Recenze

V běžném životě vede mezi fikcí a realitou velmi zřetelná hranice, jejíž rozlišení by nemělo nikomu činit potíže. Pouze umělcům je občas přiznávána výsada pohybovat se beztrestně na samé hraně obou světů a z každého si vybírat jen to, co se jim právě hodí do krámu. I k tomu však potřebují toleranci a respekt svého okolí, protože nerozlišovat svět reálný od světa nereálného, to je v běžném životě dovoleno pouze bláznům a psychopatům. Možná právě takovým bláznům a psychopatům, jako jsou mladíci Kenny a Jimmy – tedy dvě ze čtyř postav divadelní hry amerického autora Williama Mastrosimonea Jako naprostý šílenci, jejíž premiéru uvedlo na sklonku minulého roku Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni ve svém Klubu. Hra představuje vyhrocenou podobu konfliktu mezi světem skutečným a světem pouze vysněným: odehrává se totiž v honosné vile hollywoodského herce a producenta Russe Rigela a jeho mladičké snoubenky, herečky Jennifer Bartonové, do níž jednoho obyčejného večera tajně proniknou dva mladí filmový fanoušci, Kenny a Jimmy. Jejich život do té doby ovládala jen všudypřítomná nuda, kterou jim občas dokázaly zpestřit pouze béčkové akční filmy slavného Russe Rigela. Teď poprvé mají oba mladíci možnost konfrontovat tyto filmy se skutečností. Jejich okouzlení skutečným životem zbožňovaných filmových idolů se však brzy mění v hořké rozčarování, které je nakonec třeba nějak vybít – nejlépe na lidech, kteří pověst filmových postav ve skutečném světě ničí, tedy na reálných představitelích těchto postav. Ze hry na film se tak postupně stává hra o život.

Komorní prostředí divadelního Klubu je ideálním místem k inscenování dramat s malým počtem postav a nepříliš košatým dějem, zato však bohatých na vnitřní a vnější dramatické konflikty – tedy dramat přesně takového typu, jakým je právě hra Jako naprostý šílenci. Je přitom s podivem, proč je tato hra provázena pověstí temného díla vhodného jen pro dospělé: vždyť o násilí se v ní většinou jen mluví a slovní vulgarita (je-li možné o něčem takovém vůbec mluvit) se ani vzdáleně nepřibližuje míře, jež je běžná v každé druhé televizní inscenaci. Na scéně se navíc neodehrává nic, co by člověk předem neočekával – v tomto směru je Mastrosimoneova divadelní hra až zoufale jednoduchá a všechny dramatické konflikty (včetně závěrečného rozuzlení) lze snadno dopředu uhádnout. Inscenace však dává velký prostor hercům a její úspěch je v konečném důsledku založen právě na příkladné herecké spolupráci všech čtyř hlavních představitelů.

Janu Maléřovi postavil zlomyslný divadelní osud v krátké době do cesty dvě věkem podobné a typově srovnatelné divadelní postavy, totiž roli Romea v Shakespearově dramatu Romeo a Julie a roli Kennyho v Mastrosimoneově hře Jako naprostý šílenci. Při jejich letmém porovnání však jednoznačně vítězí postava z Mastrosimoneova dramatu. Zatímco Romeo vyznívá v Maléřově pojetí zcela ploše a emoce jeho milostného zápalu se pohybují až za samou hranicí uvěřitelného, v případě Kennyho míří podobná emoční bouře přesně k svému cíli. Nejistota, nuda, vzrušení, touha po jakékoliv zábavě – to vše je v Maléřově projevu přítomno takřka živelně. Každá drobná emoce, každá změna tónu hlasu i každý letmý pohled působí jako elektrický výboj, který dokáže diváka přikovat k sedadlu. Škoda jen, že stejně neodbytně nedokáže Maléř diváka zaujmout i jako Shakespearův Romeo.

O výjimečném komickém potenciálu Zdeňka Rohlíčka již delší dobu není pochyb a jmenovaný jej v Plzni už mnohokrát prokázal. Stejně přesvědčivým způsobem prokázal i své umění pohybovat se na tenké hraně komického a dramatického – například rolí Sganarela v divácky úspěšné letní inscenaci Molierova Dona Juana. O to více však potěší zjištění, že síla Zdeňka Rohlíčka může spočívat i v čistě dramatických rolích. V Mastrosimoneově dramatu úspěšně ztvárňuje roli Jimmyho, tedy slabšího a závislejšího z dvojice šílených mladíků. Jeho projev možná není navenek tak efektní, přesto je v něm možné najít vše, co v něm má být.

Také dvojice mladíkových protihráčů má svět svých postav dokonale zabydlen. Martin Stránský projektuje svého Russe Rigela jako mocného a sebejistého hazardního hráče, který si je dobře vědom svých schopností a který když na to přijde, dokáže dát v sázku téměř cokoliv, třeba i čest a život své snoubenky. Příjemným zjištěním přitom je, že ačkoliv se takové pojetí přímo nabízí, Martin Stránský ve své roli zbytečně nepřehrává a důsledně se vyhýbá možnosti sklouznout k laciné karikatuře. Andrea Černá si je v roli Jennifer Bartonové jistější spíše v první části večera, kdy se její postava vyhřívá v lesku své slávy a kdy následně předvádí tento lesk oběma mladíkům. Jakmile však začne boj o život, její strach a následné zklamání z chování jejího partnera působí malinko vyumělkovaně.

A jaký hlavní poznatek si můžeme z celého večera odnést? Možná i ten, že čím více se přibližuje svět virtuální světu skutečnému, tím opatrněji by se v obou světech měli pohybovat ti, kterým je dovoleno překračovat jeho hranice. Protože oč nezřetelnější je ve skutečném životě předěl mezi fikcí a realitou, o to nejasnější může být i hranice mezi uměním a bláznovstvím. Ale dá se to povědět i mnohem lapidárněji: s čím kdo zachází, tím také schází. Což platí v prvé řadě pro zbraně, ale v určité míře to může platit i pro umění: kdo si příliš zahrává s fikcí, tomu akutně hrozí, že se mu fikce nečekaně vplete do života. A setkání s dvěma mladíky, kteří nedokáží rozlišit film od skutečnosti, nemusí být v reálném životě vůbec nic příjemného.