Recenze

Šéf činohry pražského Národního divadla Michal Dočekal se pustil do dalšího dramatu Antona Pavloviče Čechova. Po Rackovi vytvořil se stejným inscenačním týmem Strýčka Váňu. Přístupy ke známým dramatům ale zvolil odlišné. Zatímco u Racka ho zajímaly hlavně postavy, u Váni akcentuje především ústřední pocit zmaru.

Jak je u Čechova obvyklé i Strýček Váňa se odehrává na jednom panství, kde se nachází velmi různorodá skupinka lidí. Všichni mají své touhy a sny, ale divák vidí především jejich strasti a problémy. Správce statku Ivan Vojnickij a jeho přítel doktor Astrov prožívají krizi středního věku, starý profesor Serebrjakov je nesnesitelně mrzoutský, jeho mladá žena Jelena se na vesnici nudí a profesorova dcera Soňa se zoufale snaží žít normální život.

Jak jsem zmínil výše, Michal Dočekal vychází při inscenování Strýčka Váni z jiných premis, než tomu bylo před necelými dvěma roky v případě Racka.Ačkoliv k této povedené inscenaci, které je stále na repertoáru Národního divadla, jsou v novém kusu zřejmé scénické odkazy (poražený kmen stromu, železná stěna ve čtvrtém dějství). Jiný je ale výklad. V Rackovi Dočekal důsledně vykládal charaktery jednotlivých postav a rozvíjel vztahy mezi nimi. Ve Strýčku Váňovi jde spíš po tématu a atmosféře nenaplněných přání, pocitu zmarněného života a zbytečně uplynulého času. Pokud se divák dostane na tuto náladovou vlnu, může ho inscenace razantně zasáhnout (zvlášť při povedeném využití náladotvorné písně Cata Stevense Wild World). Bohužel se tím ale režisér také ochudil o další významové roviny, které má vždy smysl v Čechovových textech hledat.

Inscenace ovšem nezůstává jen u drobnokresby strastí jednotlivých hrdinů, ale má ambici vztahovat vyznění díla na celou společnost. Pocity nenaplněného života při ohlédnutí se zpět jsou aktuální téměř v každé době, Dočekal tedy nemůže mířit vedle. Není přitom nutná žádná podstatná aktualizace.

Strýček Váňa se ve Stavovském divadle vyznačuje také jistým kolísáním tempem. Zatímco první dvě dějství před přestávkou jen zlehka a pomalu budují atmosféru, ve třetím dějství se inscenace mění v rodinné drama plné otevřených konfliktů, které se nebrání ani komickým prvkům. Ke konci se pak vše zase vrací k totální nečinnosti. Ve čtvrtém dějství se také na jinak relativně realisticky pojaté scéně objeví několik loveckých pastí, snad jako metafora Vojnického uvězněného uprostřed svého života na statku. Napěti eskalovalo, konflikty se vyhrotily a profesor Serebrjakov odjel do Charkova. Ve skutečnosti se ale nic nemění, profesor bude dál dostávat svou rentu a Vojnickij bude opět utápět svůj čas nepodstatnými činnostmi.

Postavu Ivana Vojnického výborně charakterizuje citát otištěný v programu k inscenaci: „Teď když všechno promeškal, lituje své liknavosti. Kamkoliv pohlédne, vidí: nikdy více.“ (Jean Améry: O stárnutí). Igoru Barešovi divák snadno uvěří jeho utrápenost, i když Vojnickij v jeho podání může být svým na odiv stavěným neštěstím místy až protivný.

František Němec je v roli chladného a mrzoutského Serebrjakova přesný, na ostatní postavy shlíží s přezíravostí, ale rád jim dá najevo i svou shovívavost, aby tak mohli lépe docenit jeho „velikost“. Jelena působí v podání Lucie Žáčkové jako mladá sebevědomá a snad i trochu afektovaná žena, která se mezi panoptikum alkoholiků a ztroskotanců příliš nehodí. Její pochyby a černé svědomí z počínajícího vztahu s Astrovem ale nepůsobí úplně věrohodně, což ovšem může být režijní záměr, nikoliv chyba samotné herečky. Právě Astrov Martina Pechláta je do detailů rozehraná postava, rozporuplnost povahy vynikne hlavně v opilecké scéně ve druhém dějství. Pechlát hraje Astrova jako talentovaného a chytrého člověka, kterého ale lenost a skepticismus uvázaly v prostředí, které nedokáže docenit jeho schopnosti. Výrazná je rovněž Kateřina Holánová v roli Soni. Serebrjakova dcera jako jediná nerezignovala, ale bojuje a snaží se udržet zdání dobrého života, ačkoliv je možná postavou nejnešťastnější.

Jakkoliv se Strýček Váňa Michalu Dočekalovi nepovedl tolik jako Racek, stále jde o nadprůměrnou inscenaci, která je prozatimním vrcholem činoherní sezony Národního divadla. Vypovídá to ale více o problematické úrovni konkurentů, než o vysoké divadelní kvalitě.