Rozhovor

Umělecký šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek přiznává, že se už před rokem rozhodl další sezonu neplánovat. „Myslím, že v této nepředvídatelné době si žádné divadlo nemůže být zcela jisté tím, co budou chtít diváci vidět,“ říká. Přesto se na příští rok dívá pozitivněji. Ostatně posuďte sami.

Co zůstalo z letošní chystané činoherní sezóny?
Nezůstalo vlastně skoro nic. Plán na právě probíhající, tedy spíše postávající než probíhající, sezonu jsem už vloni na jaře shodil ze stolu. Myslím, že v této nepředvídatelné době si žádné divadlo nemůže být zcela jisté tím, co budou chtít diváci vidět. Svět se změní, ale stále nevíme, do jaké podoby. Nevíme, kolik diváků se k nám vrátí a kolik jich budeme muset naučit chodit do divadla znovu. Jaký bude důvod se do divadla vrátit? Budou chtít lidé staré a osvědčené nebo nové hry vztahující se k novým zítřkům, které číhají kdesi za hranicí této krize? Vlastně si kladete otázky, proč divadlo vůbec dělat. Jde o velkou příležitost upustit od nastřádaných návyků. Ale zpět k otázce. Před rokem jsem se tedy rozhodl další sezonu neplánovat. A dokonce se mi moje plány podařilo zcela utajit, proto jsem se nedostal do situace vyhlašování a následného odvolávání dramaturgického plánu. Podařilo se nám ale vytvořit inscenaci s polským realizačním týmem Češky krásné, Češky mé komentující českou povahu z pohledu našich severních sousedů, přičemž hlavními hrdinkami jsou významné ženské osobnosti 20. století. Divákům jsme slíbili inscenaci velkého ostravského románu Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka ze Slezské Ostravy. Věřím, že tuto skvělou dramatizaci Tomáše Vůjtka režisér Janusz Klimsza zinscenuje v příští sezoně. Ostatní zůstalo v tajemnu. To nám umožnilo plánovat pružně, což je také asi něco, co nás současná krize měla naučit. Čili plány stále aktualizujeme, píšeme si je do trhacího bloku.

Právě nazkoušená inscenace hry Diplomacie ve vaší režii tuším také nebyla ohlášena.
Nebyla. Ale myslím, že k inscenaci textu nastaly správné podmínky. Diplomacie se odehrává na samém konci druhé války, kdy se rozhoduje, jakou podobu konec války bude mít a jestli válku přežije alespoň něco z podstaty civilizačního paradigmatu, který válce předcházel. Jsme nyní v podobné situaci. Zdá se, že řešení pandemické krize máme nadosah. Je ale otázka, kolik z dosavadního způsobu života a společenských návyků přežije a zda je budeme aplikovat i v postcovidové době. Covid, stejně jako válka a každá civilizační krize, mění společenské hodnoty, přetváří cenu práce, de-automatizuje mnohé návyky a nahrazuje je jinými. Stejně jako létání po 11. září už nikdy nebylo stejné, i covid nás naučí aplikovat nejrůznější úrovně lockdownů, od osobních až po státní. Zřejmě je to něco, s čím se budeme muset naučit žít. Právě tento moment, kdy se nám pod nohama rozlamují tektonické desky dějin, je pro hru Diplomacie a pro dnešek typický. Role strhujícího a velmi elegantního dialogu byly svěřeny pánům Strnadovi a Jirmanovi. Bylo to intenzivní, přesto, řekl bych, klidné zkoušení. Šlo o dva velké herecké úkoly v jednoduché dramatické situaci. Diplomat Nordling se zjeví v hotelovém pokoji generála von Choltitze veden vnitřním morálním příkazem pokusit se generála odradit od splnění rozkazu vyhodit do vzduchu celou Paříž. V našem pojetí Nordling nachází Choltitze téměř v nedbalkách a generálova uniforma čeká na opěradle židle, což je pro něj výhodná situace: potřebuje mluvit především s člověkem Choltitzem. Oba muži mají na vyřešení vlastních dilemat a vzájemných argumentů krátící se čas. Svítá a spojenci se blíží. Choltitz se během argumentace souká do nacistické uniformy, současně s tím v něm pochybnosti nahrazuje jistota, že by rozkaz plnit neměl. V posledních momentech, když zvoní telefon, stojí před Nordlingem odhodlaný generál, šlechtic, jeden z nejvyšších mužů Třetí říše. Odhodlaný k čemu? Do poslední chvíle je toto přelévavé drama napínavé. V samotném finále se trochu odlučuji od autorova předpisu nechat Choltitze zasypat padající sutí. Nechtěl jsem tuto figuru nechat převálcovat válkou, kterou přeci jen pomohl ukončit, a nechávám jej katarzně splynout s euforií nastalého míru.

