Recenze

Když zhruba před deseti lety odvysílala Česká televize první díl britského televizního seriálu „Jistě, pane ministře“, vyvolal tento její počin u diváků velice pozitivní odezvu. Seriál, ve kterém proti sobě stojí mazaný svět politiky a stejně vykutálený svět státní správy a jehož jednotlivé díly byly natočeny v průběhu let 1980 až 1987, se totiž ještě v polovině devadesátých let jevil v českých reáliích jako zcela aktuální. Zčásti tomu tak bylo proto, že některé principy fungování politiky, státní správy či správy věcí veřejných obecně se velice dobře přenášejí časem a budou proto aktuální, dokud lidstvo bude lidstvem. Významný podíl na úspěchu seriálu v českém prostředí měl také mimořádně zdařilý dabing – i přes nesporné kvality české dabingové školy se nestává příliš často, aby čeští herci srostli se svými cizojazyčnými kolegy natolik kongeniálně, že jejich solidně provedené dabingové řemeslo vygraduje umělecké vyznění originálu minimálně o jeden stupeň výš. A zřejmě právě to bylo tím pravým důvodem, proč se v Divadle na Vinohradech zrodila postupem doby myšlenka převést seriál „Jistě, pane ministře“ z televizní podoby do podoby jevištní – a to právě takovým způsobem, aby herci, kteří jednotlivým seriálovým postavám propůjčili v českém znění své hlasy, tentokrát měli možnost ztvárnit celé postavy. Úspěch inscenačního tandemu Kristiny Žantovské (dramatizace) a Martina Stropnického (režie) však byl v tomto směru pouze částečný.

Pokoušejí-li se autoři přenést na jeviště úspěšný film či televizní seriál, jedná se vždycky o vstup na velice nejistou půdu. Svět divadla je totiž od světa televize či filmu radikálně odlišný, a to především v použití postupů, jimiž má být dosaženo zamýšleného účinku. A tak ačkoliv se na první pohled jeví jako logické, že funguje-li určitý námět ve filmové podobě, měl by stejně dobře fungovat i v podobě divadelní, v praxi se podobného efektu často dosáhne jen za cenu výrazného zásahu do podoby originálu. A k tomu je vždy třeba velké odvahy, protože inscenátoři tím vlastně už dopředu opouštějí své cílové publikum – tedy skupinu fanoušků, kteří chtějí vidět právě a pouze to, co znají z jimi tolik milovaného originálu. Inscenace Divadla na Vinohradech zůstala v tomto směru stát kdesi na půli cesty – divadelní hra je totiž téměř doslovným přepisem několika epizod původního seriálu, byť se režisér Martin Stropnický pokusil alespoň částečně hru oživit a především „zdivadelnit“. Nepostupoval však přitom objevně ani důsledně: jediným funkčním prvkem se proto v této jeho snaze nakonec stalo (poměrně paradoxně) použití filmových dotáček.

To však není jediným prohřeškem inscenačního týmu. Co totiž funguje v intimní atmosféře televizního seriálu, může jen těžko fungovat v obrovském prostoru velkého kamenného divadla. Komika původního seriálu totiž nespočívala jen v bravurních slovních vtipech, ale také v řadě drobných a přesně vypointovaných gest – byl to zkrátka svět, ve kterém i jen o milimetr pozdvižené obočí mělo svůj komický a dramatický účinek. A možná právě zde se inscenátoři dopustili svého největšího pochybení: pokud by totiž rezignovali na možnosti velkého divadelního sálu a pokusili by se přenést výsledný dramatický tvar do poněkud uzavřenějšího a komornějšího prostoru (například typu Divadla Kolowrat), docílili by svojí inscenací zřejmě daleko většího účinku.

Výkony všech herců jsou naproti tomu nezpochybnitelné. K „domácímu“ Viktoru Preissovi v roli ministra pro administrativní záležitosti, ctihodného pana Jamese Hackera, se jako zcela rovnocenný partner přidává člen Národního divadla František Němec v úloze stálého tajemníka ministerstva sira Humphrey Applebyho. Vzájemné střety obou postav, jakož i soupeření dvou protikladných světů, které obě tyto postavy představují, jsou ostatně i základem většiny komických zápletek celé hry. Oba jmenovaní herci propůjčili své hlasy i postavám původního televizního seriálu a bez jejich účasti by nepochybně hra zcela ztratila svůj smysl. Je patrné, že oba herci si své party patřičně užívají a hra je očividně těší. Podobně je tomu i u dalších postav, které se ve hře objevují. Z těch hlavních je to zejména Jan Šťastný ve významné úloze osobního tajemníka ministra. Přestože fanoušci seriálu mají podobu osobního tajemníka Bernarda spojenu s hlasem Lukáše Vaculíka, Jan Šťastný představuje dokonalé ztělesnění typu daného úředníka a lze jej považovat za nenápadnou avšak důležitou ozdobu celé hry. Podobně lze hodnotit i part ministrovy manželky Annie v podání Simony Postlerové a úlohu politického poradce ministra, ve které vyniká Svatopluk Skopal. Na ostatní herce zbyly už jen role drobnější – konkrétně se jedná například o Danielu Kolářovou v úloze předsedkyně parlamentní komise, Otakara Brouska v úloze tajemníka vlády sira Arnolda nebo Jiřího Žáka v úloze komisaře Evropské unie. Jejich úkolem je zpravidla jen nenápadně posunout děj – podobně jako v případě herců, kteří dostali prostor pouze ve filmových dotáčkách (Vladimír Dlouhý, Jiří Dvořák a Ladislav Frej).

Divadlu na Vinohradech se povedlo nastudovat hru, která bude v jistém smyslu ozdobou jeho repertoáru a která bude zřejmě ještě dlouhou dobu naplňovat sen každého divadelního ředitele, tedy beznadějně vyprodané hlediště. Současně však jde o inscenaci, která oproti stejnojmennému seriálu nepřináší žádnou podstatnější inovaci a v zásadě jen opakuje již jednou použité zápletky a postupy. Činí tak navíc způsobem, který není ani příliš objevný, ani příliš divadelní, a jemuž navíc nesvědčí velký prostor Divadla na Vinohradech. Přesto však inscenace stojí za zhlédnutí, a to zvláště pro milovníky původního britského seriálu, kteří mají možnost na vlastní oči se přesvědčit, jak si se svými úlohami poradí ti, kteří propůjčili jednotlivým postavám seriálu své hlasy.