Recenze

Matěje T. Růžičku, režiséra, herce a především iniciátora mnoha nevšedních kulturních projektů, usilujících o oživení jinak poměrně stojatých vod brněnského divadelního života, není nutné zdlouhavě představovat. Dříve principál souboru Divadla v 7 a půl a nyní šéf volně navazujícího sdružení Zbrojovkapůl dal o sobě v minulé sezoně vědět například úspěšným režijním hostováním v Buranteatru (inscenace Solaris) nebo jedinečným divadelním zpracováním původně filmového příběhu Muž a žena v tovární hale v areálu bývalé brněnské Zbrojovky.

Pojďme se však zabývat jeho prozatím nejnovějším počinem. V letních měsících tohoto roku vytvořil Růžička spolu s dramaturgyní a scénáristkou Simonou Petrů již čtvrté pokračování ambiciózního projektu Divadlo na vodě, v rámci kterého jsou po několik večerů přímo v přístavištích Baťova kanálu na řece Moravě hrána profesionální představení. Tentokrát společně zpracovali téma, jež v posledních měsících opět rozrušuje velké množství lidí – příběh útěku bratří Mašínů z komunistického Československa.

Když 22. července tohoto roku zemřel ve věku 79 let třetí z odbojové skupiny Milan Paumer, byly již přípravy nového titulu v plném proudu. Dalo se očekávat, že obnovený zájem médií o 57 let starou a dosud plně nevyjasněnou kauzu přiláká na Baťův kanál množství zvědavců, kteří se budou chtít utvrdit ve vlastním názoru, nebo naopak přijedou s dobrou vůlí pohlédnout na bratry Mašíny novýma očima. Nic z toho však nebylo záměrem inscenátorů. Ti zdůrazňovali, že nemají v úmyslu hodnotit a soudit a že rozhodně nebudou hledat odpověď na otázku viny či neviny tří mladíků, kteří se doslova prostříleli ke svobodě, aniž by svým útěkem nad totalitním režimem zvítězili.

Nutno hned poznamenat, že tyto sliby byly bez výhrad splněny. Inscenace se nestaví na stranu Mašínů ani jejich odpůrců, místo toho se snaží znovu vyvolat atmosféru doby, v níž k tragickým událostem došlo, a ptá se zejména po příčinách a motivacích. Divákovi je umožněno nahlížet do spletitých osudů Ctirada a Josefa Mašínů i Milana Paumera jejich vlastníma očima, ale představení netvrdí, zda je tento pohled správný. Jsou zde představeni sotva dospělí chlapci (právem - v roce 1953 bylo Mašínům a Paumerovi 23, 21 a 22 let), jejichž nespornou kladnou vlastností je odvaha. Ovšem jde o odvahu neustále podpíranou přísnými pravidly chlapecké cti, o jejichž adekvátnosti a pravdě už musí každý divák opět přemýšlet sám.

Aby bylo zdůrazněno přesvědčení trojice mladíků o tom, že jednají vždy podle nejvyšších mravních hodnot, propojila autorka scénáře Simona Petrů dějovou linii příběhu s ukázkami ze samurajského kodexu. Nápad na první pohled zajímavý však v průběhu představení působil spíše jako násilně naroubovaný cizorodý element, jenž většinou retardoval jinak přirozeně plynoucí děj. Naprostou myšlenkovou i tematickou odlišnost samurajských textů se zkrátka překonat nepodařilo, sjednocující prvky byly v porovnání s rozdílnostmi příliš slabé. Přesto ale můžeme v japonských motivech objevit přínos v celkovém koncepčním pohledu na bratry Mašíny - vyvolávají totiž představu bezstarostných chlapeckých her, dětského snění, jako by se mladíci mohli ještě vrátit v čase, jako by se vše mohlo změnit v pouhou dobrodružnou fantazii, jako by v osudech chlapců žádné pronásledování, věznění a zabíjení ani neexistovalo. V tomto smyslu samurajské motivy velmi působivě kontrastovaly s krutou realitou.

Snaha propojit v rámci jednoho představení množství nesouvisejících palčivých myšlenek do jednoho celku se vymstila i na pojetí některých hereckých rolí. Trojici na útěku představovali Vojtěch Blahuta, Petr Panzenberger a Jan Grundmann, kteří se zaměřili především na vykreslení nedospělosti mladíků, stojících i navzdory nelehkým životním podmínkám teprve na prahu života. Mladický zápal pro věc a věčnou energii dokazovali herci také častými skoky do studené vody (během srpnových večerů už letní teploty rozhodně nepanovaly). Chvályhodná je také snaha rozlišit charaktery tří mladíků podle povah, i když věčný „otloukánek“ Petra Panzenbergera se někdy až příliš křečovitě snažil vyvolat komiku. Je ale možné, že šlo o režijní záměr snižovat ve vypjatých situacích míru patosu.

