Eva123

Inscenace byla zajímavá. Jednalo se o crazy komedii, ale nepochopila jsem, v kterém roce se má přesně odehrávat, když tam hrál důležitou roli Joseph Goebbels a přitom se zde hovořilo o Československu, které má tvar obloženého chlebíčku (což má spíš dnešní Česká republika), který s Podkarpatskou Rusí určitě nemělo, ale jako Protektorát Čechy a Morava též ne. Taky nebylo jasné, kdy jde o natáčení filmu a kdy ne (ale to bylo zřejmě naschvál). - Z herců mě zaujali Zuzana Černá, Pavel Čeněk Vaculík a Tomáš David.

(Závěr představení: +10%) Radúz a Mahulena? Prázdné jeviště, divadelní mlha, technohudba, herci válející se a tančící po zemi (zřejmě Matka Země?) a co horšího, místo jevištní mluvy, vychází z jejich úst jakýsi dětinský přízvuk (určitě u celého čtvrtého ročníku), ale protože je stále víceméně začátek školního roku, lze doufat, že se mladí herci k jevištní mluvě ještě dopracují (i když herečka, šlapající si na jazyk, to bude mít o něco těžší).

Inscenace se mi líbila, herci hráli pěkně a připadalo mi to zajímavé.

Chytání Vídně je zajímavá a vážná hra o tom, jak se lidé potkávají a přitom se míjejí. Hlavní hrdinku Almu hrála velmi dobře Tereza Richtrová, v pěkném kostýmu od Kataríny Hollé. - Možná že by hra snesla o něco více vedlejších postav, aby veškeré "anti-myšlenky" nevyjadřovali jenom dva číšníci a dvě velmi zkarikované sousedky.

Inscenace byla pěkná, člověk se mnoha slovy dozvěděl co je štěstí, ale z hlediska pamětníka bych chtěla upozornit, že ne všechny předměty, které dnes působí "starobyle", opravdu "starobylé" jsou. - Z mého hlediska byl použitý telefon prudce moderní, podobný mám dodnes doma, v roce 1968 (kdy byla hra napsána) a ještě aspoň do poloviny 80. let se používaly výhradně černé telefony se zaoblenými rohy. V 60. a 70. letech se nepoužívaly umělohmotné konvičky a počítačoví operátoři by chodili v bílých pláštích, nikoli v pokovených pláštích, taky počítač by byl velký takřka přes celou místnost.

Inscenace byla pěkná, herci hráli pěkně (nejen Tereza Groszmannová, ale i Viktor Kuzník a Pavel Čeněk Vaculík), ale z jakéhosi důvodu mě to neoslovilo tak, jak jsem očekávala. (Viděla jsem Matku v 80. letech, ale detaily jsem si už nepamatovala.)

Inscenace Kavkazského křídového kruhu se mi líbila, herci hráli pěkně, jen kostým a maskování soudce Azdaka v závěru hry mi připadalo přehnané.

Představení bylo příliš rozkouskované oživlými představami obou hlavních představitelů, ale byly zde i některé vtipné scénky.

10% za Pavla Čeňka Vaculíka v roli sluhy Sosieho. Začátek inscenace mi připomínal Sen noci svatojánské, inscenace se hrála bez přestávky, přesto byla první polovina lepší, protože ta druhá byla méně propracovaná. Dole pod jevištěm seděl perkusionista v černé kapuci s dlouhými zlatými rukavicemi a z téhož prostoru přihlíželi sluhové Sosie a Kleanta jednání panstva (Kleanta jedla popcorn, ale Sosiemu nedala). Před příchodem Jupitera začal na scénu padat zlatý déšť. - Nepochopila jsem význam mladíků, čas od času pobíhajících po jevišti a zpívajících anglické písně (Moliere byl přece Francouz).

Jednalo se o absurdní černou situační tragikomedii se stylizovanými výkony herců, kteří zobrazovali jednotlivé typy. Hlavní roli hrálo stále se měnící osvětlení, takže herci byli jen málokdy opravdu dobře vidět.

Noc pastýřů byla pěkná a poměrně vážná inscenace o Janu Jakubu Rybovi, kterou jsem u Mrštíků už kdysi viděla. - Herci hráli pěkně, ale diváci na krajních sedadlech zde měli ten problém, že viděli jen toho předního herce, protože herci stáli často v zákrytu.

Tom Stoppard vystihuje ve hře Leopoldstadt osudy středoevropských, resp. vídeňských Židů na konci 19. a ve 20. století, ale i kus rakouských dějin. Ve výborné režii Radovana Lipuse můžeme vidět velkou část souboru ND Brno. Hra by si zasloužila více diváků, než kolik jich chodí v současné době do divadla, takže doufám, že vydrží dlouho na repertoáru.

Jednalo se o divadlo na divadle v adaptaci Tomáše Vůjtka. Ředitel Národního divadla v Brně Václav Štech přijde ve 20. letech na zkoušku své vlastní inscenace satirické hry Ohnivá země a nelíbí se mu herecké, ani režijní pojetí hry a má rozpory též s dramaturgem Jiřím Mahenem. - Ve hře chyběly předěly mezi tím, kdy hrají herci herce a kdy postavy z Ohnivé země. Nešlo ani tak o "kolonizaci Bosny", jako spíš o kandidaturu pojišťovacího inspektora na poslance za "Ohnivou zemi", jak se říkalo sousednímu okrsku.

