Matěj Konečný

Divadlo se dělá dobrý, špatný a v Brně. Poslední zmíněné mám moc rád, jen do Brna moc nejezdím. (Měl bych s tím něco dělat.) Havelkova inscenace mě v tom utvrdila. Jeden neví na co kouká, i když to ví moc dobře. Jeden neví co si má myslet, i když to ví moc dobře. A jeden neví co už je moc, i když to ví moc dobře. A pak je tady to "moc" co je na divadle. Je to jiné "moc" než ve skutečnosti a divák disponující rozumem, schopný jej během sledování inscenace užívat, jej přijímá. Co totiž může být moc, pokud jde o znak?
Znak má mít možnost zobrazovat něco co je moc, proto abychom se skutečnému "moc" mohli vyhnout a mohli nad ním uvažovat.
Amen.

Tak jsem byl. Byl tam a představení viděl. Viděl jsem. Pan B. smůlu. Smůlu měl. Nebo snad mohl? Mohl za to si? ...
My stejní nejsme jako? Jako on stejní? Stát se nám nemůže? Chováme jinak? Jinak se nechováme. Stát se může to? I mě se to stát může? Proč divně koukám na lidi ty? Na lidi ty, co třeba ani nemůžou za to? ...
S tím jsem domů. Domů s tím šel a od té doby víc si všímám si. Kdo z nich asi pan B. je?