Martin Kopecký

Představení, které se časem a počtem repríz "ohrálo" do správného tempa a ve kterém dominuje výkon Zuzany Stivínové (i když v některých pasážích by mohla ubrat do více civilní podoby) a lze v něm nalézt dynamiku spodních proudů, které pomalu ale jistě posouvají zápletku hry k vyvrcholení. Velmi dobrý je i výkon Vladimíra Beneše v roli starého četníka a Radůze Máchy jako Štěpána, i když v tomto případě divák těžko uvěří, že na jevišti je parta napůl negramotný vesničan z Podkarpatské Rusi někdy z konce 20.let minulého století. Zajímavý výklad původního textu.

Trapnost k uzoufání, co se nedá uhrát a kde je vám trapně i za herce, kteří to opravdu hrají jen pro peníze. Humor páté cenové skupiny.

85%. Úžasný výkon vše tří herců, i když Ladislav Hampl o trochu převyšuje (většina herců by tu hru prostě neuhrála). Jen ten text by potřeboval trochu zkrátit, protože dvě hodiny psychadelické jízdy mezi pocity, životními haváriemi, násilím a smrtí je trochu hodně, i když si před představením dáte opojné látky. Některá témata se pak opakují a jízda občas začne ztrácet dech a šílený recitační kroužek se trochu omrzí. Velmi střídmá režie bez větších efektů (kromě závěrečné scény, kdy pan Hampl visí na laně hlavou dolů) je ku prospěchu věci, protože neruší samotný text.

Průměrná hra se slabou režií. První polovina se táhne neuvěřitelným způsobem a je to čekání na Godota v té horší podobě. Vasil Fridrich se to snaží uhrát, ale i tak dobrý herec má problém se s průměrným textem vypořádat. Baví Ondřej Malý, který má výhodu vděčné role přitroublého sraba. Naopak Martin Finger jako drsňák moc nefunguje. Šimon Krupa vypadá a hraje spíše jako syn než jako bratr hlavní postavy. A Jan Holík asi celou dobu přemýšlel, v kolik bude zítra ráno nástup do věčného seriálu. Po přestávce nabere hra trochu tempa, ale přece jen vadí cimrmanovský postup, kdy se herci baví o tom, co se "jako" děje ve vedlejší místnosti.

Kromě výborných výkonů pánů Rumla a Hoffmana je představení jedna velká nuda - dílem ne právě akčním textem a hrou, kde se nic prakticky nic neděje, a dílem průměrnými až podprůměrnými výkony ostatních herců, kteří působí spíše jako záskok z ochotnické scény. Tím pádem sice tolik nevyčnívá legendární topornost Františka Kreutzmana, ale celkem 3 hodiny jsou k uzoufání, když pokrácením na 2 hodiny by hra získala větší spád. Pokud v souboru není "vulgární" typ živočišné mladé herečky pro postavu Helen, tak by se nabízelo nějaké hostování spíše než obsažení herečkou, která působí jako "jedničkářka z lepší rodiny" a pí.. jí nejde přes pusu.

Přes maximální snahu herců jde o neuhratelnou hru, která je konceptem někdy v absurdním dramatu 60. let, ale chybí jí uvěřitelný dramatický oblouk. Téma změny identity a její následné ztráty v zástupu stejně krásných jedinců se brzy vyčerpává a chybí v ní dialogy, které by jiskřily. Proč si divadlo vybralo tuhle hru mi jasné není - na rozdíl od rozhodnutí nedělat přestávku. Chyba tohoto představení není v hercích, ale v samotné dramaturgii a potažmo režii, která nenašla pro hru dostatečnou dynamiku (pokud v textu vůbec nějaká je).

Sled situací, které je vzhledem k absenci příběhu složité pochopit. První polovina je aktuálnější vzhledem k současné situaci, druhá polovina má prvky absurdního divadla. Pokud divák nemá ani ponětí o obsahu knihy, na kterou představení odkazuje, ubírá mu to zážitek a ve druhé půlce asi bude dost zmatený.

Představení těží ze "šťavnaté" swingové hudby s podání "plnotučného" orchestru Melody Makers a přesvědčivých výkonů Igora Orozoviče a Pavly Beretové, kteří výborně zpívají a tančí. Dech mu ovšem dochází v dialozích, které děj neposouvají dopředu a slouží jen jako oslí můstky mezi jednotlivými písněmi. Představení také trpí tím, že čas věnovaný válečnému období je neúměrně dlouhý a poválečná doba je naopak příliš krátká. I když poučený divák chápe, že po válce už toho pan Traxler moc nenapsal, tak pokud to mělo být životopisné dílo, schází mu pointa v podobě jeho kanadského života mimo hudbu.

