tato má hlavu i patu, autor si pohrál i s jazykem. Regionální konotace a bufetářčin stand up jsou sice vtipné, ale vůči divákovi zbytečně podbízivé.

Kvůli takovýmto zážitkům se chodí do divadla. To u televizní obrazovky nejde. Neuvěřitelně mnohovrstevnatá hra, ve které je všechno: psychologie s vážnými tématy, absurdní scény, pozoruhodné divadlo na divadle, groteska (Jiráskův Hronov), hudební a pohybové kreace... Je vidět, že šlo původně o autorské divadlo, radost z tvoření a hraní je z toho cítit. V české premiéře se hra šťastně potkala s valašským folklórem. Touha po dítěti, adopce, předsudky, rasismus - ale ani náznak schematismu. Během hry si několikrát představíte, jak to asi dopadne, ale ono je to vždycky jinak. Ve spojení s krásnou scénou vás to pohltí.

Také tady se vyplatí si předem něco zjistit o autorovi a hře samotné. Jinak se může stát, že divák je o přestávce zmatený absurdním dějem a zdánlivě nemotivovaným jednáním postav. Pro mě je grotesknost postav dost křečovitá a přehrávaná. Pokud tušíte nečekané rozuzlení po pauze, tušíte správně. I tady by se mohla zdát zápletka nepravděpodobná a překombinovaná, ale to odpovídá poetice slavného autora i době, kdy kus vznikl. Nabízí se samozřejmě i aktualizace a srovnání s dnešním světem, ale raději si to vychutnejte jako hru samu o sobě.

Úplně obyčejné divadlo, které pohladí svou lidskostí a pobaví nevtíravým jemným humorem. Vše to diriguje sympatický Zdeněk Trčálek.

Vřele doporučuji se před návštěvou této inscenace poučit a zjistit si něco o autorovi. Pokud nejste teatrolog, jděte půlhodinku předem a prostudujte si aspoň tištěný program. Ruský autor a téma alkoholismu-pro mě to bylo "jasné" a podcenil jsem to. Na rozdíl od postav divák (většinou) opilý není a nahlíží na svět úplně jinou optikou. Postavy vidí hlouběji a nejsou zatíženy logikou ani milióny detailů z reálného světa. Opakují stále to svoje, každý má svoje trauma. Přestávka slouží k nadechnutí a (pokud zbaběle neodejdete) sledujete pak velké finále. Skvělá kolektivní práce souboru, velkolepá scéna, dokonalé další složky (paruky!...).

Komorní drama, které diváka pohltí. Svět by byl hrozný, kdyby toto bylo téma ze života. Doufám, že je to jen psychoanalytická sonda a herecká etuda pro dvě skvělé herečky. Herecké obsazení bylo velmi šťastné, i když věřím, že kdyby si obě dámy role prohodily, zvládly by to stejně bravurně.

U Cyrana jsem nevěděl, za co mám strhnout body, tady nevím, co bych pochválil. Snad pohyb herců na jevišti, zvláště úvodní rvačku. Pak už bohužel jen nuda. Jiří Hejcman zahrál uhrančivého Cyrana, ale jeho Joe je protivný toporný panák. Z ostatních se do toho trochu obula představitelka Winnifred, jinak to herce patrně ani nebaví, nemají moc co hrát. Je otázkou, jestli má ve 21. století ještě cenu parodovat žánr, který je sám o sobě už notně vyčpělý.

Začíná to jako nevinná komedie. Útlocitnější divák se může třeba i pohoršit nad nestandartními partnerskými a rodinnými vztahy postav. Smiřme se ale s tím, že dnešní svět je v tomto už takový, určitě je lepší než za časů bratří Mrštíků. Postupem času úsměv ustupuje a přichází držení palců postavám, aby se aspoň některé z nich dobraly životního štěstí. Happyend se nakonec dostaví, i když celkem nečekaný. Velká herecká příležitost pro Terezu Novotnou - a chytila ji za pačesy.

Každá nová dramatizace úspěšné knihy nebo filmu zavání komercí. Tady však vznikl svébytný divadelní počin, který sice román připomene, ale nekopíruje a jde vlastní cestou. Děj proti knize sice uhání, ale o to víc strhává. Co se děje na jevišti, sledujete se zatajeným dechem a dojetím. Herci si za svými postavami stojí, snad i proto, že je to o jejich regionu. Kolektivní pojetí a spjatost s regionem připomíná legendární Těšínské nebe. Krása.

Znovu hluboká poklona Karlu Čapkovi. Jeho Matka je dramatem se vším všudy, s umělecky přesvědčivým prolnutím postav živých a mrtvých, výrazně odstíněnými charaktery, silným poselstvím. O mrazivé aktuálnosti ani nemluvím. Tvůrci inscenace přistoupili k Čapkově textu s velkým respektem. Za to dík, ale právě kvůli tomuto respektu působí hra jako celek poněkud sterilně. Herecké výkony jsou výborné, přičemž pánové záměrně a správně dávají vyniknout hlavní představitelce. Lehkým zklamáním byla závěrečná scéna. Jako by emoce už byly vyčerpány a závěr přišel nějak moc rychle.