Národní divadlo moravskoslezské - Diplomacie (foto: Martin Kusyn)

Jaká inscenace se skrývá za názvem To video nikdo neuvidí?
Jde o komorní nastudování Crimpova dramatu v Divadle „12“ v režii kmenového režiséra souboru Janusze Klimszy. Je to klasická činoherní inscenace, i když název v probíhající sezoně streamů působí dvojznačně. Crimp je předním britským dramatikem, našemu publiku není ale příliš znám. Hra nás zavede do světa společnosti, která dělá marketingové průzkumy, má skvělé nástroje na to, jak se z dotazníku na téma „mražená pizza” dozvědět o člověku naprosto vše. Není to tak, že by ale nějak skandalizovala nebo moralizovala svět marketingových praktik. Nakonec vznikla v devadesátých letech, a to, co v ní dělají živí lidé, dnes převážně zastupují roboti a cookies algoritmy. Je to však mistrně napsaný sled na první pohled nenápadných životních momentů, které hlavní hrdiny doženou na pokraj dosavadních znalostí sama sebe a světa kolem nich. Crimp v dialozích pracuje s překrývajícími se a nedořečenými replikami, někdy vyžaduje až kamerově civilní herecký projev, přitom ale dialogy mají silný vnitřní puls a na rozdíl od intuitivního civilního hovoru dramaticky gradují, načínají další témata a vrcholí podmanivou pointou. Vše je to podáno velmi lehce a s humorem, což vyžaduje hereckou souhru.

Znamená to, že jste se rozhodli jít cestou titulů s menším obsazením, které by se daly uvádět i pro menší kapacitu sálu?
Naši herci jsou zaměstnanci divadla, čili jejich kvantitativní výskyt na jevišti není podmíněn plnou kasou. Ale musím říci, že v případě Diplomacie, ve které nám krásnou Paříž zastupuje krásné hlediště Divadla Antonína Dvořáka, si umím představit, že by prořídlé publikum, o jehož osud se také hraje, atmosféře inscenace spíše prospělo.

V jakém rozpoložení probíhala premiéra Testosteronu, která byla uvedena těsně před druhou uzavírkou divadel?
Napadá mě jen jedno slovo. Stres. Testosteron jsme rozezkoušeli vloni na jaře, pak jsem zmizel z Ostravy, neboť se nám narodila druhá dcerka, a na podzim jsme, přiznám se, že trochu nahonem, inscenaci dozkoušeli. Když jsme šli do generálkového týdne, nebyli jsme si jisti, zda se do premiéry opět nezavřou divadla. Velká část z nás měla v čerstvé paměti jarní uzavření divadel den před veřejnou generálkou Revizora. Ale premiéra proběhla, soudě podle děkovačky měla velký úspěch. I když si myslím, že to byl potlesk otevřenému divadlu, plnému hledišti, potlesk z radosti, že to vše bylo zase a ještě možné.

