Matka

Neskutečně silná inscenace. Na malém časovém úseku prožijete všechno. Skvělé herecké výkony, promyšlená scéna, nádherné zpracování Čapka.

NdB se nebojí aktualizace některých klasických her a u Matky se to velmi povedlo. Děj přenesený do dnešní společnosti přináší nevšední zážitek, mnohdy až mrazivý, když si divák vše během představení uvědomuje. Ze skvělé party herců vyčnívá především samotná matka v podání T. Groszmannové. Troufám si říct, že hra není pro každého, ale i tak si po čase našla velkou diváckou oblibu.

Excelentní Tereza Groszmannová !!

Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.

Text Karla Čapka dokáže rezonovat takřka v každé době, respektive dokud budou na světě války, bude aktuální i tato hra. V Redutě se tak hraje o minulosti, přítomnosti a troufám si tvrdit, že i o budoucnosti a to na velmi zajímavé scéně, která dokáže na první pohled evokovat kladný vztah lidí ke zbraním a zabíjení. Pan režisér Pácl pak posouvá text do současnosti, kdy například místo rozhlasu zní informace o válce z televizoru. Vše je korunováno silnými hereckými výkony všech zúčastněných, kdy výkon Terezy Groszmannové je obdivuhodně strhující. Vynikající týmová práce a velice silný zážitek. Mé první setkání s Matkou se vydařilo. /27.6.2023/

miluju!, Čapek věčný a všudypřítomný, hra o dnešku i minulém století, ve skvělých hercích skvělé postavy, dynamické, pohledné, dechberoucí
příště se nelíčím
10/10

Znovu hluboká poklona Karlu Čapkovi. Jeho Matka je dramatem se vším všudy, s umělecky přesvědčivým prolnutím postav živých a mrtvých, výrazně odstíněnými charaktery, silným poselstvím. O mrazivé aktuálnosti ani nemluvím. Tvůrci inscenace přistoupili k Čapkově textu s velkým respektem. Za to dík, ale právě kvůli tomuto respektu působí hra jako celek poněkud sterilně. Herecké výkony jsou výborné, přičemž pánové záměrně a správně dávají vyniknout hlavní představitelce. Lehkým zklamáním byla závěrečná scéna. Jako by emoce už byly vyčerpány a závěr přišel nějak moc rychle.

Protože mám v paměti dávné uvedení Matky pražského ND s Janou Štěpánkovou, které bylo spíš pateticky zpracované, překvapilo a potěšilo mě velmi civilní a místy i odlehčené brněnské zpracování, a to už od prvních momentů. Scéna již tradičně výborná, stejně jako T. Groszmannová, která roste s každou další rolí. Herecky vůbec velmi vyrovnané, přesto chci zmínit ještě výkon T. Šulaje ve vedlejší roli otce, který ho zvládl jaksi nenápadně, ale o to brilantněji.
Hra se právem těší velkému zájmu diváků, nelze než doporučit.
75%

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Zatiaľ to najlepšie čo som videla na scéne Reduty.

Husina jak pralinky, i slza ukápla. Skvělá Tereza Groszmannová a s ní i ostatní.

Nepateticky pojatá inscenace. Humorem vyvažuje tragický děj. Například v soupeření a temperamentních výměnách názorů Matčiných synů to často zábavně jiskří. Civilnost se podařilo udržet až do dramatického závěru. Scéna Antonína Šilara je hravá, i když je plná zbraní nejrůznějšího druhu. Herci si dokázali poradit i s jistou tezovitostí, kterou v sobě postavy přece jen mají (např. pravičák, levičák, koloniální voják), a kteří reprezentují jednotlivé členy rodiny.

Inscenace byla pěkná, herci hráli pěkně (nejen Tereza Groszmannová, ale i Viktor Kuzník a Pavel Čeněk Vaculík), ale z jakéhosi důvodu mě to neoslovilo tak, jak jsem očekávala. (Viděla jsem Matku v 80. letech, ale detaily jsem si už nepamatovala.)

Mrazivě aktuální a lehce aktualizovaná jedna z nejlepších her Karla Čapka. Režie a scéna posouvají děj do současnosti, ale nezneužívají přitom nějak lacině současné situace, byť si ji s tím nelze nespojovat. Excelentní Tereza Groszmannová v titulní roli, perfekní jsou ale i pánové v rolích otce a synů.

