Recenze
Skica o zániku a naději
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 21.5.2012
foto: foto: Hana Smejkalová
foto: foto: Hana Smejkalová
Karla, „drsná divadelní hra po noční směně“ autora Martina Františáka, je aktuální skicou ze života české vesnice, zanikající vlivem nedostatku pracovních příležitostí. Pražského uvedení se dočkala na scéně Divadla Kolowrat v režii Jana Kačera. Prolínání osudů jednotlivých postav tvoří víceméně kolektivní příběh vesnické komunity zasažený neúprosným „českým kapitalismem“, vykresleným zde zcela bez servítek.
Veškerou moc drží v rukou majitel zdejší sklárničky Reichman (Alexej Pyško). Zaměstnává pouze místní ženy, coby levnější pracovní sílu, na provozně výhodnější noční směny. Muži jezdí za prací jinam (pokud ji vůbec mají), ženy převzaly mužskou úlohu, s naprostou samozřejmostí se mezi sebou oslovují „hoši“ a tomuto oslovení převážně odpovídá také jejich vizáž. Nejistá existence v nich vyvolává záchvaty beznaděje, soudržnosti i nenávisti. Narušený rodinný život se odráží na dětech, nezbytná falešná loajalita vůči zaměstnavateli je pro všechny ponižující.
Nejvýraznější osobní linku představuje příběh Drahy (Martina Preissová) a jejího nevlastního otce Fügnera (Jan Hartl), obsluhujícího benzínovou pumpu s přilehlým bistrem, ve kterém se vše odehrává. Bistro slouží jako společenské centrum vesničky.
Zatímco Reichman ztvárňuje prototyp „hříšníka“, jdoucího bez skrupulí přes mrtvoly za svým ziskem, Fügner tíhu svých hříchů cítí. Pocity viny se mu dokonce zhmotňují v podobě bílého rysa, ducha mrtvé manželky. Snad by rád činil pokání, ale neví jak. Jeho na první pohled drsnou slupkou probleskují neomalené projevy lidskosti i strach. Tuší, že ho může vysvobodit jen smrt. Fügner, Draha a dělnice Marienka (Adéla Koutná) vnášejí do děje nádech pohanské mystiky, související i s péčí o hroby předků. Ti ostatně v závěru zůstávají, spolu s Drahou, posledními „obyvateli“ vylidněné, mrtvé vesnice.
Draha, místní kráska a současně oběť otce i zaměstnavatele, padla až na samé společenské dno. O to víc touží po své dceři Karličce. Malá Karla bydlí u svého movitého otce a pro Drahu i místní je svého druhu modlou, čistým stvořením se zajištěnou lepší budoucností. Mizérie prostředí, ze kterého vzešla, se jí netýká. Každá zmínka o ní rozpouští ledy, vnáší naději, na chvilku mění drsnou realitu v pohádkově průzračné vidění světa. Ve hře se ovšem postava Karly vůbec neobjeví a poznámka o odchodu na Měsíc ji posouvá ještě více do říše nedosažitelného světla na konci tunelu.
Největší devizou inscenace jsou bezesporu herecké výkony. Ačkoliv komorní scéna Kolowratu nahrává bezprostřednímu kontaktu s divákem, režijní pojetí staví herce za pomyslnou stěnu a soukromí diváka není protagonisty hry narušováno ani ve chvílích, kdy je má takřka na dosah ruky.
Tím spíše si lze zblízka nerušeně vychutnat mistrovské herectví Jana Hartla (Fügner) a Taťjany Medvecké (Bohuša), které nepotřebuje komentář. Velmi dobrá je Martina Preissová jako Draha a rozhodně má nakročeno k tomu být časem ve své roli ještě přesvědčivější.
Alexej Pyško (Reichman) vystupuje jako tvrdý kapitalista, o to obdivuhodnější je zlom v jeho projevu během oznámení o ukončení činnosti místní „fabričky“, kdy se začne chovat jako šašek. Jen díky citlivému přístupu k textu vyznívá tento bleskový monolog tak, jak vyznít má – jako pohrdání intelektem zaměstnanců a touha celou záležitost rychle a bez diskusí ukončit.
Celkově typově přesné obsazení podtrhují svými výkony i Kateřina Holánová (Marta) jako matka-lvice a neadekvátně věčně pozitivní a naivní Adéla Koutná jako Marienka, vesnické děvče ze Slovenska.
Jednoduchá a účelná bílá scéna Jana Schindlera připomíná sterilitu opuštěných nočních bister a kontrastuje se zastaralým červeným telefonním aparátem, který zajišťuje spojení se světem.
Tempo představení trochu kolísá, přesto si ale celou dobu drží dostatečné napětí. Slabiny se objevují hlavně v závěru, kdy se osudové nitky jednotlivých postav sice nějakým způsobem protínají, ale konkrétní poselství chybí a samotné vyvrcholení děje nevyznívá přesvědčivě. Těžko odhadnout, zda se jedná o nedostatečnou gradaci textu hry nebo zda můžeme čekat, že se poměrně čerstvá inscenace (premiéra 18.5.2012) časem ještě usadí. Kvůli hereckým výkonům však určitě stojí za vidění.