Národní divadlo moravskoslezské - Testosteron (foto: Radovan Šťastný)

Přistupoval jste k inscenaci odlišným způsobem, než v roce 2011, kdy jste ji nastudoval ve Strašnickém divadle?
Do první inscenace jsem během zkoušení naskočil i jako herec. Na generálkách nás nikdo nehlídal, zkoušeli jsme převážně v klubu tehdejšího Strašnického divadla a na jevišti jsme to prožívali jako hluboké drama. Velmi energické, přesto skoro psychologické drama. Na premiéře nás pak překvapily reakce diváků, úplně jsme je nečekali. Publikum představení protáhlo o patnáct minut a my zjistili, že hrát ho bez pauzy bude pro všechny zúčastněné možná trochu týrání a že to možná ubere pozornost diváka v posledním výstupu, tedy v doslovu. V něm je totiž skryto poselství celé hry, ale už není tak naditý situačním ani slovním humorem, čímž je vůči zbytku hry trochu v nevýhodě. Ale vydrželi jsme více než 150 repríz bez pauzy. V Ostravě jsem tedy hercům předložil text, který jsem velmi dobře znal, měl jsem i vyřešené dilema s četnými vulgarismy. Byl jsem rozhodnutý je zachovat a nepochybovat o tom. Figury hry jsou navíc dojemné ve chvíli, kdy jsou autentické a nesou výraznou osobnostní stopu jejich interpreta, takže jsem při zkoušení nevycházel ze situací, které jsem kdysi sám na jevišti prožíval, ale ze situací ze zkušebny. Tentokrát hrajeme s pauzou, kapelou a grilem, na kterém se během večera ugriluje několik kil masa.

Tušíte, jak po letech budete vzpomínat na zkoušení inscenace Revizor?
Studenti Slezské univerzity v Opavě natáčeli o zkoušení Revizora unikátní dokument. Sledovali pět osob, které zkoušením procházejí, inspici, scénografa, herce, hudebního skladatele a mě. Čili vzpomínat můžeme i při sledování jejich záběrů a o to intenzivněji. Zkoušení ale bohužel ještě stále není ukončeno. Mělo se již zkoušet dvakrát, pokaždé však došlo k uzavření divadel. V Ostravě je kavárna Fér Café, kam si občas zajdeme na oběd, a tam mi říkají: „Hlavně nezkoušejte Revizora, my chceme do divadla!“ (usmívá se) Revizor, zdá se, přivolává lockdown. Upřímně mě mrzí, že jsme ho nedotáhli před lidi a aspoň na pár repríz. Byl myslím ve velmi dobré formě. Teď budeme bojovat nejen s pamětí jednotlivců, ale také s kolektivní pamětí, protože jde o velkou ansámblovou inscenaci s dětským sborem a pochodovou kapelou. Když jsme museli zkoušení ukončit, akorát do sebe vše začalo zapadat. Mrzí mě to o to víc, že Revizora jsme připravovali jako druhý díl Havlova Odcházení. Obě inscenace se totiž odehrávají ve stejné scénografii. Havel je sice autorem současným, píše však o včerejšku, zatímco Gogol je 150 let mrtvý, ale píše o světě, který může nastat klidně zítra ráno, pokud nenastal již dnes. Odcházení končí tak, že Klein stojí před kancléřskou vilou, kterou získal stejně jako rozhodující vliv ve státě. Ten samý herec, Vladimír Polák, začíná Revizora coby hejtman. Stojí před tou samou vilou, jen jaksi nepatrně vylepšenou, a drží v ruce zprávu o příjezdu revizora. S hrůzou běží do své vily, která se na točně obrací, a my vidíme, co je uvnitř: nablýskaný buranský brajgl, kde nechybí klavírní křídlo vklíněné do nekompletního schodiště, slepice, chlast i elegantní nábytek coby trpící svědek dob minulých. Tyto dva tituly jsme chtěli uvést jeden po druhém, měli jsme pro tuto dvojinscenaci vyjednány i zájezdy. Ale Havlovo Odcházení se nakonec premiéry Revizora nedočká, bude mít streamovanou derniéru před koncem sezony.