Neskutečně silná inscenace. Na malém časovém úseku prožijete všechno. Skvělé herecké výkony, promyšlená scéna, nádherné zpracování Čapka.

NdB se nebojí aktualizace některých klasických her a u Matky se to velmi povedlo. Děj přenesený do dnešní společnosti přináší nevšední zážitek, mnohdy až mrazivý, když si divák vše během představení uvědomuje. Ze skvělé party herců vyčnívá především samotná matka v podání T. Groszmannové. Troufám si říct, že hra není pro každého, ale i tak si po čase našla velkou diváckou oblibu.

Excelentní Tereza Groszmannová !!

Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.

Text Karla Čapka dokáže rezonovat takřka v každé době, respektive dokud budou na světě války, bude aktuální i tato hra. V Redutě se tak hraje o minulosti, přítomnosti a troufám si tvrdit, že i o budoucnosti a to na velmi zajímavé scéně, která dokáže na první pohled evokovat kladný vztah lidí ke zbraním a zabíjení. Pan režisér Pácl pak posouvá text do současnosti, kdy například místo rozhlasu zní informace o válce z televizoru. Vše je korunováno silnými hereckými výkony všech zúčastněných, kdy výkon Terezy Groszmannové je obdivuhodně strhující. Vynikající týmová práce a velice silný zážitek. Mé první setkání s Matkou se vydařilo. /27.6.2023/

miluju!, Čapek věčný a všudypřítomný, hra o dnešku i minulém století, ve skvělých hercích skvělé postavy, dynamické, pohledné, dechberoucí
příště se nelíčím
10/10

Znovu hluboká poklona Karlu Čapkovi. Jeho Matka je dramatem se vším všudy, s umělecky přesvědčivým prolnutím postav živých a mrtvých, výrazně odstíněnými charaktery, silným poselstvím. O mrazivé aktuálnosti ani nemluvím. Tvůrci inscenace přistoupili k Čapkově textu s velkým respektem. Za to dík, ale právě kvůli tomuto respektu působí hra jako celek poněkud sterilně. Herecké výkony jsou výborné, přičemž pánové záměrně a správně dávají vyniknout hlavní představitelce. Lehkým zklamáním byla závěrečná scéna. Jako by emoce už byly vyčerpány a závěr přišel nějak moc rychle.

Protože mám v paměti dávné uvedení Matky pražského ND s Janou Štěpánkovou, které bylo spíš pateticky zpracované, překvapilo a potěšilo mě velmi civilní a místy i odlehčené brněnské zpracování, a to už od prvních momentů. Scéna již tradičně výborná, stejně jako T. Groszmannová, která roste s každou další rolí. Herecky vůbec velmi vyrovnané, přesto chci zmínit ještě výkon T. Šulaje ve vedlejší roli otce, který ho zvládl jaksi nenápadně, ale o to brilantněji.
Hra se právem těší velkému zájmu diváků, nelze než doporučit.
75%

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Zatiaľ to najlepšie čo som videla na scéne Reduty.

Husina jak pralinky, i slza ukápla. Skvělá Tereza Groszmannová a s ní i ostatní.

Nepateticky pojatá inscenace. Humorem vyvažuje tragický děj. Například v soupeření a temperamentních výměnách názorů Matčiných synů to často zábavně jiskří. Civilnost se podařilo udržet až do dramatického závěru. Scéna Antonína Šilara je hravá, i když je plná zbraní nejrůznějšího druhu. Herci si dokázali poradit i s jistou tezovitostí, kterou v sobě postavy přece jen mají (např. pravičák, levičák, koloniální voják), a kteří reprezentují jednotlivé členy rodiny.

Inscenace byla pěkná, herci hráli pěkně (nejen Tereza Groszmannová, ale i Viktor Kuzník a Pavel Čeněk Vaculík), ale z jakéhosi důvodu mě to neoslovilo tak, jak jsem očekávala. (Viděla jsem Matku v 80. letech, ale detaily jsem si už nepamatovala.)

Mrazivě aktuální a lehce aktualizovaná jedna z nejlepších her Karla Čapka. Režie a scéna posouvají děj do současnosti, ale nezneužívají přitom nějak lacině současné situace, byť si ji s tím nelze nespojovat. Excelentní Tereza Groszmannová v titulní roli, perfekní jsou ale i pánové v rolích otce a synů.

Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.

Text Karla Čapka dokáže rezonovat takřka v každé době, respektive dokud budou na světě války, bude aktuální i tato hra. V Redutě se tak hraje o minulosti, přítomnosti a troufám si tvrdit, že i o budoucnosti a to na velmi zajímavé scéně, která dokáže na první pohled evokovat kladný vztah lidí ke zbraním a zabíjení. Pan režisér Pácl pak posouvá text do současnosti, kdy například místo rozhlasu zní informace o válce z televizoru. Vše je korunováno silnými hereckými výkony všech zúčastněných, kdy výkon Terezy Groszmannové je obdivuhodně strhující. Vynikající týmová práce a velice silný zážitek. Mé první setkání s Matkou se vydařilo. /27.6.2023/

Protože mám v paměti dávné uvedení Matky pražského ND s Janou Štěpánkovou, které bylo spíš pateticky zpracované, překvapilo a potěšilo mě velmi civilní a místy i odlehčené brněnské zpracování, a to už od prvních momentů. Scéna již tradičně výborná, stejně jako T. Groszmannová, která roste s každou další rolí. Herecky vůbec velmi vyrovnané, přesto chci zmínit ještě výkon T. Šulaje ve vedlejší roli otce, který ho zvládl jaksi nenápadně, ale o to brilantněji.
Hra se právem těší velkému zájmu diváků, nelze než doporučit.
75%

Inscenace byla pěkná, herci hráli pěkně (nejen Tereza Groszmannová, ale i Viktor Kuzník a Pavel Čeněk Vaculík), ale z jakéhosi důvodu mě to neoslovilo tak, jak jsem očekávala. (Viděla jsem Matku v 80. letech, ale detaily jsem si už nepamatovala.)

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Znovu hluboká poklona Karlu Čapkovi. Jeho Matka je dramatem se vším všudy, s umělecky přesvědčivým prolnutím postav živých a mrtvých, výrazně odstíněnými charaktery, silným poselstvím. O mrazivé aktuálnosti ani nemluvím. Tvůrci inscenace přistoupili k Čapkově textu s velkým respektem. Za to dík, ale právě kvůli tomuto respektu působí hra jako celek poněkud sterilně. Herecké výkony jsou výborné, přičemž pánové záměrně a správně dávají vyniknout hlavní představitelce. Lehkým zklamáním byla závěrečná scéna. Jako by emoce už byly vyčerpány a závěr přišel nějak moc rychle.

Zatiaľ to najlepšie čo som videla na scéne Reduty.

Excelentní Tereza Groszmannová !!

NdB se nebojí aktualizace některých klasických her a u Matky se to velmi povedlo. Děj přenesený do dnešní společnosti přináší nevšední zážitek, mnohdy až mrazivý, když si divák vše během představení uvědomuje. Ze skvělé party herců vyčnívá především samotná matka v podání T. Groszmannové. Troufám si říct, že hra není pro každého, ale i tak si po čase našla velkou diváckou oblibu.

Husina jak pralinky, i slza ukápla. Skvělá Tereza Groszmannová a s ní i ostatní.

miluju!, Čapek věčný a všudypřítomný, hra o dnešku i minulém století, ve skvělých hercích skvělé postavy, dynamické, pohledné, dechberoucí
příště se nelíčím
10/10

Mrazivě aktuální a lehce aktualizovaná jedna z nejlepších her Karla Čapka. Režie a scéna posouvají děj do současnosti, ale nezneužívají přitom nějak lacině současné situace, byť si ji s tím nelze nespojovat. Excelentní Tereza Groszmannová v titulní roli, perfekní jsou ale i pánové v rolích otce a synů.

Neskutečně silná inscenace. Na malém časovém úseku prožijete všechno. Skvělé herecké výkony, promyšlená scéna, nádherné zpracování Čapka.

Nepateticky pojatá inscenace. Humorem vyvažuje tragický děj. Například v soupeření a temperamentních výměnách názorů Matčiných synů to často zábavně jiskří. Civilnost se podařilo udržet až do dramatického závěru. Scéna Antonína Šilara je hravá, i když je plná zbraní nejrůznějšího druhu. Herci si dokázali poradit i s jistou tezovitostí, kterou v sobě postavy přece jen mají (např. pravičák, levičák, koloniální voják), a kteří reprezentují jednotlivé členy rodiny.