Recenze

Ve světě propleteném miliony kilometrů optických kabelů jsou termíny jako blízkost a vzdálenost jen velice relativními pojmy. Nějak jsme si už zvykli na to, že spíš než v metrech a kilometrech je vzdálenost či blízkost lepší vnímat v ukazatelích mnohem subtilnějších: cosi je nám vzdáleno ani ne tak proto, že to leží daleko od nás, jako spíš proto, že s tím nemáme žádnou zkušenost a že se to nachází mimo meze naší omezené představivosti. Z tohoto pohledu nemůže být běžnému středoevropanovi nic vzdálenějšího než uzavřený svět ortodoxního židovství – svět, ve kterém správnost či nesprávnost určitého kroku určuje židovský zákon zvaný Halacha; svět rabínů, dohodnutých sňatků a rituálních očišťovacích lázní nazývaných Mikve. Pozvánka ke vstupu do toho neznámého světa, kterou nám pražské Národní divadlo předkládá v podobě divadelní hry Mikve izraelské autorky Hadar Galron, v nás může vzbudit rozpaky či dokonce obavy. Nic takového však není na místě: režiséru Michalu Dočekalovi se na jevišti Stavovského divadla podařilo vytvořit inscenaci čistou a osvěžující jako dešťová voda, jíž je bazének Mikve tradičně naplněn.

Mikve je rituální lázeň, do které se jednou za měsíc ponořují zbožné židovské ženy, aby se očistily od nečisté krve a mohly tak znovu přijít do fyzického kontaktu se svými muži. Prostory, v nichž se Mikve nachází, jsou také místem pro setkávání židovských žen s jinými židovskými ženami. Není to svět určený mužům, přesto se v něm o mužích často mluví. A mluví se v něm také o rodinách, dětech, vztazích a životních hodnotách. V divadelní hře Hadar Galron vládne tomuto světu stárnoucí lázeňská Šošana (Iva Janžurová) spolu se svojí novou pomocnicí Širou (Vanda Hybnerová). Společenství zákaznic Šošaniny Mikve je stejně rozmanité, jak rozdílné je obecné spektrum ženských osudů: dobrosrdečná až prostoduchá Esti (Jana Boušková), snobská a malinko namyšlená Hindi (Taťjana Medvecká), manželem trápená Chedva (Eva Salzmannová) s dcerou Eliševou (Pavla Beretová), moderní a volnomyšlenkářská Miki (Antonie Talacková), naivní a utrápená nevěsta Tehíla (Jana Pidrmanová). S tak jednoznačně nalinkovanými typy postav by bylo pro autorku jistě snadné sklouznout k běžné konverzační hře nebo dokonce zamířit do oblasti obecné morality. Hadar Galron se takovému řešení naštěstí vyhýbá: její hra není prázdnou moralitou a nepostrádá dramatické prvky. Každá žena v Galronině hře si s sebou nese nejen svůj vlastní, širokému okolí na první pohled viditelný osud, ale každá má i své skryté trápení, jež si nese uvnitř a které se naplno vyjeví až časem, zpravidla v naprosto nečekané chvíli. Platí to jak pro Šošanu, která v podání Ivy Janžurové vyznívá nejprve jako pedantická a ustrašená žena, jež se až pod tíhou nevyhnutelnosti odhodlá k prvnímu svobodnému rozhodnutí, tak i pro Šivu, jež je v podání Vandy Hybnerové sice na první pohled mnohem čitelnější, přesto však v sobě skrývá určité tajemství. A mírou několikanásobnou to platí i pro všechny Šošaniny zákaznice Vyzdvihnout mezi nimi pouze jedinou herečku by bylo vůči všem ostatním netaktní a nezdvořilé: každá má totiž v Dočekalově inscenaci své vlastní místo a každé je svěřen určitý úkol, s nímž se svébytně a úspěšně vypořádává. Všechny si přitom neustále udržují nadprůměrný standard a výběr mezi nimi je proto spíše jen otázkou osobního vkusu.

Je ostatně až s podivem, s jakou bravurou se všem členům uměleckého týmu povedlo neznámý prostor židovské Mikve zabydlet a oživit. V této souvislosti je také třeba zmínit netradiční scénické řešení Dočekalovy inscenace. Janu Duškovi se podařilo vykouzlit na jevišti Stavovského divadla doslova magický prostor, který dovede člověka vtáhnout do děje snad ještě předtím, než se na jevišti objeví první herci. Sterilně bílá podlaha, černé pozadí a prostor čekárny i místnost se samotnou lázní ohraničené příčně a podélně umístěnými dráty dokonale souzní s textem hry i s hereckými projevy jednotlivých představitelů. Totéž pak platí i o hudbě Miloše Orsona Štědroně, která je výrazným oživením celé hry. Myšlenka umístit do prostoru nad hlavami všech protagonistů hráčku na violoncello, která svojí hrou děj místy doprovází, sice není nijak objevná, v kontextu inscenace však funguje zcela bezchybně.

Umění se vyznačuje zvláštní schopností přibližovat svému adresátovi geograficky, historicky nebo společensky vzdálené kraje, zvyklosti a jevy, aniž by přitom bylo nutné opustit hranice rodného města. Platí to pro literaturu, film či malířství, a platí to i pro dramatickou tvorbu – tu lepší i tu horší. Je tu však jeden významný rozdíl: dobrá divadelní hra se od té průměrné odlišuje mimo jiné také tím, jakou optikou se dívá na věci blízké a věci vzdálené. Zatímco v průměrném dramatu poměřuje divák věci vzdálené a neznámé optikou věcí blízkých, u dobrých divadelních her je tomu přesně naopak. Ano, pouze nadprůměrná divadelní hra poskytne divákovi tu neobyčejnou možnost, aby ve věcech pro něj dosud zcela neznámých nalezl odlesk svého vlastního života. Vzdálenost ani cizost náhle nemají žádný význam, protože ta pravá blízkost spočívá v něčem docela jiném. Národní divadlo umožňuje každému, aby se ponořil do neznámých vod Mikve a dosáhl tak vnitřního očištění. Kdo se takového výletu nebojí a vydá se pod hladinu s otevřenýma očima, možná na dně spatří obraz něčeho překvapivě blízkého. Je to odraz našich vlastních selhání, strachů a pochybností.