Veškerou moc drží v rukou majitel zdejší sklárničky Reichman (Alexej Pyško). Zaměstnává pouze místní ženy, coby levnější pracovní sílu, na provozně výhodnější noční směny. Muži jezdí za prací jinam (pokud ji vůbec mají), ženy převzaly mužskou úlohu, s naprostou samozřejmostí se mezi sebou oslovují „hoši“ a tomuto oslovení převážně odpovídá také jejich vizáž. Nejistá existence v nich vyvolává záchvaty beznaděje, soudržnosti i nenávisti. Narušený rodinný život se odráží na dětech, nezbytná falešná loajalita vůči zaměstnavateli je pro všechny ponižující.
Nejvýraznější osobní linku představuje příběh Drahy (Martina Preissová) a jejího nevlastního otce Fügnera (Jan Hartl), obsluhujícího benzínovou pumpu s přilehlým bistrem, ve kterém se vše odehrává. Bistro slouží jako společenské centrum vesničky.
Zatímco Reichman ztvárňuje prototyp „hříšníka“, jdoucího bez skrupulí přes mrtvoly za svým ziskem, Fügner tíhu svých hříchů cítí. Pocity viny se mu dokonce zhmotňují v podobě bílého rysa, ducha mrtvé manželky. Snad by rád činil pokání, ale neví jak. Jeho na první pohled drsnou slupkou probleskují neomalené projevy lidskosti i strach. Tuší, že ho může vysvobodit jen smrt. Fügner, Draha a dělnice Marienka (Adéla Koutná) vnášejí do děje nádech pohanské mystiky, související i s péčí o hroby předků. Ti ostatně v závěru zůstávají, spolu s Drahou, posledními „obyvateli“ vylidněné, mrtvé vesnice.
Draha, místní kráska a současně oběť otce i zaměstnavatele, padla až na samé společenské dno. O to víc touží po své dceři Karličce. Malá Karla bydlí u svého movitého otce a pro Drahu i místní je svého druhu modlou, čistým stvořením se zajištěnou lepší budoucností. Mizérie prostředí, ze kterého vzešla, se jí netýká. Každá zmínka o ní rozpouští ledy, vnáší naději, na chvilku mění drsnou realitu v pohádkově průzračné vidění světa. Ve hře se ovšem postava Karly vůbec neobjeví a poznámka o odchodu na Měsíc ji posouvá ještě více do říše nedosažitelného světla na konci tunelu.
Největší devizou inscenace jsou bezesporu herecké výkony. Ačkoliv komorní scéna Kolowratu nahrává bezprostřednímu kontaktu s divákem, režijní pojetí staví herce za pomyslnou stěnu a soukromí diváka není protagonisty hry narušováno ani ve chvílích, kdy je má takřka na dosah ruky.
Tím spíše si lze zblízka nerušeně vychutnat mistrovské herectví Jana Hartla (Fügner) a Taťjany Medvecké (Bohuša), které nepotřebuje komentář. Velmi dobrá je Martina Preissová jako Draha a rozhodně má nakročeno k tomu být časem ve své roli ještě přesvědčivější.
Alexej Pyško (Reichman) vystupuje jako tvrdý kapitalista, o to obdivuhodnější je zlom v jeho projevu během oznámení o ukončení činnosti místní „fabričky“, kdy se začne chovat jako šašek. Jen díky citlivému přístupu k textu vyznívá tento bleskový monolog tak, jak vyznít má – jako pohrdání intelektem zaměstnanců a touha celou záležitost rychle a bez diskusí ukončit.
Celkově typově přesné obsazení podtrhují svými výkony i Kateřina Holánová (Marta) jako matka-lvice a neadekvátně věčně pozitivní a naivní Adéla Koutná jako Marienka, vesnické děvče ze Slovenska.
Jednoduchá a účelná bílá scéna Jana Schindlera připomíná sterilitu opuštěných nočních bister a kontrastuje se zastaralým červeným telefonním aparátem, který zajišťuje spojení se světem.
Tempo představení trochu kolísá, přesto si ale celou dobu drží dostatečné napětí. Slabiny se objevují hlavně v závěru, kdy se osudové nitky jednotlivých postav sice nějakým způsobem protínají, ale konkrétní poselství chybí a samotné vyvrcholení děje nevyznívá přesvědčivě. Těžko odhadnout, zda se jedná o nedostatečnou gradaci textu hry nebo zda můžeme čekat, že se poměrně čerstvá inscenace (premiéra 18.5.2012) časem ještě usadí. Kvůli hereckým výkonům však určitě stojí za vidění.
Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.
Další recenze
Zdlouhavý Anděl Páně
(Hudební divadlo Karlín: Anděl Páně, 26.10.2023)
Překvapení i zklamání Plzně 2023
(17.9.2023)
Šaldova šňůra v zahřívacím kole
(22.6.2023)
Snová cesta do černého vigvamu
(Pomezí: Musí se žít, 5.12.2022)