Obě ženské role byly příliš zatěžkány právě výše zmíněnou snahou dostat do inscenace víc, než bylo nezbytně nutné. Dana Růžičková tentokrát neměla mnoho prostoru, ale postavu oddané milující matky bratrů Mašínů vystihla s velikou citlivostí a pokorou. Její výstupy byly však povětšinou koncipovány tak, aby připomínaly japonský obřad, což herečce ubíralo na možnostech vytvořit plnohodnotný charakter. Spíše šlo tedy o duchovní archetyp statečné ženy s tragickým osudem, ale to díky výkonu vynikající herečky vyznívalo v rámci celku uspokojivě a zjednodušení ani příliš nevadilo. Kamila Zetelová představovala naopak dívku horkokrevnou, která se ještě vzpírá nepřízni osudu a je odhodlaná bojovat za své štěstí. Příběh vyhnané sudetské Němky, jíž Češi neprávem ublížili, však už skutečně působil jako násilně přidaná dějová odbočka, která tematicky nepřináší nic, o čem by nevyprávěly stovky jiných divadelních či literárních počinů zejména z poslední doby. Hereččino vysoké nasazení však dokázalo tento handicap ve velké míře překonat a postava mladé Němky tak nakonec patřila k charakterově nejzajímavějším a divákovi jaksi nejbližším. Síla jejího příběhu se vyrovnávala hlavní dějové linii.

Nejproblematičtějšími rolemi v inscenaci je trojice socialistických pohraničníků, ztělesňujících zlo a tupost režimu. Charaktery postav Michala Isteníka, Michala Zetela a Tomáše „Bernieho“ Kadlece byly zjednodušeny do podoby směšných figurek, kterým není umožněno ztvárňovat skutečnou nebezpečnost, protože jejich hloupost a omezenost vyvolává skoro až laskavý smích.

Prostředí přístaviště poskytovalo každému představení osobitou atmosféru, ale scénicky nejzajímavější byla loď, v jejíchž otevřených „místnostech“ a na střeše se povětšinou hrálo. Ty samé prostory tak neustále měnily svou funkci, nebylo třeba si vypomáhat zbytečnými rekvizitami. Jednoduchý princip včetně prázdné rovné plošiny, vedoucí od zakotvené lodi na břeh, a občasného vybíhání do přilehlých keřů a houští, poskytl vše, co bylo hercům i divákům třeba k představení si konkrétních prostředí. Scénu a výpravu vytvořili Stanislav Hampala, Bob Racek (jinak také zvukař a osvětlovač) a režisér.

Nápad zpracovat příběh bratří Mašínů a zároveň se nepokoušet je soudit, ale spíše poznat jejich životy zblízka by si zasloužil větší publicitu, než jakou mohla poskytnout představení v městečkách a vesnicích jihovýchodní Moravy. K samotnému zpracování tématu už můžeme mít mnoho výhrad, mimo jiné lze režisérovi s dramaturgyní vytknout, že sice „naťukli“ mnoho palčivých otázek, ale sami se nakonec pohybovali jen na povrchu problémů. Na druhou stranu můžeme být rádi, že se mezi profesionálními umělci najdou takoví, kteří zasvětí část prázdnin smysluplnému projektu.

Premiéra inscenace se uskutečnila 31. července 2010 ve Spytihněvi a během následujících 14 dnů soubor navštívil také Babice, Otrokovice, Uherské Hradiště, slovenskou Skalici, Uherský Ostroh, Veselí nad Moravou, Strážnici a Petrov u Hodonína (zde se 13. srpna konala derniéra). Jen ojediněle se účinkující setkávali s negativními reakcemi na zpracovávané téma, přesto například série anonymních letáků, obviňujících tvůrce z podpory vrahů, a některé internetové protesty svědčí o tom, že projekt vzbudil v obcích, které navštívil, nebývalý veřejný zájem. Právě o rozvíření myšlenek, nikoliv o prezentování jednoznačného názoru na bratry Mašíny, inscenaci jde a v této své metě se tedy stala úspěšnou.