Nějaké tradiční zpracování tohoto nesmrtelného dramatu ohromí a dojme, ale asi jen poprvé. S tím asi přistupoval režisér k inscenaci ve SD a chtěl ukázat drsný osud veronských milenců trochu jinak. Ohromení se tu částečně dostaví-tato inscenace drží dobře pohromadě zvláštní ponurou atmosférou, vytvořenou nemilosrdnými mezilidskými vztahy, vyjádřenými moderním strohým jazykem pro mě dosud neznámého překladu. Hezká je výprava a kostýmy, kdo má rád tradici, tady ji má. Krásný je živý hudební doprovod na cello. A dojetí? To tu střídá spíše naštvání. Ale ne na režiséra a herce. Na všechny, kteří jsou necitelní a lhostejní k osudům druhých.

Slovácké divadlo jde cestou modernizování klasických titulů, až mám strach, že už to někdy neskousnu. I začátek Cyrana byl vulgární, nepříjemný. Svět protivných rozjívenců bez jakýchkoli hodnot však záhy přichází polidštit hlavní figura a rozjíždí se úžasné představení. Opravdu nevím, za co bych mohl strhnout nějaké body. Hlavní postavy mají svoje plusy i mínusy, vyvíjejí se a hlavně jsou zcela uvěřitelné. Působivé jsou například scény umírání obou hlavních mužských představitelů. Obejdou se bez patosu, a přece dojímají. Hra má silné poselství a dojem z inscenace je určitě lepší, než kdyby tu byly ony klasické širáky s pštrosími pery.

Povedená inscenace, ale už jsem tuto hru viděl v provedení, kdy jsem padal smíchem ze židle. Tady bylo trochu vidět, že herci si dávají pozor, aby něco nepokazili. Legrace by měla být spontánnější, uvolněnější.

Šťastný nápad ukázat na divadle životní osudy této zajímavé osobnosti. Pak už to muselo jít samo. Pokud ovšem byla k dispozici vynikající herečka a zpěvačka. A ona byla.

K inscenování epického literárního díla, navíc všeobecně známého z filmové adaptace, musí být nějaký důvod. Já jsem ho u této inscenace neobjevil. Oceňuji, že se jihlavští divadelníci nedrží filmové předlohy zcela, pojetí hlavních postav je trochu odlišné. Herci vytvoří příjemnou hrabalovskou atmosféru, občas nechají diváka se zasmát, ale to je tak vše. Některé scény (zabíjačka, komín) působí amatérsky. Líbily se mi výstupy u holiče, i když byly poněkud přehrávané. Hereckými výkony zaujali pánové Kundera, Stejskal a Kraus.

Byl jsem na výborném divadelním představení, ale ne na Čechovovi. Chtělo by to respekt k autorovu textu nebo ho neuvádět jako autora. Příznačné repliky "pracovat se musí" nebo "jsem unavená" tu vůbec nezazní, zůstává jen toužebné "do Moskvy!" Jinak si herci skvěle zaimprovizovali, přičemž akcentují obecně lidské problémy místo analýzy široké ruské duše. Je to dobře, nebo škoda? Vrcholem je asi třetí dějství s pestrou škálou monologických výstupů (budu si pamatovat Irininu píseň u mixážního pultu a Mášino samointerview). Závěrečná pantomima taky stála za to, ale příště se zas raději učte texty.

Volný cyklus životopisných her o velikánech regionu je to nejzajímavější, co MDZ za poslední desetiletí vyprodukovalo a je to unikát v celorepublikovém měřítku. Trnky a hvězdy naplňují přísná divadelní kritéria v oblasti scénografie a hudby. Krásný vícehlasý sborový zpěv. Úvodní dialogy působí rozpačitě, ve velkém prostoru divadla je jim i špatně rozumět (herec mluví zpoza ovocného stromu). Davové scény jsou však velkolepé (odchod na vojnu...). Právě zajímavé střídání scén a prostředí a dobře napsaný text dělají inscenaci atraktivní a řadí je na úrověň Baťů a Zikmunda.

Veliká sranda pro herce i diváky. Někteří vybuchnou smíchem při prvním vulgarismu, kvůli tomu sem pravděpodobně i přišli. Hra ale má skvělou výstavbu, autor dodržel klasické principy dramatu, nezapomněl na pointu. A krásně odstíněné jsou i charaktery postav. Všichni zpočátku vypadají jako primitivní machové, ale postupně odkrývají své citlivé duše a pozorný divák se neubrání ani dojetí. Dramaturgie umí hledat, ale oni to Ostravaci nemají do Polska daleko.