Radarrius

Uvítal jsem, že se Národní divadlo vrací ke konzervativnějšímu pojetí divadla. Škoda jen, že mnozí herci odvykli klasickému způsobu hraní ve velkém divadle bez "moderních" exhibicionistických berliček. V zadnějších řadách v přízemi jim dokonce nebylo vždy vše rozumět. Což je u dramatizace založené hlavně na pozorném naslouchání textu a propojování tušených souvislostí dosti problematické. Skvělý byl naopak Vladislav Beneš, který byl schopen na velkém jevišti vytvořit lidsky bohatou postavu zkušeného četnického strážmistra.

V jednotlivostech zajímavé. Občas vskutku skvělé jako například Kateřina Císařová imitující beze zvuku Karla Gotta. Místy příliš rozvláčné. Hlavně ale neustále skákající mezi jednotlivými postavami bez nějakého hlubšího propojení a záměru. Celkově zbytečně dlouhá estráda, ve které se toho dost nepovedlo. Jako třeba Kateřina Císařová zpívající na playback několik písní Karla Gotta.

Magický příběh prolínajících se osudů. Zahráno tak skvěle a přirozeně, že jsem si hodnou chvíli po začátku uvědomil, že je to celé ve verších. A na slově v této hře opravdu záleží. Divák si musí propojovat, jak vše souvisí. A hlavně slova vyvolávají skrze divákovu imaginaci bohaté představy zaplňující prázdnou scénu. Žádné, nyní tak obvyklé, moderní přehrávání a polopatismus. Kromě technicky zdlouhavého věšení na konci, které narušilo celý koncept.

Přenesení niterně citlivé hry na velkou scénu se nad očekávání zdařilo. Hodně je to dáno expresivním hereckým projevem Richarda Krajča pronikajícím až do zadních řad. Obdiv i vůči tomu, jak se dařilo sehrát vstupy vybraných diváků. Celkově hra nutí každého k zamyšlení nad svými vlastními báječnými věcmi i potížemi, které musíme uvnitř sami sebe překonávat.

90% za rok a půl starou dceru. Tu to vskutku bavilo a sledovala hemžení na jevišti s velkým zájmem. Poklona tvůrcům, že do něčeho takového šli. A povedlo se jim to. Jako dospělý divák jsem si to zase až tak moc neužíval. Bylo to pro mě poněkud nevzrušivé. Ale nebylo by fér hodnotit za mě.

První část na 100%. Skvělé vystižení prostředí chytrých leč v sociálním kontaktu neohrabaných lidí. A navíc neuvěřitelně vtipné pro toho, kdo dokáže sledovat rychle se ženoucí slovní zatáčky a piruety. Druhá půlka to bohužel zkazila. Slovní kadence se snížila na úroveň průměrné současné hry, humor se vytratil. Z možných zakončení rozehraného příběhu vybral autor z těch horších. A rádoby filozofický konec generovaný AI byl doslova utrpení. Jako kdyby hořely termíny s odevzdáním hry a na vypilování druhé půle nezbýval čas. Velká škoda.

Začátek mě uchvátil. Obzvláště Radim Vizváry pracuje se svým tělem vskutku dokonale. Bohužel jsem ale nedokázal rozklíčovat o co vlastně jde, co se na jevišti odehrává, co se snaží tanečníci vůbec vyjádřit. Občas se mi zdálo, že jsem se chytil. Ale takřka okamžitě jsem se zase ztratil. Moderní tanec zkrátka není pro mě.

Asi největší chyba tohoto muzikálu je, že není díky mé neznalosti romštiny jasné o čem se vlastně zpívá. Možná i proto mi připadal děj vcelku nezajímavý. Obzvláště druhá půlka se díky pomalejším písním vlekla a nebylo ani moc jasné kam a proč. Tedy kromě poučení, že je lepší nemilovat se se zlodějem koní, který vše řeší nožem a násilím. Nejsilněji tak nakonec působily scény depresivního putování cikánské tlupy a průvodní slovo staré Izergil v emočně silném podání Johanny Tesařové.

Představení moc nefungovalo. Nápad s nakloněnou plošinou se hlavně promítl do rušivého přemýšlení, zda to herci na takto nakloněné plošině dají, a dlouhých nezáživných hudebních předělů nutných k získání času na naklonění plošiny. Děj místy nedával úplně smysl, protože ve hře chyběly některé postavy a ne vše bylo dovysvětleno náznaky v řeči zbylých postav. Úplně mě tak minulo, co vlastně chtěla tato inscenace říci.

