Recenze

Soubor Divadla Komedie se ve svém zkoumání východní dramatiky přesunul v nejnovější premiéře na jih. Kostru repertoáru tohoto pražského divadla tvoří především hry polské provenience, Divoké maso představuje českým divákům takřka neznámou makedonskou dramatiku.

Dramatik a scenárista Goran Stefanovski napsal Divoké maso na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, hra byla tehdy přeložena do češtiny, je proto s podivem, že ji pro české divadlo objevila až dramaturgyně Markéta Bidlasová. Právě zdařilý dramatický text je největší devízou nové inscenace. Stefanovski zasadil děj dramatu do makedonského hlavního města Skopje do období nastupujícího nacismu.

Divoké maso však není historická hra vyprávějící o událostech druhé světové války. Narušená doba je především kulisou pro rodinné drama, dějinné zvraty jen doplňují trpká osobní zklamání a prohry. Nejsilněji je doba tematizovaná v postavě Němce Krause (Jaromír Nosek) a také v počínajících perzekucích židovského majitele firmy Herzoga (Vilém Udatný). Vše se ovšem děje spíše v druhém plánu, přesto divák tuší hrůzy let budoucích.

Rodina je ve Stefanovského hře středem vesmíru, ovšem rodina s natolik narušenou strukturou, že její rozpad je jen otázkou času. Pokud by někdo čekal v Divokém masu svérázné balkánské postavičky jako z filmů Emira Kusturici, byl by asi dost zklamán. Nová inscenace Divadla Komedie patří k nejdepresivnějším hrám, které jsem v poslední době na českých jevištích viděl. Stefanovski neponechává svým hrdinům ani špetku naděje.

Otec rodiny (Rudolf Stärz) je bývalý zedník, který je po pracovním úrazu upoután na invalidní vozík. Život už dávno vzdal. Jakmile přestal být živitelem rodiny, ztratil pro něj veškerý smysl. Matka (Eva Vrbková) žije uzavřená ve svém vlastním světě plném mýtů a pověr. Není divu, že se všichni tři synové snaží ze zhoubného vlivu tohoto prostředí vymanit a žít vlastní život. Každý volí zcela jiné řešení, žádný ale není ve své snaze úspěšný. Nejstarší Simon (Jiří Racek) své zoufalství z práce číšníka, která ho nenaplňuje, řeší alkoholem, jedinou oporou je mu jeho žena Věra (Karolína Vágnerová). Prodavač Andreja (Jan Hofman) naivně věří, že mu jeho problémy pomůže vyřešit revoluce, svržení buržoazního zlořádu a nastolení nové spravedlivé společnosti.

K vyvázání se ze zhoubných rodinných vztahů má nejblíže Stevo (Jan Zadražil), který je referentem ve firmě pana Herzoga. Zadražil Stevu zprvu ukazuje jako bezohledného kariéristu s diktátorskými sklony, který neváhá pro svůj prospěch zneužívat celou svou rodinu. Ke zlomu dojde poté, co odmítne mefistofelovskou Krausovu nabídku. Snaží se odvrátit hrozící katastrofu celé rodiny, věci už se ale daly do pohybu a nelze je zastavit...

Režisér a umělecký šéf Komedie Jan Novotný klade hlavní důraz na hereckou akci. Scéna je minimalistická, prakticky bez mobiliáře, dominantou je velké plátno, na které jsou promítány filmové dotáčky. Ty jsou asi nejproblematičtějším aspektem inscenace. Jsou nezvykle dlouhé a zachycují i scény, které by mohly být ztvárněny klasickou hereckou akcí. Především předposlední filmová dotáčka, kterou tvoří poměrně důležitý rozhovor Simona s prostitutkou Mimi, je k nepřečkání, přitom Jiří Racek hraje Simona velice dobře a zasloužil by si, aby byl příběh jeho postavy dovyprávěn divadelními prostředky. Režisér Novotný sice v programu k inscenaci použití dotáček vysvětluje, ovšem nic naplat, na jevišti to nefunguje. Každá z dotáček bohužel naruší pracně budovanou dusivou atmosféru a herci musí začít znovu.

To ale nic nemění na faktu, že Divoké maso je hra, kterou je dobré vidět. Destrukce hodnot, patologické mezilidské vztahy to jsou témata, která rezonují i s dneškem. Přínosnost této inscenace pro české divadlo pak vidím především v objevení velmi zajímavého dramatického textu.