Jednalo se o Cyrana v moderní adaptaci britského dramatika Martina Crimpa (verše zůstaly zachovány), z cukráře Ragueneaua se stala majitelka literární kavárny Lejla Ragueneau a zřejmě kvůli zapojení dívek z ročníku, hrály ženy též Le Breta a Montefleuryho. Inscenace byla velmi krásná, i když ke konci hry mluvili už herci velmi rychle, aby to za ohlášené 2 a 3/4 hodiny stihli. Martin Mihál byl úplně senzační Cyrano.

Představení bylo o tom, jak lidé jeden druhého neposlouchají a nesnaží se mu rozumět. - Chromý majitel domu nechápe, proč někomu vadí že má hlad, když přitom může chodit a chudí nájemníci závidí majiteli domu, že je bohatý a nezajímá je, že nemůže chodit. - Představení dominoval výborný Ivan Dejmal v roli majitele domu (kterého překladatel překřtil na Božetěcha Lehmanna) a líbil se mi též Martin Veselý v roli houslisty Kleina.

První dvě třetiny (nebo tři čtvrtiny) představení byly úplně statické, jediným oživením byl senzační Igor Ondříček v roli Happymana a dalších rolích. - Nemohu pochopit, proč divadlo uvádí takovéto muzikály a neuvádí operety, ...

Hra vznikla na začátku 20. století a má zvláštní poetiku (návrat Lilioma z Očistce na jeden den, aby se pokusil vykonat na Zemi jeden dobrý skutek). - Temporytmus inscenace byl neúnosný pro dnešní dobu. Z herců se mi nejvíce líbila Petra Lorencová v roli Julči. Liliom byl také dobrý, ale byl hodně stylizovaný. - Horší bylo, že některé herce nebylo chvílemi vůbec slyšet (možná v tom hrálo roli, že některé role byly od loňska přeobsazeny a nastudovány později?).

Líbilo se mi, že Sňatky na železnici byla komedie se zpěvy, ale vadil mi trochu nepřehledný děj. Zřejmě zde nešlo ani tak o namlouvání, jako o to, aby se daly dohromady mladé páry (ale člověk občas nevěděl kdo je kdo). Neměla jsem z toho ten pocit, že by v hlavní roli byla železnice.

Představení Antonius a Kleopatra bylo zřejmě nacvičováno od jara s přestávkami, což na něm bylo znát, více povedená byla druhá polovina. Hrálo se v moderním jazyce, některé role byly stylizované a některé vůbec ne. Kostýmy byly víceméně moderní (včetně jedněch děravých džínsů) a scéna s osvětlenými sloupy, byla též velmi moderní. - Z herců mě zaujal Josef Jurásek v roli Věštce.

Inscenace Slaměného klobouku byla pěkná, ale jednotliví aktéři nebyli ještě secvičení dohromady (viděla jsem předpremiéru 28. srpna). - Nejvíce se mi líbil Tomáš David v roli Leonidase Fadinarda.

Muzikál Grandhotel byl velmi pěkný, s velmi pěknou hudbou (viděla jsem reprízu, či předpremiéru 29. 8.). - Řekla bych, že přímo životní výkon tu podal Kristian Pekar v roli barona von Gaigerna. Lucie Bergerová byla velmi dobrá stárnoucí balerína Grushinskaya. Postava její společnice Raffaely mi nebyla zcela jasná, Diana Velčická ji hrála velmi dobře, ale já jsem postavě pořád nějak nevěřila (jestli to nakonec nebude nějak naopak [což bych přičítala scénáři, ne inscenování]).

Pro nic za nic je malebná, ale popisná inscenace s malebnými kulisami, uměleckým prologem a hodně namaskovaným hostinským, s čímž si jeho představitel Milan Němec dobře poradil.

Bylo to zajímavé, ale v programu ke hře jsem se nedočetla, kde všude se už Dobové tance dávaly. Myslela jsem, že je dávali v 80. letech v Brně u Mrštíků, ale vypadá to, že ne (asi se o tom jenom hodně psalo a mluvilo?). - Inscenátoři v programu píšou, že Dobové tance nejsou ani dnes zastaralé, protože jsou stále platné. To možná ano, ale hra sama je poplatná době, v 80. letech se dávalo více satirických her (a nejen českých). I když jsou v ní i souvislosti směrem ke starší české klasice.

Hra byla ironičtější, ale i srozumitelnější, než Brechtova Třígrošová opera, ale nebyla tak barvitá a chyběly tu Weilovy písně. Z herců se mi nejvíce líbil Petr Štěpán coby Macheath. Nepochopila jsem šaškování před oponou (že by pouhá přestavba?) a roli Opilce (v tomto případě Stanislav Slovák), jestli tam měl mít nějaký význam a jaký? - Teď bych se zase jednou ráda podívala na Brechtovu Třígrošovou operu.

Druhá polovina představení byla lepší než první. Z herců mě nejvíce zaujala Zuzana Skálová v roli Rosie, protože jsem dospěla k názoru, že to nemůže být nikdo jiný než Zuzana Krupicová, kterou jsem neviděla přes třicet let - z jejího návratu mám opravdu radost a doufám, že ji uvidím i v dalších inscenacích.