Recenze

Rozsáhlá filmová tvorba Ingmara Bergmana získala už za režisérova života přívlastek kultovní. Švédský velikán filmu uměl točit znamenité psychologické studie, ale nevyhýbal se ani komediím. Většina jeho děl se odehrávala v žhavé současnosti, a proto nejspíš producenty jeho filmů překvapilo, když se v roce 1957 rozhodl natočit snímek Sedmá pečeť se středověkými motivy. Tento film patřící do zlatého fondu světové kinematografie se rozhodlo v české premiéře uvést na jevišti Národní divadlo Brno. Snímek se divadelní adaptaci nijak nevzpírá, ostatně jeho vzniku předcházela právě divadelní hra Malba na dřevě.

Režisér Jiří Nekvasil si ukousl pořádně těžké sousto, jelikož zpracovat mnohovrstevnatý Bergmanův scénář není právě nejlehčí úkol. Hlavním hrdinou Sedmé pečeti je rytíř Antonius Block, který se vrací z křížové výpravy zpět do rodného Švédska zmítaného morem. Na mořském pobřeží potká rytíř Smrt, která si pro něj přišla. Rozehraje s ní šachovou partii, která pro něj znamená odklad. Během ušetřeného času má šanci zjistit více o tajemství smrti a smyslu života. Odpovědi jsou ale vzdálené, Block volá Boha, ale ten mlčí, z temnot se nikdo neozývá.

Z Národního divadla Brno jsme zvyklí na patřičně opulentní scénografie bývalého ředitele tohoto divadla Daniela Dvořáka. V Sedmé pečeti ale vytvořil méně nápadnou scenérii, čímž se vyhnul použití kašírovaných středověkých kulis. Scéna je takřka prázdná, zahalená jen do šera a dýmu (v určitých pasážích poněkud nadužívaného). Křehká atmosféra mysteria nebyla správně narušena přestávkou, která u hodinu a 45 minut dlouhého představení skutečně není potřeba.

Jiří Nekvasil se snaží, aby z inscenace byla cítit krutost a zmar, které pociťuje hlavní hrdina. V mnoha scénách se mu to i daří, ale naneštěstí je brněnská Sedmá pečeť také plná inscenačních nonsensů. Předně některé scénické prvky vyznívají hodně kýčovitě. Vynikne to hlavně u kyvadla, které po celou dobu představení odměřuje čas, který zbývá rytíři Blockovi. Nakonec ho zastaví až sama Smrt a ukončí tím Blockovo pozemské putování. To je jistě dobrý a nosný nápad, ale naprosto nepochopitelný je červeně svítící neon na konci tohoto kyvadla, který z atmosférického prvku dělá pouťovou atrakci.

Sporné je rovněž pojetí personifikované Smrti. To, že v brněnském případě ji hraje žena (Klára Apolenářová), by nebylo na škodu. Bohužel v rozporu s textem je fakt, že je i díky kostýmnímu řešení Smrt zobrazována jako sexy bytost, což je v přímém kontrastu s odosobněností, kterou ve filmu předvedl představitel Smrti Bengt Ekerot. Velkou záhadou je pro mě použití mikroportů. Nevím, jak jejich využívání vypadá ve velkém prostoru Mahenovy činohry, ale při hostování v relativně komorním Klicperově divadle působily mikroporty vyloženě nadbytečně. Tato technická pomůcka se hodí spíše pro muzikál či plenérové hraní než pro recitaci filozoficky zaměřeného textu, ze kterého se pak stává deklamace.

Herecky inscenace také není úplně vyrovnaná. Pavel Doucek v roli Antonia Blocka působí se svým permanentně vytřeštěným výrazem spíše jako karikatura tápajícího rytíře. Této nepřirozené pózy se bohužel nezbaví až do konce představení. Klára Apolenářová nemá jako Smrt zase příliš co hrát. Podstatně víc se daří hercům, kteří měli za úkol stvořit živelné postavičky z Blockovy družiny. Řeč je především o Vratislavu Běčákovi, jehož zbrojnoš Jöns je člověk, který složité otázky odmítá řešit, dává přednost nekomplikovanému průchodu životem a je tak ve své podstatě šťastný. Jakub Šafránek (Jof) a Magdaléna Tkačíková (Mia) tvoří mladý pár, který je jakýmsi světlem naděje v morem postižené zemi. Jejich záchrana před Smrtí je pak svým způsobem Blockovým vykoupením a smířením se s osudem.

Sedmá pečeť je stále zajímavý text, který může u diváka uspět, brněnská inscenace jeho výhod využívá jen částečně. Za odvahu interpretovat takhle obtížný materiál si ale pochvalu zaslouží.