Recenze

Divadlo na Vinohradech se v posledních letech poměrně často věnuje dílům norského dramatika Henrika Ibsena. Po Rosmersholmu a Nepříteli lidu se na Vinohrady vrací Ibsenova dramatická báseň Peer Gynt. V moderně znějícím překladu Josefa Vohryzka a Josefa Bruknera ji tam nastudoval Martin Čičvák.

Ibsenovo dílo v sobě nese výrazné autobiografické prvky, zároveň ovšem divákovi představuje severskou mytologii, fantaskno se mísí s realitou. Gyntův příběh byl v minulosti často inscenován jako pohádka o věrné lásce, dnes režiséři většinou akcentují temnější motivy. Psychologický výklad zdůrazňuje těžký narcismus hlavního hrdiny, Čičvák ovšem prosazuje spíše obecnější pohled na člověka ztraceného ve vlastním světě.

Výrazná je ve vinohradské inscenaci už samotná scéna Hanse Hoffera. Dominuje jí šikma, na které se odehrává většina děje. Tato šikma ústí do hlubin orchestřiště, Gynt symbolicky během své životní pouti několikrát spadne do „propasti“, ale vždycky se z ní dokáže vyhrabat a pokračovat dál (vzhledem k velkým fyzickým nárokům jsou návraty zpět na šikmu pro představitele Gynta Ondřeje Brouska opravdu viditelně čím dál obtížnější). Severský chlad připomínají ledovce v zadním plánu, jeviště pokrývá velké množství barevných plastových koulí, jaké se vyskytují v dětských koutcích rychlých občerstvení. Tyto hračky dobře ilustrují dětinskost Gyntova světa, ale hercům při pohybu spíše překáží.

Kostýmy Toma Cillera nejsou nijak výrazně stylizované. Peer je oblečen velmi ležérně v roztrhaných džínách a ošoupané mikině, další postavy často mají konvenční společenské oblečení, u trollů si Ciller vystačí se zelenou látkou přes obličej a třásněmi symbolizujícími ocas.

Režisér Martin Čičvák se na Vinohrady pravidelně vrací a jeho režie tady mají jeden společný jmenovatel – Ondřeje Brouska. Vzácná symbióza mezi režisérem a hercem pokračuje i v Peeru Gyntovi. Čičvák ovšem Brouska nešetří – v předlouhé inscenaci (mnou zhlédnutá repríza trvala 3 hodiny a 20 minut) Brousek nesleze z jeviště, enormní množství veršovaného textu musí kombinovat s náročnou pohybovou složkou. Přitom právě na pojetí této postavy z velké míry záleží výsledek celého snažení.

Jaký je tedy Brouskův Gynt? Je to postava spíše sympatická, herec ho totiž nepředstavuje jako nějakého přepjatého egoistu, který by vědomě „šel přes mrtvoly“ v honbě za dosažením maximy „být sám pro sebe“. Jeho neposednost, místy se blížící hyperaktivitě, mu nedovoluje se v životě zastavit, ohlédnout se zpět a zvážit důsledky svých činů. I v pokročilejším věku si Brouskův Gynt zachovává svou dětinskost, je to celoživotní snílek. Možná, že všechno kolem něj je jen jeden dlouhý horečnatý sen.

Ibsenův Peer Gynt je z dnešního pohledu aktuální tím, že mnoho současníků má stejný problém jako hlavní hrdina 150 let starého dramatu – leží před nimi nekonečné možnosti, ale oni stejně nemohou ve světě bez víry najít ten skutečný životní cíl. V Čičvákově inscenaci to ovšem nevypadá, že by byl Peer postavou sledující nějaký dlouhodobější cíl, pevný žebříček hodnot mu chybí. Je to požitkář, který aktivně usiluje o to „dostat se na další metu“, kde ale zjišťuje, že pocit uspokojení se nedostavil. Jeho radost z úspěchu vždy něco kalí. Proto po dosažení nějakého cíle vždy následuje útěk, což je ostatně rovněž Gyntův způsob řešení problémů.

Přestože Brouskův hrdina je zarputilý a přezíravý vůči pravidlům a konvencím, chybí mu nabubřelost a skutečná amorálnost. Právě proto je mu nachystán osud těch průměrných – bude Knoflíkářem „přetaven“. Pro člověka celoživotně toužícího být sám sebou je vidina roztavení duše v mase jemu podobných hrůznější než peklo.

Ondřej Brousek svým pojetím role dává inscenaci šmrnc a své herecké kolegy trochu zastiňuje. V menších rolích zaujmou především Denny Ratajský (především v úloze až úřednicky působícího Knoflíkáře) či Jiří Maryško, kterému se daří výrazná nadsázka (třeba při scénách v blázinci či Gyntově zoufalém shánění seznamu hříchů). Andrea Černá se zdá na úlohu Peerovy matky poněkud mladá, mateřsky usouženě skutečně nepůsobí. Přesto je scéna její smrti jedním z nejsilnějších okamžiků celé inscenace. Solvejg je Andreou Elsnerovou pojata jako taková nenápadná „šedá myška“. V tomto pojetí skutečně nemůže být osudovou láskou, k čemuž ovšem inscenace svým výkladem ani netíhne. Chápu-li závěrečný obraz Čičvákovy inscenace správně, věrná láska Gynta nespasí, zatímco umírá, Knoflíkář taví jeho duši na lžičce a na závěr vyplivne přeměněného Peera v podobě knoflíku.

Velkou činohru, o kterou v Divadle na Vinohradech programově usilují, se v Peeru Gyntovi podařilo udělat v její moderní podobě. Zajímavá scéna využívající jeviště i hlediště, lehká nadsázka v pojetí Peerovy životní poutě a hlavně strhující výkon Ondřeje Brouska v hlavní roli jsou hlavní znaky nového nastudování Ibsenovy dramatické básně. Snad jen dramaturgovy nůžky mohly být ještě ostřejší, drobné krácení by tempu inscenace prospělo. Z tria ibsenovských inscenací, které na Vinohradech v posledních letech uvedli, je však Peer Gynt jednoznačně nejpovedenější.