Recenze

Romeo a Julie literárního hnutí Sturm und Drang. Tak by se dalo zjednodušeně charakterizovat drama Friedricha Schillera Úklady a láska, které je v režii Martina Františáka (a v povedeném novém překladu Martina Sládečka) na repertoáru Švandova divadlo. Na Smíchově se pokusili podívat na klasiku současnými inscenačními prostředky, silná místa se tu však střídají s těmi, jejichž výsledek vypadá, jako když pejsek s kočičkou dělali dort.

Ústřední dvojici Luise a Ferdinandovi rodiče jejich vztah rozmlouvají stejně jako veronským milencům. Důvodem tu ovšem není rodová příslušnost, ale odlišné sociální postavení a pragmatický kalkul – oba jsou zaslíbení jiným, protože se to tak hodí Ferdinandovu otcovi kancléři von Walterovi. Když nepomůže domlouvání a své nesvede ani otcovská autorita, přijdou na řadu úklady, které mají mladý pár rozeštvat.

Inscenovat Schillerův text není právě nejjednodušší úkol. Jsou tam silné emoce, láska, zrada… Jenže zároveň je tohle preromantické dílo také silně přepjaté a na dnešní dobu nese velkou míru patosu. Třeba režisér Mikuláš Tyc se před časem v ostravském Divadle Petra Bezruče pokusil nástrahy hry obejít tím, že akcentoval politickou linku a zdůraznil manipulace kancléře a jeho tajemníka Wurma, které se staly jedním z ústředních motivů. Režisér Martin Františák na to šel ve Švandově divadle jinak. Hlavním tématem je pro něj problém majetnické lásky, snaha o to vlastnit druhého, jíž se dopouštějí téměř všechny mužské postavy inscenace. Von Walterovy inriky směřují k tomu, aby sňatek s jeho synem jen potvrdil „vlastnictví“ lady Milfordové vévodou, Ferdinand sice svou Luisu skutečně miluje, ale když má pocit, že nemůže mít Lusiu on, postará se o to, aby ji neměl ani nikdo jiný. Stejně tak hudebník Miller svou dceru nabízí tak trochu jako housku na krámě.

Už růžová scéna, jejímž autorem je Jan Štěpánek, a výrazně proměnlivé kostýmy (Marek Cpin) dávají tušit, že se inscenační tým snaží Schillerovo drama částečně odlehčit a posunout do groteskní polohy. Nápadů, jak to udělat, je skutečně hodně. A to je právě největší problém inscenace. Všemožné efekty se neskládají do smysluplného celku, některé fungují jako jednotlivosti, jiné vůbec. Divák se může těšit na loutkové divadélko, na kameru snímající loutky a přenášející jejich akci na zadní plátno, masku Mickey Mouse, živý klavírní doprovod, herci během svých deklamací neustále někam běhají, skáčou na stůl, lezou na žebřík… Bohužel to všechno působí samoúčelně, občas se podaří vytvořit silný jevištní obraz, ale je hned zase přebit něčím jiným.

Patos mileneckých dialogů je expresivní deklamací ještě posilován, což začne být ve druhé půlce inscenace již dost otravné. Až jsem byl jako divák skoro vděčný, když jed rozpuštěny v limonádě začal zabírat… To ale myslím není výsledek, o který by tvůrci usilovali. I přesto nelze přehlédnout, že představitelé hlavních rolí Tomáš Červinek a Denisa Barešová jsou velmi talentovaní. Hlavně Barešová dokáže dodat Luise nádech současnosti, kdy nehraje jen naivní, zamilovanou dívku, ale nachází pro ni i polohu rebelky, která je k poslušnosti donucena až chladnokrevným vydíráním za použití mučení jejího otce.

Hynek Chmelař hraje kancléře jako manipulátora bez citů, vládne pevnou rukou a vykolejí ho jen zmínka, že by mohlo vyjít najevo, jakým způsobem se dostal k moci. Silný je závěrečný obraz, kde se nad mrtvolou vlastního syna stará především o to, jak bude jeho reakce působit na média. Tajemník Wurm je bohužel v podání Miroslava Hrušky nemastný neslaný, David Punčochář zase nemá jako maršálek von Kalb co hrát. Za zmínku stojí Klára Cibulková jako lady Milfordová, z níž je cítit smutek, jenž místy vítězí i nad sklony k aroganci a ovládání druhých. Vtipnou roli uklízečky Sofie přesně vystihla Marie Štípková a nešťastnou matku Millerovou s citem pro emocionálně vypjaté situace zahrála Bohdana Pavlíková.

Možná je to jen nedůsledné zevšeobecnění, ale připadá mi, že Františákovy moravské inscenace výrazně převyšují kusy, které nastudoval v Praze (Vlčí jáma v Dlouhé, Frankenstein ve Švanďáku). Jeho nová inscenace sice nabízí klasiku v nablýskaném hávu, jenže její srozumitelnost pro dnešního diváka se mu bohužel nijak posílit nepovedlo.