Představení těží z hluboké myšlenky, která se ale trochu ztrácí pod zjevnou hereckou rutinou. Asi se sešly špatné okolnosti, ale pan Potměšil trochu víc přehrával a ostatní aktéry to asi dneska moc nebavilo a raději by si užívali posledního podzimního sluníčka. Takže více méně přeříkali svůj text. Představení chyběla šťáva a zaujetí celého souboru, tentokrát mě herecká práce moc nezaujala. I když chápu, že po těch letech a počtu repríz je těžké nacházet něco nového a většina herců už možná prostě chtěla vědět, jak dopadly volby.

Vynikající výkon všech herců na základě promyšlené režie. Žádná hluchá místa a děj, který má spád. Představení, ze kterého mrazí a nad kterým musí divák přemýšlet (ne nad tím, co tím chtěl autor/režisér/herec říci, ale nad jasně prezentovanou myšlenkou). I ti, kdo mají méně textu, jsou schopni vystřihnout přesnou figuru. Takových představení teď v Praze věru moc není.

Představení, které neurazí ani nenadchne a celkem lehce se zapomene. Režijní pojetí odpovídá spíše zájezdové holírně než první scéně na východ od Prahy. Oběma hlavním představitelům chybí více energie a zaujetí, takže celé představení se tak nějak sune dopředu jako výletní motoráček. I ta předscéna po prvním jednání je jaksi nespontánní, člověk i fandí nějaké improvizaci, ale kde nic tu nic. Představení zachraňují dámy, kterým sice režie také nic nového nenabízí, ale snaží se dostat do představení alespoň trochu energie.

Kvalitní černá podívaná bez hlubšího smyslu, kterou si pro sebe urval Ondřej Sokol. Marek Taclík neměl svůj den, snad ho bolely zuby, sotva mu bylo rozumět, když jen tak odříkával svůj text. Martin Finger trochu bez šťávy, ale občas světlé momenty, i když monolog o gibbonech působil tak, že si ostatní chtějí hlavně dát pauzu na cigárko. Markéta Stehlíková působila trochu zakřiknutě, což se čas od času snažila dohnat jakoby hysterií. Hra měla spád, hlavně díky dobré režii.

Jednoduchá oddechová hra, kterou zachraňují dobré herecké výkony hlavních představitelů (Vetchý, Nárožný, Chýlková) a snesitelná délka (2*45 min.). Ze slabého textu s malou dynamikou děje nelze vytěžit nic víc, než pár vtipných momentů hlavních postav a figurkaření u těch vedlejších. Ze hry je až příliš cítit, že už se hraje 14 let a bylo by vhodné ji trochu oživit.

V podání ŠD bakalářská historka sotva na hodinu a půl i s přestávkou (ve skutečnosti do hráli něco málo přes dvě). První půlka nekonečně rozvleklá, po přestávce se obrátky přece jen o něco zrychlí. Herecky ční Kamil Halbich a slušný (i když rozsahem malý) je Robert Jaškow. U Filipa Čapky člověk nepozná, zda hraje snoba, machistu nebo člověka s lehčí formou demence. Ostatní figurkáři celkem k zapomenutí. Bohužel režijně nevyužitý potenciál hry, který volá po frašce nebo crazy komedii (dobré náznaky u trablů s první mrtvolou).

První polovina sotva na 40%, druhá určitě přes sedmdesát. První polovině škodí násilné a prvoplánové sexuální narážky, které nejsou ani vtipné a ani neposouvají děj (nuda!). Pokud však začnou verše, tak hra začne hladit po duši a hlavně mít spád a bavit. Jako by to po částech psali dva různí lidé. Zaujala výborná hudba - i když moderna, měla význam. Také scéna je velmi zdařilá. Hlavní hrdinové herecky jistí, z ostatních zaujal Igor Bareš. Vysloveně nepříjemná afektovaná Tereza Bebarová v roli chůvy a Václav Jílek, který pojal Benvolia jako polovičního idiota (režijní záměr?).

Režijně absolutně nezvládnuté představení, ve kterém vás postupně začne víc a víc bolet hlava z toho, že se snažíte porozumět jednotlivým scénám a nějak si je propojit. Nakonec z programu zjistíte, že tam mělo být několik tematických bloků a o příběh zde vůbec nejde, což ale z představení nepoznáte. Připravte se na dvě a čtvrt hodiny v celku, což si nelze vykládat jinak než obavou, aby polovina diváků o přestávce neodešla. Na druhou stranu musím ocenit výkony herců, kteří se tu bídu snažili se ctí uhrát - výborná Eva Salzmannová, standardně dobrý Saša Rašilov, nadějný Petr Vančura.