Co vás přimělo se pustit do vámi zatím neprobádaných vod muzikálu?
K režii muzikálu Harpagon je lakomec? mě přiměla šéfka souboru operety a muzikálu Gábina Petráková. Diváci se mohou těšit na, doufejme, pythonovsky spektakulární blbinu a především pak na parádní hudbu Borise Urbánka, je to totiž žánrový babylon. Dále i na vynikající texty Jirky Krhuta, skvělý orchestr, vynikající herce, pěvce, zejména Libora Olmu, který od nás titulní roli dostal za trest k šedesátinám. Harpagon je druh repertoáru, který zná každý, ale málokdo hru četl. U naší verze ovšem není znalost předlohy nutná. Na druhou stranu, pokud uvidíte našeho Harpagona, a pak si vytáhnete u maturity Moliéra a převyprávíte, co jste viděl na jevišti Myrona, zřejmě vás vyhodí. V muzikálové verzi je pár podstatných odlišností. Například na Harpagonovu svatbu se sjedou jeho příbuzní, což jsou hlavní postavy z dalších Moliérových her, jako Don Juan, Tartuffe, Pán z Prasečkova a podobně. Tablo nejhorších lidských vlastností je tak kompletní. Stejně tak v úplném závěru nenecháme hlavního hrdinu nepolidštěným blbem, kterého by publikum nejraději hnalo ulicemi za hranice města, ale pointa odhalí jeho skutečné já, což by mělo být velmi dojemné.

Máte v plánu uvádět některé inscenace během léta?
Myslím, že ne. Sice si myslím, že lidé budou mít po divadle hlad, ale nevím, jestli budou chtít být po zodpovědném rozvolnění zase někde zavření. Přirozenost asi zavelí rozptýlit se do krajiny. Navíc již stávající nabídka letního repertoáru českých divadel a divadelních agentur je myslím dostatečná. Ale osobně si umím představit, že s každým ochlazením budou vznikat rizika nejrůznějších nákaz, budou se vracet preventivní opatření, očkování, omezení a jedním z důsledků by mohlo být převrácení divadelní sezony. Možná budeme mít divadelní prázdniny v zimě a hrát se bude v létě. Někteří do toho možná půjdou dobrovolně, vizionářsky, některým nic jiného nezbyde. Nevím, třeba přeháním.

Národní divadlo moravskoslezské - Odcházení (foto: Radovan Šťastný)

Na jaké okamžiky z loňské sezóny určitě nezapomenete?
Jak jsem hercům - tomu hrůznému gogolovskému mančaftu - oznamoval, že premiéra Revizora nebude a za zády jsem měl dokumentární tým z Opavy a dva televizní štáby, které si přišly natočit reportáž o blížící se premiéře. Jak jsem se s rodinou schoval před covidem do kokořínských lesů a na týdenní porady vedení jsem jezdil do Ostravy s šéfkou muzikálu Gábinou a jak jsme měli v autě roušky a pořád si dezinfikovali ruce, protože v republice bylo už dvacet nakažených. Jak jsem se všemi čtyřmi soubory Národního divadla moravskoslezského dával dohromady jevištní podobu novely Muž, který sázel stromy a jak hloučky diváků postávaly ještě hodinu po představení před divadlem a žily.

Zmizí z repertoáru některé inscenace bez rozloučení?
To teď ještě nevím. Něco se nehrálo už rok a půl. A naopak se v hracím plánu hromadí nové a neohrané tituly. Jasně, divadlo se musí vrátit s nějakým kmenovým repertoárem, je ale otázkou, co hrát? Svět se změnil a my bychom měli tu změnu akceptovat. Měla by se projevit v tom, jak a co hrajeme, jak to komunikujeme publiku, zkrátka nezvolat Restart a hrát totéž, co před lockdownem. Uvidíme.

Myslíte si tedy, že se lidé do divadel brzy vrátí?
Mezi divadelníky se šíří mýtus o diváckém hladu po divadle. Myslím, že na tom něco bude. Vnímám to spíše jako hlad po tom, co divadlo společensky reprezentuje. Setkávání, sdílení, prožitek, komunikace, společenská událost. To vše nám chybí. A nám zase chybí publikum, protože divadlo je divadlem teprve ve chvíli, kdy je přítomen divák. A pak následuje další podotázka: jak nasytit hlad těch, kteří hladoví po uměleckém prožitku? Jestli jde o hlad, kdy zblajznete klidně langoš s eidamem, nebo naopak je to pěstěný hlad, kdy si chcete užít každé sousto, protože víte, že si s ním kuchař dal hodně práce. Čili ano, lidé se vrátí. A my se vrátíme také…
.