Poutavě podaná talentová soutěž mezi podivínskými hudebníky v první části v sobě mísí vtipnost, trapnost i smutek. Panoptikum zvláštních postaviček sedících na forbíně i jejich hudební i nehudební projevy jsou vskutku rozmanité. Takto by to však zůstalo v rovině pouhé hříčky. Druhá část je pro diváka daleko náročnější, ale také přínosnější. Ukazuje totiž depresivní vnitřní svět vítěze soutěže. Prolínají se zde zmatené odrazy ostatních soutěžících doplněné zmatenými duševními stavy hlavního hrdiny. Davidovi Petrželkovi tahle role opravdu sedí.

Postupná skládačka historie jedné rodiny napříč bouřlivým 20.stoletím. Také velice dobré srovnání skutečné tíhy rozhodování v nesvobodných totalitních dobách s pseudotěžkostí rozhodování v době svobodné společnosti. Zároveň jsou skvěle vypracované jednotlivé postavy a složité vztahy mezi nimi. Drama vnitřních a vnějších vlivů se propojuje do uvěřitelného příběhu živoucích postav. I díky tomu, že dobrý text je divadelně zpracován velmi precizně a profesionálně.

Koláž scének naplňující naší jemně depresivní představu severských pomatenců. Snažit se pochopit o co vlastně jde je zbytečné. Ale atmosféru má hra dobrou a mnoho scének má šanci zůstat v paměti.

Špionážní komedie od Berlínské zdi. Občas se ztrácel spád hry, některé herecké výkony byly slabé. Ale dobrých gagů bylo ve hře hodně. Zvláště ve druhé polovině se rozjel Karel Heřmánek ml. Škoda, že v první polovině byla jeho postava uťápnutá svojí partnerkou až přespříliš.

Vskutku přesvědčivé herecké etudy k jednotlivým fázím vztahu muže a ženy. Doplněné o silnou ironii a obraznost. Jenže dohromady to nevytvořilo zajímavý příběh. Jelo se jen po povrchu, bez snahy ukázat proč se něco takového partnerům v dlouhodobém vztahu obvykle děje. Nejzajímavější byla nakonec poboční dějová linka mladé herečky Marie, která vstupovala v různých polohách a s vlastní jasnou motivací do vztahu hlavních hrdinů jako ta třetí.

Vskutku povedené pásmo scének, písniček a roztomilých blbostí pro malé děti. O klukovi, který se všeho bojí. A jeho sestrách, které mu z toho pomáhají ven. Děti klidně seděli a s napětím vše sledovali. Což rozhodně není u her pro předškolní děti zdaleka samozřejmé. A dospělý? Ten mohl s potěšením sledovat hru imaginace a vychytávat narážky na jednotlivá díla Franze Kafky.

První část mě vskutku dostala. Tragický příběh Miry, nenávist Idy, podivínství Hany, láskyplnost Miřiny maminky Rosy, váhání jak se starat o přeživší dívku. To vše do sebe zapadalo a vytvářelo neuvěřitelně silný emoční koktejl. To vše doprovázeno funkční scénografii. Zasloužených 100%. Bohužel druhá část již tak dobrá nebyla. Tragický osud Hany a Židů obecně se utápěl v popisných detailech a spletitých souvislostech u mnoha jednajících postav. Proškrtání a zaměření na Hanu by hloubce emocí velice pomohlo.

Netvrdím, že jsem hru pochopil. To ani náhodou. Ale ten souboj dvou rozdílných letor je rozhodně fascinující a nutí diváka soustředěně sledovat každou jemnou nápovědu. Shlink Jana Sklenáře, hlavní hybatel děje, v sobě skrývá nečekanou hloubku. Postupně nabízí několik vysvětlení, proč se do souboje pustil. Ale co z toho je součástí hry a co pravda se nikdo nikdy nedozví. Škoda jen jisté plochosti Shlinkova protihráče, jak ho pod vedením režiséra ztvárnil Samuel Toman. Přece jen se mladost neprojevuje jen zmatečností a uřvaností.

Ukřičený správce sportovního klubu v excelentním podání Jakuba Špalka byl naprosto přesvědčivý. Přesně tyto typy je člověk zvyklý na sportovištích vídat a hlavně slyšet. Přesvědčení o své pravdě se snaží prosadit svou za každou cenu. Pokud se k tomu přidá, že ostatní v klubu jsou vskutku "dementi", kteří sebou nechají beze všeho orat, tak je o skvělou zábavu postaráno.

Snaha zdramatizovat dopisový dialog dvou francouzských spisovatelů se příliš nepovedla. Zajímavé myšlenky, jiskřící intelektuální hra, krásné využívání jazyka, silné herecké nasazení i neotřelé režijní a scénografické nápady. To vše v inscenaci vskutku bylo v obdivuhodné míře. Ale dohromady se to nepovedlo příliš divadelně propojit. Vznikla tak jakási neurovnaná koláž bez hlubšího akcentu. Místy nudná, místy zajímavá. Jak to zrovna vyšlo.

Dobré, někdy až brutální vtipy. Famozní Jan Vondráček jako Tom-Tom Vrána, bývalý gangster uklidňující si nervy pletením. Herci si své plyšové role opravdu hezky užívali a diváci s nimi. Ve hře jsou i dojímavé scény z rodinného života nutící k zamyšlení. Takže ingredience jsou skvělé. Jen to celé nějak nesedělo dohromady. Děj překotně pádil a celkové vyznění hry se někam ztratilo.

Poměrně zdařile vypreparovaná hlavní dějová linka z velkého románu. Občas přišlo nenadále vybočení z hlavního děje nebo se objevila nějaká nejasnost co se vlastně stalo a proč. Ale z jeviště proudila díky hercům energie i pocit, že se dotýkáme něčeho hlubokého v nás. Samoúčelných režijních "nápadů" jako bylo například vysypání hlíny z batohu bylo naštěstí málo a příliš nerušili to hlavní. Silný, dobře podaný příběh.

S touto hrou jsem se téměř úplně minul. A nebylo to rozhodně díky hereckým výkonům. Naopak. Obzvláště Eva Hacurová byla opravdu přesvědčivá v budování nesympatičnosti hloupoučké hlavní postavy, která nedohlíží následků svých činů. Obdobně bravurní bylo podání její zrůdné sestry ze strany Bereniky Any Mikeschové. Ovšem díky režijnímu vedení bylo nacistické zlo podáno značně šablonovitě až kýčovitě. Tedy až na scénu útoku SSáka na klavíristu za to, že neumí zpaměti Horst-Wessel-Lied. Tahle jediná scéna z celé hry obsahovala opravdu silné emoce.

Prolog Anežky Kubátové na forbíně byl fantastický. Během chvilky uchvátila publikum i mě. Ale pak jsem se začal s hrou míjet. Nepochopil jsem za celou hru, co drželo Daňu v tak toxickém vztahu. Hra je totiž pouze jeho vnějším popisem, jakkoliv místy zábavným. Ani umělecký exulantský svět není řešen jinak, než formou krátkých skečů. Ovšem díky Vojtěchu Vondráčkovi hodných zapamatování.

Neuvěřitelný životní příběh. Velká pochvala za využití hudebního rozměru souboru v Dlouhé včetně kapely. Evokování příslušné doby fungovalo skvěle. První polovina představení fantastická. Bohužel druhá věnující se bestialitě komunistického režimu ztrácela dech. A to nejen díky zdlouhavému a zoufale nudnému popisu vězňů v gulagu skrze biologii severních tučňáků. Jako kdyby nebyl čas ji také vypilovat k dokonalosti jako například scénu vražd na četnické stanici nacistickými bojůvkami. Ovšem život a činy Pravomila Raichla i celková síla inscenace zaslouží potlesk ve stoje.

O co budeme hrát po naší smrti? Jaká jsou pravidla hry? A máme jí vůbec vyhrát? Strhující herecký duel, který nedá na chvíli divákovi odpočinout. Zároveň nutí klást si otázky o smyslu života i našeho usilování zde v našem bytí. Škoda jen, že ke konci hra ztrácí tempo a točí se v kruhu. Nepřichází žádná katarze, vyvrcholení či závěr. Tedy nepočítáme-li hodně plytké prohlédnutí hrdinky, že za její zpackaný život mohou ti hrozní muži. A to je hodně nedostačující odpověď na zajímavá témata, která hra uvnitř diváka nastoluje. Škoda.